Lanark

V jedné písni britské kapely Bonobo se zpívá: "Music is the healer, no matter who you are." Chtělo by se dodat, i když jí nesnášíte...postupem filmu je však patrné, že Amadeova nenávist k hudbě jen odráží jiný, důležitější pocit v duši. A hudební teroristé "jen" přináší možnost podívat se na tento pocit s důležitým odstupem, díky tomu, že ho ukazují z druhé strany. Díky své hudbě, která je naprostým opakem té klasické se může Amadeus vypořádat se svými stíny které ho doslova škrtí. Ve finále se tak hudba stává tím čím podle mě vždy byla a čím by měla být, pokusem o vyjádření a předání svých pocitů, nálad..vyjádřením svého vnitřního já. Film naplněný hudbou, zvuky a hluky až po okraj, jehož ústředním motivem je nakonec ticho. Neb "Lidé nesnesou ticho, znamenalo by to, že snesou sami sebe." (Pascal Mercier - Noční vlak do Lisabonu)

V zahradě života, život zahradou. Vlastně je to jen taková malá zahrádka. Obyčejná, jedna z miliónu, kolem kterých máte možnost projít téměř kdykoli a kdekoli. A pokud vás něco nedonutí zastavit se u ni, pravděpodobně si ji ani nevšimnete. Stejně tak jako si u tohoto filmu dlouho, vlastně až do posledního záběru nevšimnete, kdo je hlavní postavou. Souhlasím s Tetsuem, že tento film rozhodně není tak milý jak se naoko tváří. Londýn stejně tak jako jakékoliv jiné město je plné ztracených a raněných duší, kteří se ve své zahradě vinou svou nebo osudu ztratili. A najít cestu zpět je zatraceně těžké.

Sci-fi které nestárne, ale naopak získává na aktuálnosti. Díky tomu je pro mě tak výjiměčné. Neuvěřitelně hutná atmosféra, čemuž přispívá jak kamera tak hlavně hudební podkres Vangelise. Je až neuvěřitelné, že do takto depresivního světa vložil Ridley Scott příběh, pojednávající o touze po životě. Vím, že se tímto zařadím do nekonečného zástupu, ale scéna na střeše v závěr filmu je něco na co nikdy nezapomenu a vždy mi vyvstane na mysli ve chvílích, kdy můj život se tak trochu podobá městu ve kterém se příběh odehrává..přeplněné, ale vlastně vnitřně prázdné.

Cesta je cíl. Nádherná kamera, která ale samozřejmě může vyniknout pouze v kině. Musíte být totiž pohlceni, abyste aspoň na chvíli pochopili, co je na tuláctví a obecně na útěku z civilizace tolik lákavého. Emile Hirsch je výborný, nevěřím tomu, že se aspoň chvíli opravdu sám netoulal. A Eddie Vedder je PAN génius. Což mě ovšem přivádí k velkému jenže, a to, že výše zmíněné je jen omamný opar. Audiovizuální stránka filmu si zaslouží plné hodnocení, jenže díky všem těm nádherným věcem kolem se ulehčuje samotnému příběhu, o který zde kráčí. Velmi smutnému příběhu o zbytečné smrti. Mé svědomí mi nedovolí udělit tedy plný počet, jelikož bych se stal součástí tohoto zlehčování. Svoboda a život JSOU nejdůležitější věci co máme, nakládat však s nimi takhle lehkomyslně je výraz čiré hlouposti, které by se rozhodně tleskat nemělo.

Jistě, byl jsem zmatený, stejně tak jako když vám někdo vypráví svůj sen. Tolik toho při vyprávění unikne a sám vyprávěč si není jistý, čemu přikládat důležitost a čemu ne. Díky bohu za Jarmushovu geniální schopnost vyprávět obrazem. U všech jeho předchozích filmů jsem se vždy v určitých chvílích tetelil blahem, že mohu být svědkem této tryskající imaginace. Jakobych pokaždé objevil střípek z nějaké mozaiky. Zde jsou tyto střípky všechny poskládány k sobě a k mé radosti do sebe pasují. Toto je Jarmushův sen a já jsem v něm jen hostem, nemohu pochopit vše a vlastně ani nechci. Jak on sám říká, někdy to nejzajímavější je to nevyslovené.

Meditace skrz filmové médium. Jak je možné okomentovat, či snad hodnotit nečí meditaci? Slova unikají své podstatě a jakýkoliv soud se mění na pouhé šumění větru ve větvích stromu života. Ne, toto se musí prožít..stejně tak jako život. Mé plné hodnocení je jen odleskem toho, co se děje v mé duši.