Vandrovnice

Příjemná, snad možná až příliš "přístupně tezovitá", přesto ne úplně pitomá konverzačka s trochou kultivovaného napětí, nikoli o blbostech. Od filmu jsem nic nečekala, takže mě docela příjemně překvapil a osvěžil. (Kdo hledá těžiště i pointu ve vnějším ději namísto v niterných pochodech účastníků včetně protagonisty, toho určitě zklame - dějová pointa tam sice je, ale podstatou filmu opravdu není.) Bylo zábavné sledovat krystalicky čistě rozlišené, opakující se vzory reakcí jednotlivých vědátorů a freudiánského psychiatra, v autorově představě (a herci moc hezky) provedené dle povahy jejich oborů. V reálu by asi tak průzračně schematické nebyly... ale tož OK, vždyť to vlastně byly (a měly být) vyabstrahované prototypy, a to právě byla ta zábava. A celý film má skutečně půdorys divadelní hry napsané na tezi, ale proč ne, mně to vůbec nevadilo. --- Skřípat a tahat za uši mě to začalo jen v momentě, kdy se mi zdálo, že těch osobních historických "náhod" začíná být už nějak moc... (SPOILER)... Pánovi se poštěstilo být zrovna ve stejném kmeni jako tvůrce maleb v Lascaux, a být osobně přítomen jejich vzniku... pak se přesune do Sumeru a Babylonie, zrovna přesně na tu dobu, kdy tyto říše jsou z pohledu pozdějších historiků jediným místem, kde se na planetě "něco děje"... neomylný čuch mu napoví, že si pak má na chvíli odskočit zpět na "západ", do nově rozkvetlé Fénicie... a ještě právě včas se stihne otočit zpět na "východ", do Indie, aby se mohl osobně setkávat s Buddhou... Galilea v kulminující Ježíšově době samozřejmě nesmí chybět... zpátky do Evropy a na přelomu věků plavba se samotným Kolumbem, ach!... atd. atd. Tohle vážně působilo, jako kdyby se dnešní žák přenesl i se svou učebnicí do času kromaňonců a dopředu si podtrhal, kam se má nacpat a co nesmí prošvihnout. Nicméně aspoň ta historka s Ježíšem mi přišla logicky docela promakaná a s přimhouřením oka bez děr, a úvahy, konverzace a reakce kolem ní byly určitě jedním z nejzajímavějších míst filmu. (Podotýkám, že jsem křesťanka, dokonce s katolickým zázemím, ale s apokryfy všeho druhu a všemožnými smysluplnými! hrátkami na toto téma nemám problém - a tady to smysluplné určitě bylo.) - Ale budiž, když člověk žije 14 000 let, možná se mu i pár takových věcí poštěstí. (Nakonec jsem s povděkem ocenila, že aspoň středověk nebyl z tohoto hlediska vytěžen. :-D) --- Jen mi pořád vrtalo hlavou, že pokud bych já měnila působiště a vztahy každých 10 let, i po dobu třeba "jen" 1000 let, měla bych z toho v hlavě guláš a byla bych už dávno zralá na blázinec. Z tohoto punktu mi hrdina připadal obdivuhodně, až nepochopitelně duševně zdravý a normální. I tady je zřejmě limit tohoto konceptu. Leč hra (i divadelní) je prostě hra, a když to vezmete prostě jako hru - ne víc, ne míň - tak to fachčí! - Celkové hodnocení: 3,5*, na čtyřku to u mě přece jen nedosáhne.

Jako totálně nereálná oddechovka se scénářem o "klasickém" půdorysu Rosamunde Pilchnerové či Ingy Lindströmové to bylo docela fajn, oproti zmíněným dámám nutno zmínit přídavek humoru. Pokud člověk k filmu přistupoval s takto nízkým očekáváním, podíval se na pár pěkných exteriérů a celkem se přitom i pobavil. Přesto jakási pachuť zabitého času zůstává...

Shodou okolností jsem i já tenhle film viděla někdy ve svých patnácti, v letním kině, kdy horká letní noc jakoby ještě prohlubovala jeho atmosféru... a zasáhl mě tehdy tak, že jsem na něj dodnes nezapomněla. Učarovala mi jasná a bezelstná duše Indiánky (nezapomenutelná je pro mne např. scéna, kdy rozmlouvá s ptáky v pralese)... a hluboké znepokojení nad tajemstvím tohoto zvláštního, zcela nevyváženého, z racionálního pohledu Evropana až ponižujícího, a přesto nějak mystického setkání dvou naprosto odlišných a míjejících se myslí/světů/pravd se ve mně dotklo čehosi bytostně známého, i když dosud nereflektovaného a nepojmenovaného. Závěr, ač tak strašně zabolel, jsem už tehdy vnímala jako logický a nevyhnutelný... Film v mé dospívající mysli rozvířil otázky a témata, které se mnou rezonovaly a vlastně jsem je pak v nějaké podobě řešila celý život (i proto si asi troufnu říct, že ač samotný film se tak vůbec netváří, podařilo se mu dotknout něčeho archetypálního...). - Moc se těším, až se na něj podívám znovu, ale nemyslím, že se pak mé hodnocení změní: jsou filmy (a knihy), které se do nás v mládí nesmazatelně zapíšou, a tohle je pro mne jeden z nich.

Všechny mínusy tu už byly víckrát popsány (nepravdivý dojem o Bellové, která se vydává do pouště "jen tak pro svůj plezír", aniž by přitom něco užitečného dělala... psychologická plochost postav, které se během děje nijak nevyvíjejí... povrchnost a nespojitost dějových peripetií, v nichž jsou odkazy na nitro hrdinky na jednu stranu prvoplánově vysvětlovány v dialozích, a na druhou stranu postrádají přesvědčivost právě kvůli nedostatku vnitřní hloubky...) Za sebe dodám, že nijak mě neomráčil ani vizuál, na můj vkus až příliš fotošopový - ani syrový, ani tajemný, ani poetický, prostě jen bezzubě, katalogově/časopisově líbivý. -- Dvě hvězdy dávám za to, že film ani neurazí a shlédnout jej nebyla vyloženě muka, "dalo se to", aniž bych ovšem měla chuť jej kdy shlédnout znovu (to už by pak opravdu nebylo nic než strašlivá nuda). A vzhedem k potenciálu, který s sebou skutečná osobnost Gertrudy Bellové nese, celý film vnímám jako jednu velkou, leč velice promarněnou šanci.

Pro mne jeden z nejnádhernějších italských filmů a jedna z mých "top 5" vůbec. I já spíše jen těžko hledám slova, jak vůbec tento zážitek popsat... Žánr se zdá být naprosto nezařaditelný... vnucovalo by se pojmenování magicko-symbolického realismu, nebýt toho, že tento název si už uzurpují svou povahou úplně jiná díla jihoamerické literatury a filmu. Nádherná kamera a hudba... Završením a propojením všech čtyř příběhů je Epilog... návrat na dávná, nyní už opuštěná místa, a Pirandellův rozhovor s mrtvou matkou. Téma času a věčnosti, pomíjivosti a trvání, zapomnění a paměti... Okamžik, kdy mrtvá matka, vyprávějící svému synovi znovu svůj příběh - a v onom příběhu živá mladá dívka, jež má celý život dosud před sebou - rozpíná svobodně ruce nad útesem v mladistvém očekávání budoucnosti, která už je, a přece zas není minulostí... Okamžik úsměvu drožkáře Sara, když si Luigi po prvotním selhání přece jen vzpomene na jeho jméno... Okamžik, kdy mladá vdova (ač to zatím ještě neví), ruce rozdrásané od opuncií, běží k branám vyprázdněného města, v tušení zkušenosti, která navždy změní ji i její život... Čas, věčnost, život, smrt, krutost, smích, soucit, barvy, chaos, zpěv, mlčení, život, Kaos...

Komplexnost Ecova románu Jméno růže se všemi jeho rovinami na filmové plátno prostě přenést nelze, to myslím uzná každý soudný čtenář této knihy. Proto jsem coby čtenářka a milovnice románu přistupovala k Annaudovu filmovému zpracování s otevřenou nepředpojatostí - a výsledek mě nadchl. Na základě dějové linie režisér vystavěl výbornou detektivku s přesvědčivým přesahem, plus podařilo se mu vystihnout tutéž syrovou atmosféru, kterou jsem při četbě románu vnímala i já... (A z duše jsem mu odpustila i drobná poupravení děje... zachránění dívky... ano, to něžné Adsonovo rozloučení se svou přeživší láskou v závěru mi vůbec nebylo proti mysli, naopak jsem v něm i našla jakousi kompenzaci k oněm přenádherným a půvabným stránkám knihy, kde se zamilovaný Adso snaží definovat a pochopit svou zamilovanost pomocí scholastické filosofie...). Kniha je kniha, film je film, každé má své ve svém světě, a tenhle film je prostě výborný.