marvan

Jose Padilla se vrátil k tomu, co mu jde nejlíp, nechává promlouvat dokumentární fakta, nic nepřidává, nic neinterpretuje. A život Pabla Escobara to ani nepotřebuje, ten příběh mluví sám za sebe. Vynikající, vlastně zkratkovitý obraz toho, v čem dnes všichni žijeme.

Knight of Cups je v jistém smyslu protipólem Cronenbergova Maps to the Stars. Oba jsou pohledem na současný Hollywood, ale přiznám se, že Cronenbergův zlomyslný šleh je mému pohledu mnohem bližší, než Malickova klopotná snaha hledat duchovní rozměr v místě jako je neoliberální Hollywood, které fakticky žije opačné hodnoty, než které ve svých filmech deklaruje. Cronenbergova krutá satira naopak ukazuje tenhle svět z pohledu člověka, který stojí mimo narcistně sebevzhlíživý hollywoodský diskurz.

Spielberg je geniální řemeslník, ale obsah jeho filmů by se dal bez nadsázky označit za prostoduchý. Čím je starší, tím víc jeho idealismus působí jako zpráva z jiné planety.

Parta Britů a Amíků si hraje na Rusy, ve stručnosti řečeno. Raději jsem měl znovu sáhnout po verzi z roku 2007, tam je odlesk originálu více patrný, byť byl také natočený v US. Po prvních dvou dílech jsem nechtěl ani dokoukat, pak se to zlepšilo a nakonec fajn adaptace, i když... Nejvíc tomu uškodil Paul Dano, z Bezuchova udělal nevýrazného hňupa, jeho komplikovaný vztah k první manželce byl zjednodušený do podoby pokleslé telenovely.

Šílenec z videopůjčovny sice točí stejně brutálně jako když začínal, jen s tím rozdílem, že se stal plně konformní součástí hollywoodského mainstreamu. Quentin je dnes stejně autentický jako multimilonářský rocker z Green Day v triku vkusně roztrhaném a zašpiněném draze zaplaceným týmem marketingových specialistů. Je z něj stejná "navoněná zdechlina". Je to chytré, je to dokonale natočené a strhující, jen na rozdíl od Gaunerů nebo Pulp fiction tomu schází osobitost a duše. Ale tohle asi potká dříve nebo později většinu tvůrců v Hollywoodu: člověk se naučí vnitřně cenzurovat sám sebe, jen aby se nepřipravil o ty možnosti, které Hollywood nabízí. Nikdo nedovede lidi korumpovat bez viditelného nátlaku tak, jako tohle město.

Skvělý příběh, skvělé zpracování. Iñárritu se evidentně považuje za originálního autora, navzdory tomu, že fakticky je jako filosof naprosto impotentní. Zcela v intencích hollywoodského pseudolevičáctví, i když to pochopitelně není tak klinické jako u multimilionového proletáře Olivera Stona.

100% marketingový produkt, který věrně opisuje řemeslné postupy Pána prstenů, chybí mu jen ty emoce a silný příběh. Stejně jako Pán prstenů i Hobit je filmem v "poklusu", problém je, že repertoár Jacksonových řemeslných i scenáristických fines je žalostně malý a při tak řídkém a vykonstruovaném ději je to znát. Vtipy, děj, zápletky i dialogy jsou předvídatelné na několik kroků napřed. Při téměř 3 hodinách na jeden díl je to k smrti nudné.

Čistá, ryzí zábava, která se nesnaží diváka vychovávat, manipulovat ani ideologicky indoktrinovat. To není vůbec málo v době, kdy většina filmů a tvůrců přistupuje k divákovi jako k idiotovi, kterého je nejdříve náležitě poučit, vychovat a vůbec se postarat o to, aby si nedejbože nevytvářel názory na svět kolem sebe sám.

Spoiler. Mænd og høns se zpočátku tváří jako velmi nekorektní, cynická a zatraceně dobře udělaná komedie. Na opuštěném statku se potkává skupina bratrů, degenerovaných násilnických buranů s různými formami postižení. Násilí, soulož se zvířátky i chovankyněmi starobince doplňuje tenhle venkovský "kolorit" soužití úchylných kreatur a vydatně čerpá z motivů buranského filmu. V závěru bratři zjistí, že jsou výsledkem děsivého experimentu: jejich otec držel v klecích ve sklepě 4 ženy a prováděl na nich genetické pokusy zahrnující inseminaci spermatem různých zvířat. Proto po dvoře běhají zdegenerované slepice s rukama a přilétají čápi z lidskýma nohama. Z podrobností experimentu jednoho vesnického "kutila" by se nejspíš zvedl kufr i Dr. Mengelemu. Potud je vše na hraně, ale budiž. Ovšem závěr filmu mi vyrazil dech. Vidíme novopečenou rodinku buranů kolem stolu, včetně jakýchsi dětí, v záběru je vše krásně prosluněno a podbarveno vemlouvavou hudbou, do níž nám komentátor sděluje, že bratři v experimentu svého otce pokračují a podsouvá nám, že bychom to měli vnímat jako šťastný konec. Vždyť se všichni tak hezky kolem stolu usmívají a do toho unyle hudlají housle. Když si domyslím, že tohle "štěstí" je výsledkem brutálního a nelidského násilí a že mám brát jako normu, že si někdo dál ve sklepě vyrábí děti, nejsem si jist, jestli tvůrcům tak trochu nehráblo.

Bond se v rukou artových krasoduchů definitivně proměnil v sebezpytující trosku. Nikoli proto, že by jeho postava zestárla a ztratila kontakt s duchem doby, jak se nám někteří snaží namluvit, ale proto, že vlastnosti, které ztělesňoval, jako vlastenectví, nekompromisní mužnost a asketismus svého druhu se staly v diskurzu západní společnosti vlastnostmi opovrhovanými. Jste prázdný pane Bonde, praví zloduch v podání Christopha Waltze. Ale to je zásadní omyl. Prázdný není Bond, prázdní jsou jen jeho tvůrci, kteří sice úspěšně dekonstruovali postkoloniálního dinosaura, ale jen proto, aby posléze vyšlo najevo, že oni sami žádnou myšlenku, kromě snahy zavděčit se všem a úzkostlivě se vyhnout každému náznaku svébytného nekorektního názoru, nemají. Jaký bude příští, politicky korektní Bond? Sexuálně dezorientovaný feminista, který vyměnil svůj Waltr za anální kolík?