Aiax

O tomhle filmu jsem si absolutně nic nezjistil, nepřečetl, neshlédl trailery. Jediným doporučením mi bylo zdejší vysoké hodnocení. Obecně pro mě platí, že co je na ČSFD nad 80 % většinou stojí za to, či to přinejmenším není vyložená ztráta času. O to horší byl moment, kdy mi po necelé hodině sledování konečně docvaklo, co je vlastně Atlas mraků zač. Inu, je to další přírůstek do populárního žánru "coelhoismus", tedy na pohled chytré a hluboké podobenství o lidské duši/srdci/osudu/(doplňte si sami něco obdobně plyšového), leč ve skutečnosti jen prázdný buben, který hlučně duní, verbální hlazení po srsti, infantilní bajka, která teatrálně deklamuje banální moudra typu, že materialismus a rasismus a korporatismus jsou věci moc moc bakané áno, že všichni jsme nějak propojení a dobrý skutek může změnit osudy druhých, nad kterými uvědomělé hollywoodské hvězdy typu Hankse či Berryové tak rády vedou oduševnělé debaty cestou na další charitativní akci. Instantní kuřecí polévka pro rozbolavělou duši post-New Age intelektuála. Pánbů s námi a zlé pryč. Příště už nebudu po hlavě skákat do řeky, dokud se dřív neujistím, že to není řeka sraček.

Říkejte si, co chcete, ale ještě nikdy nebyl primitivní, fekální, hloupý a nevkusný humor tak sexy, inteligentní a stylový jako v podání Mika Myerse. Jeho komika je jedinečná, osobitá a originální a zároveň i kulervoucí (alespoň pro mě). Mám pro něj slabost a neváhám to vyjádřit i hvězdičkově. Go Mike, oh yeah baby!

Osobně mi přijde dvojka nejslabší, ale ani tady nechybí neskutečně osobitá komika Mike Myerse a neskutečně sexy kočky (především hlavní "Powersgirl" Heather Graham, s tou si Pánbů - stejně jako s Liz Hurley - fakt vyhrál).

Jak to skončí, když za nadaným (technicky famózně, umělecky jakž takž) režisérem přijde kouzelná stařenka a řekne mu: "Natoč si, o čem jsi vždycky snil. Na peníze nebo technická omezení nehleď. Jo a mimochodem, mým nejoblíbenějším filmem je Vinnetou." Skončí to tak, že Avatarem. Leniví recenzenti říkají následující často, ale...tohle FAKT nemá cenu popisovat, tohle se FAKT musí vidět. Přesto však jedno zamyšlení. Navzdory veškeré filmové magii mě nejvíc zasáhla tahle epifanie - celou cestu z kina jsem špekuloval, co mi ksakru na tom Avatarovi pořád vadilo. Bylo to něco uhýbavého, nepostižitelného, furt mi to bzučelo v hlavě. Triky to nebyly (probůh), herci taky ne, hudba, kamera, výprava, všechno špičkové...a pak mě to napadlo - zdálo se mi, jako by ten film byl Cameronovi moc těsný. Jako by toho chtěl Jimmy říct a sdělit a předat divákům tolik, v tolika rozměrech, tolika smysly, že na to už zkrátka staré dobré placaté plátno nestačí, i když se mu pomůže primitivním trikem s brýlemi. Schylovalo se k tomu už delší dobu, ale Avatar je první film, který se vzpírá omezením své formy tak hlasitě, tak nepřehlédnutelně. Všude se žvatlá o tom, že Cameron s Avatarem čekal, až na to dospěje kinematografická technika, ale pokud to byl opravdu jeho vysněný projekt, který si v hlavě skládal už od dvanácti, měl možná počkat ještě dalších deset patnáct let, na pravou a nefalšovanou virtuální realitu. Každopádně dnes je dnes a Avatar je technicky nejvyspělejším filmem všech dob a možná i nejlepší výpravnou podívanou, jaká je k dnešku k mání. Je to moc hezká pohádka pro dospělé, jen možná zamrzí, že vzdělaní, inteligentní a sofistikovaní Zápaďané potřebují alegorické pohádky k tomu, aby si uvědomili, že přepadat a okupovat cizí kultury kvůli nerostnému bohatství je moc moc bakané.

Paul Thomas Anderson je nepochybně ojedinělým fenoménem na americké filmové scéně a jedním z těch tvůrců, kteří rozdělují své obecenstvo téměř "až na krev". Na jedné straně nekritičtí "festivaloví" obdivovatelé, na druhé znechucení konzervativní diváci. Toť dvě extrémní polohy. Osobně se řadím někam doprostřed. Magnolie mi přišla pozérská, nabubřelá, vypočítaná na efekt a festivalový úspěch, Opilí láskou mě naopak nadchli svou neokázalostí, drtivou originalitou a zvláštní poetikou. A zdá se, že čtvrtým Andersonovým celovečerákem se kyvadlo mého hodnocení znovu zhoupne na temnou stranu síly. PTA zde totiž, z mého pohledu, opět selhává v tomtéž, co se mi nelíbilo už v Magnolii. Opět přichází s velkolepým manifestem o stavu světa a lidské duše a opět se mu nedaří ani jedno. Navíc zatímco Magnolia dokázala vyplnit svou tříhodinovou stopáž alespoň zábavně, Až na krev se táááááááhne jako medová slina, znamenité a silné scény jsou tady jako siroty ve tmě, jako ostrůvky v oceánu předlouhých nepřerušovaných záběrů na někoho sedícího, ležícího či kamsi jdoucího bez jakékoli, či přinejmenším sporné, vypovídací hodnoty... Nevím, co je hlavní myšlenkou či posláním knižní předlohy, románu Uptona Sinclaira z roku 1927 Oil, a je docela dobře možné, že PTA se jí drží věrně, ale mně přijde jeho dílo jako dosti promarněná šance. Nejméně polovinu velmi nadějného a originálního vyprávění o počátcích těžby ropy v Americe zabírá nesčetněkrát viděná linie na motivy otec-syn, případně bratr-bratr, která má zřejmě ukázat, jak bohatství rozežírá duši, ale která tak činí neobjevně, příšerně repetitivně a na takového tvůrce jako Anderson až překvapivě prostoduše a která film přese snahu o epický rozměr a touhu něco sdělit sráží do vlažných nasládlých vod hollywoodského mainstreamu. Kdo se tedy na základě nadšených ohlasů těší na velkolepou fresku v kmotrovském stylu o dvou pilířích americké společnosti - náboženství a ropě - dočká se spíše komornějšího příběhu o tom, že ropní magnáti jsou bezcitní padouši a že honba za penězi je zlá zlá zlá. A kdo se těší na Andersonovu originalitu a rafinovanost, bude zřejmě zklamán, protože Anderson tuto myšlenku nepodává o mnoho rafinovaněji, než jak jsem ji právě napsal. Možná si teď leckdo říká, proč dávám takovému filmu celé tři hvězdičky, tak tedy - velmi nadějný myšlenkový potenciál (třebaže využitý tak na 20 %), několik skutečně fascinujících scén (kázání v kostele, hořící vrt, závěr) a oba hlavní protagonisté, skvělý Paul Dano a absolutně úchvatný Daniel Day-Lewis. Ten je už sám o sobě absolutní špičkou mezi americkými herci, takže si možná dovedete představit, jak to muselo dopadnout, když si jej vzal do parády režisér, který vládne téměř zázračnou schopností vykřesat skvělý výkon třeba i z borového pařezu (viz např. Cruise v Magnolii). To, co tady předvádí, se naprosto vymyká jakémukoli srovnání, letos je Day-Lewis zkrátka bezkonkurenčně nejlepší a pokud nedostane Oscara, tak už se akademici pomátli definitivně. Sečteno a podtrženo, Anderson pro mě zůstává režisérem múzou sice políbeným přímo francouzsky, leč poněkud kontroverzním v tom, co a jak svými snímky sděluje. Osobně bych byl mnohem raději, kdyby se držel "malých" filmů ve stylu Punch-Drunk Love a velkolepé epopeje přenechal tvůrcům, kterým narozdíl od něj proudí v žilách filmařská krev skupiny "Copolla/Scorsese pozitivní".

Huh, tak to byla síla. Iňárritu opět vsadil "na jistotu" a přidržel se osvědčeného experimentu s několika zpočátku zdánlivě nesouvisejícími zápletkami, které se nakonec samozřejmě všechny protnou. A povedlo se opět na jedna s hvězdou. Vlastně nevím, co pochválit dřív, jestli skvělou režii, parádní herecké výkony, emocionálně silný scénář nebo padnoucí soundtrack. Můj zážitek ještě umocnila skutečnost, že jsem Babel viděl v Holandsku s dačskými titulky. Sice rozumím anglicky, jenže angličtina je v celém filmu zastoupena jen ve stopovém množství a a většinu stopáže herci odmluví japonsky, arabsky a španělsky. Leč díky dokonalému zpracování a strhující atmosféře jsem se přesto v tom Babylonu řečí neztratil a rozuměl jsem téměř každému slovu. A takové je i poselství celého filmu - rozumět by mu měl opravdu každý, nehledě na národnost, náboženství či politické přesvědčení. Kdo si oblíbil snímky jako Amores Perros nebo 21 gramů, ten bude z Babelu nadšen. A ostatní taky.

Samozřejmě to není žádný Kubrick, ale na druhé straně - alespoň pro mě - nedostál Babylon hrůzostrašné pověsti, která ho zpoza oceánu předcházela. Není to vyloženě stupidní (ve stylu tupé polopatické stupidity ála další Vesmírné pěchoty nebo Vetřelci vs. Predátor), má to jakous takous noirovo-dystopickou atmosférku, Vin Diesel hraje, co má, a postapokalyptické Rusko je zpracováno dokonce nadprůměrně. Moje poměrně slušné tři hvězdy jsou asi výsledkem toho, že jsem čekal něco podstatně zhovadilejšího, ale budiž. Ať nežeru :)

První půl hodina mě celkem příjemně šokovala, protože se zdálo, že z nového Conana se nakonec nevyklubal tpyický rozvařený eintopf, který Hollywood rutinně klohní ze starých slavných fláků (viz Souboj titánů). Nispel vcelku věrně napodobil geniální Miliusův vizuální styl i syrovou atmosféru a Ron Perlman prostě potěší vždycky. Jenže jak šly minuty, ztrácel režisér soustředění a z filmu se mu pod rukama přece jen začal dělat ten eintopf. Atmosféra nakonec spadla od syrovosti a drsnosti k tradiční americké naleštěnosti, digitální krvi a přiblblému pitvoření. Nispel navíc neměl k dispozici dva lidi, kteří "udělali" minimálně dvě třetiny úspěchu prvního Conana - Ánolda a Poledourise. Jason Momoa není vyloženě trapný, dokonce na Conana stylově sedí, nicméně Ánoldova jedinečnost a nezapomenutelnost mu prostě chybí. No a místo geniálního soundtracku doplňuje nového Conana standardní krmná orchestrální "muzak" bez byť i stopového množství jakéhokoli nápadu, kterou zřejmě Nispelovi poskládal nějaký audiosoftware z osvědčených samplů. Sečteno a podtrženo to nakonec není taková katastrofa jako remake Souboje titánů, leč pocit zmařené příležitosti je neodbytný. Slabá trojka.

Až napodruhé (a po dlouhé době) jsem si vychutnal tenhle báječný Burtonův majstrštyk, který s přehledem strká do kapsy prakticky všechny ostatní komiksové adaptace, které do dneška v továrně snů vznikly. Keaton je nejlepší (protože nejlidštější) Batman a Nicholson nejlepší (protože nejnelidštější) záporák a oba hrají excelentně. Basingerová sice jednak není můj typ a na Pfeifferovou ze dvojky nemá, ale to je maličkost, Burton je na tyhle "blbinky" ideální typ a je radost jeho dílo sledovat.

Už jen docela ucházející zábava, s hutnou a atmosférickou jedničkou naprosto nesrovnatelná. Batman tady působí doslova jako komiksová postavička, Pfeiffer a Walken jen průměr; celý film pro sebe s přehledem ukradl fantastický Danny DeVito. Jako by to Burtona už tolik nebavilo, film působí roztříštěně a nekoncentrovaně, místy dokonce i malinko nudně, a Burton jej navíc shazuje nevhodnými sebesarkastickými momenty a hláškami, což už tak nevalné atmosféře rozhodně nepřidává. Zase taková hrůza, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát to ale není, oproti dalším pokračováním je Batman Returns pořád učiněné veledílo. Ale čtyři hvězdičky by byly přece jen moc.