Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (376)

plakát

Samba (2014) 

No, spíš bych to viděl na valčík... Takové to točení se po place bez cíle a jen s občasou otočkou. Hlavně nešlápnout nikomu na nohu! Postrádá to lehkost a upřímnost Nedotknutelných, i když se to Einaudi snažil zakrýt použitím stejných hudebních motivů. Neříkám, že některé taneční kroky nestojí za podívanou, ale bohužel utopené v balastu je může člověk "proklimbnout". Příště bude lepší, když se Nakache a Toledano místo nošení trik pro štěstí, budou věnovat scénaři a režii. Nic naplat, ani Omar ani Charlotte celý snímek neutáhnou, ač se hodně snaží...

plakát

Kmeny - Rainbow (2015) (epizoda) 

Kmeny se zvedají z popela. Teprve před tímto dílem jsem se dozvěděl, že režiséři si subkultury nevybírali sami, ale byly jim přidělovány. Automaticky jsem si z toho udělal jasný závěr, proč předchozí díly byly až na jednu výjimku tak slabé a že další Kmeny ztěží vybočí z nějakého průměru. Proto mne Jan Látal se svými duhovými dětmi dost překvapil. Jeho výběr pražského protagonisty považuju za jeden z nejšílenějších a zároveň nejpovedenějších v celé sérii. Mohlo to dopadnout příšerně, ale místo toho to dopadlo skvěle. Stejně tak všechna čest kameramanovi, krásné obrazy vystihující atmosféru všude tam, kde slova by prostě nestačila nebo by byla zavádějící.

plakát

Holy Motors (2012) 

Přiznávám se bez okolků, že toto je na mne už příliš velká postmoderna. Nemám rád, když se relativizace staví na piedestal jako velké umění. Lartpourlartismus už dávno zná své slepé uličky a Carax bohužel do nich opět zabloudil. Jestli proto, aby se zasmál sobě a celému světu je mi trochu jedno, jelikož mu nevěřím, že ten smích nebyl spíše kyselý. Pokud si tedy navzdory všemu ponechám jediný vysvětlitelný koncept snímku, Holy Motors je velmi stěží limuzína, ale spíš vůz střední třídy v combi, aby se do kufru vešlo všechno to filmové baroko.

plakát

Hasta la vista! (2011) 

Pro ty, kteří mají radši jih než sever. Třeba to bude znít divně, ale při sledování Enthovenova snímku jsem si nejvíc vzpomnínal na různé závislé i nezávislé americké road movies a teen komedie o klasických puberťácích, kteří myslí jen na to jedno. Jasně, zhulených rastamanů ani jablkového koláče se tu nedočkáte, ale ta atmosféra tam prostě je a bylo by ode mne pokrytecké, kdybych jen kvůli tomu, že jsou hlavní postavy hendikepované, nad tím zavíral oči. Ono ostatně ani Enthoven nemá čisté svědomí, když do hlavních rolí obsadil herce, kteří hendikep jen předstírají a kteří(ne všichni) by jinak klidně v nějaké teen komedii hrát mohli. Ale on ostatně ani Asta Philpot, podle jehož životního příběhu je snímek natočený, nemá označení "disabled" rád a ve svém životě mu opravdu není věrný. Takže bych to nakonec Geoffreymu ani neměl za zlé, že se chtěl vyhnout vážnému pohledu, který je možná zodpovědný a sociálně uvědomělý a kdesi cosi, ale zároveň nebetyčně nudný.

plakát

Diplomacie (2014) 

Divadelní hra ve filmových kulisách, která ve zkrácené podobě by klidně mohla zaplout do slavného povídkového Paris, je taime. Beru to jako Schlöndorffovo vyznání lásky Paříži a jako další z řady jeho omluv za německé fašistické šílení. Diplomacie bohužel ukazuje něco, co filmové plátno nedokáže postihnout a co je výsadou divadelních prken. Fyzickou přítomnost. Ta je totiž v tomto případě pro dokreslení atmosféry důvěrného rozhovoru v napjaté atmosféře za zavřenými dveřmi nepostradatelná a nenahraditelná.

plakát

Whiplash (2014) 

To, že ve filmu hodně hraje hudba z něho ještě nedělá hudební film nebo chcete-li film o hudbě. To, že se ve filmu mluví o jazzu neznamená, že film o jazzu něco říká. Ano většina jazzových gigantů byli pošuci a svým nástrojem žili, ale ne proto, že na ně někdo ve škole házel židle. Jako kdyby jeden hozený činel mohl za celý život Charlieho Parkera. Buď a nebo. Tohle přemýšlení je ale jazzu, potažmo hudbě hodně vzdálené. Nepopírám ale, že Whiplash je slušný kus filmařiny.

plakát

Všichni spolu (2011) 

Hella Wenders svému příjmení ostudu rozhodně nedělá. Žádné suchopádné řeči od odborníků či neodborníků na téma jak vychovávat "jiné" děti nečekejte. Hella se zaměřuje, ve schodě s filozofií samotné školy Berg Fidel, na samotné děti. Naslouchá jim nebo je z povzdálí pozoruje. Je vidět, že s dětmi strávila spoustu času, jelikož ty se chovají naprosto přirozeně, uvolněně a sebevědomě. Ukazuje jejich denodenní život v prostředí, kde se na hendicap nehledí jako na překážu, ale spíš jako na výzvu. Občas člověka napadne jestli si Hella jen neulehčuje práci se složitým tématem, jenže pak zjistíte, že právě ten dětský pohled je sakra důležitý a bohužel často přehlížený. Ano, my dospělí jsme zodpovědní za budoucnost dětí, nicméně neměli bychom k tomu samotné děti přizvat? Vždyť oni v té budoucnosti budou žít. Neznám fungování speciálních škol a přiznávám, že mi občas přišlo, že jsou v dokumentu téměř démonizovány, nicméně opět když slyšíte samotné děti, které jsou v Berg Fidel naprosto šťastné a nucený přestup je pro ně negativní zkušenost nebo vyhlídka, prostě cítíte, že tu něco nesedí a že bychom pro jednou měli my dospělí zavřít pusu a poslouchat..

plakát

Nicole, ty spíš (2014) 

Stéphane Lafleur musí být v nějakém kontaktu s Fernando Eimbckem, jinak to není možné. Světlo místo slov a atmosféra místo děje. Oslněn mám chuť se pouštět do řečí o abstraktním filmovém umění. Jenže asi radši dál budu pokračovat v snídani v trávě a s úsměvem vzpomínat na vystrašené impresionisty, kteří z úleku před fotografií se pustili do objevování světa, ze kterého ale právě Lafleur nebo Eimbcke čerpají obrazy. Možná jsou to jen všechno sny zoufalé Nicole, možná to je ale ve skutečnosti gejzír imaginace, který je vždycky potěšení sledovat při jeho erupci.

plakát

Kmeny - Cosplay (2015) (epizoda) 

Takový ten "pravý" dokument. Místo kmenů spíš samotná rozvětvená koruna. Plody nasbírány a naservírovány pod nos, tak jak to mají diváci rádi. Zlatá střední cesta. Zároveň ale nemám pocit, že bych si odnesl více, než z předchozích dílů.

plakát

1001 gramů (2014) 

Zapomenutá epizodka z Paris, je taime, která se ve svém pomalém, až trochu nudném, tempu natáhla do podoby celovečerního filmu. Nutno říct, že tím veselé i romantické prvky trochu ztratily váhu na úkor klišé vaty, která bohužel váhu nemá žádnou a tak si tak poletuje, kde se jí zachce a bohužel tak kazí jakoukoliv přesně vypočítanou pointu. Bent Hamer totiž narozdíl od jiných norských režiséru nemá koule a to prostě nezachrání ani 21 gramů ani 18 centimetrů.