t_gon

FanFuckingTastic!!! Aneb "Fuck you, you impotent limp dick mother fucker!"

Poslední plnohodnotný snímek zakončující novodobé zpracování legendy jménem Kenshiro. I když ne tak doslova zakončení, pač se v romantickém úvodu vrátíme do období, kdy Kenshiro byl pouze bojovníkem a status legendy si musel vybojovat. Jako samotný snímek by příliš nefungoval, proto je nutné vidět vše chronologicky. Každopádně pokud byl předešlý Toki den nejemotivnější, zde je Kenshirovo putování deprese sama. Ta úzkost, zoufalství a bolest je ke konci téměř hmatatelná a přiblíží vám celý příběh o to více k srdci. Navíc kratičké cameo známých postav potěší každého koho mrzí konec a myšlenka, že prozatím se plánuje pouze 13-dílný seriál mapující osudy Raoha. Každopádně jsem rád za čas strávený s těmito filmy a doufám, že i vzhledem k rozsahu látky (v plánu seriál, Xbox360 mlátička…) se do Kenshirova postapokaliptického temného světa brzy opět podívám. Jako celek všech 5ti snímků hodnotím plných 5* a několikeré opakování je takřka stoprocentní!

Z dosavadních 4 novodobých snímků bych řekl nejemotivnější záležitost. Po vzoru Yuria den pouze doplňuje dějové mezery a to konkrétně Tokiho vztah k Raohovi. Jelikož spolu opustily svou zem a od malička spolu soupeří v mnoha ohledech je jen otázkou času, kdy se budou muset postavit proti sobě. Necelá hodinka pojednávající o Tokiho životě pomáhající potřebným v zpustošeném světě až do osudového střetu se starším bratrem uteče bleskovou rychlostí a zanechá po sobě pocit dobře „utraceného času“. Od Raoh den se opět přitlačilo na emoce, postavy a logické vysvětlování chování postav, ponechal se skvostný audiovizuál a servíruje se tenhle skvělý kousek (na endingovou píseň Hanamori no Oka se těžce zapomíná). Jen ať chutná. (:

Opravdu skvostná a epická podívaná, která zakončí Kenshirovu cestu, jehož jsme opustily v Yuria den po bitvě s císařem. Raoh konečně dostane spoustu prostoru, aby nám ukázal jak svou citlivou stránku, tak bestii, která dříme pod povrchem. Od posledního pokračování se ponechal trend mnoho nových postav na scénu, ne všechny však k našemu blahu dostanou jak prostor, tak čas na ukrádání filmového času, který je určen pouze dvěma hlavním velikánům. I když obr Fudo je také pamětihodný charakter, jež se vryl do paměti i mladému Raohovi. Zde již emoce nefalšovaně útočí každým třetím záběrem a dlouze po skončení si Hokuto motiv nevytlačíte z hlavy, stejně jako mnoho momentek ze sledování. Naštěstí se s koncem filmu (velkolepě zakomponované CGI s Reinou) nemusíme s příběhy loučit, ale těšit se na vyplnění děje dalšími snímky.

Iritující FullHouse od zažraných fandů SG Universa může mnohým „neznabohům“ vypálit mnohé žílky a kanálky v očních orgánech při zabrouzdání k tomuto filmu, jež se stylově rozlučuje s mnohými legendami již 11 leté éry, avšak každý kdo s maximem váhal u Archy, by zde neměl být na pochybách, že Kontinuum je ten pravý závěrečný rozlučkový večírek ve velkém (příjemné rozloučení s generálem Hammondem je doslova, vzhledem k jeho úmrtí dne 29.6.08). Tvůrci se konečně vyprostili od „průměru a zbytečnosti“ mnoha věcí z 9 – 10 série a pěkně se vrátili v čase ke kořenům, přesně tam, kde byla ještě StarGate tou pravou „StarGate“ plnou brutality, krve, skvělých soubojů a „SpacePředváděček“ válečných sil Vládců soustavy. Tohle chtěl vidět každý fanda, kdežto každý „nefanda“ to vidět nechtěl a proto se nelze divit a nadávat na jiná hodnocení, jež se zde časem vyskytnou. Já nyní vybírám rezervu, kterou jsem si nechal schovanou v Arše pravdy, vkládám ji do Kontinua, ani na chvíli mě nenapadne remcat nad málo epickým koncem (takhle natočenou vybíjenou jako u stroje a na lodi jsme neviděli dlouhých několik sezón) a jdu si dát koláč. Ostatně platí Jack O'Neill… (:

FUCK Yeah!!!

Co říci o této staré klasice (dle hodnocení a počtu shlédnutí je to možná přestřelené, ale znám mnoho lidí, kteří mají Guyvera za „anime boha“)? Děj jednoduchý, jak jídelníček v mexickém bufetu, animace téměř starší než hnědé uhlí (jak s radostí kolegyně Natascha říká, z fleku by po pivku kreslila lepší monstra, než složení Zoanoidů na plátně) a celkově zpracování, které „nikoho nezaujme“. Mno i tohle by stačilo pro letmý obrázek, aby to mnozí (Subjektiv, i když jeho rozbor by mne zajímal velice) z fleku sestřelili. Jenže o tom to není. Guyver má pro mne osobní kouzlo hlavní postavy, které sem dostal jinde jen velice zřídka (Guts a Sho si u mne mohou podat ruce). Sho, jakožto mladý, zakřiknutý a stydlivý student je prostě božan, s kterým by chtěl každý být kámoš největší. Miluje svého otce a na své přátelé nedá dopustit. Skrytě chová lásku k Mizuki a těžce ji dusí v sobě. Ve škole nemá problémy a celkově může jít mnohým příkladem. Když ho ovšem ovládne Guyver jednotka, nastane obrat maximální a vše co doposud měl, své priority a život, musí nechat za sebou, aby bojoval proti Chronosu a co je hlavním prvkem této série, za své přátelé a rodinu. Nic víc zde není a jen tento jednoduchý prvek je zde zachycen výtečně. To, jak Sho (i když je to ultimátní mašina na zabíjení) snáší porážky, s jakou silou pokaždé bojuje za své zájmy, to, jak se staví osudu a mnoho dalších prvků, jen posiluje lásku v tento seriál. Když tak vzpomínám zpětně, co mě přesně k anime ukovalo, tak nebyla to žádná klasika typu Hellsing, Haibane, NGE a další, byl to jeden obyčejný student, který se ocitl na hodně špatném místě ve špatný čas. A tohle mu po celých 12 dílů budou všichni připomínat. Nejen mocní protivníci z řad obyčejných Zoanoidů, ale i nejsilnější Hyper Zoanoid Team 5, vládcové Zoalordi, ale i „spojenci“ jako Guyver III a další. Od lehkého a nesmělého počátku, až po trpký konec. Ten však po 12 dílech nepřichází a tak Shoa opustíme v rozhodujícím okamžiku, kdy se definitivně vzdá osudu a vyhlásí Chronosu válku. A to je jeden z mnoha okamžiků, na který se nezapomíná. A každou další projekci dojmy jen rostou. Tohle je láska na hodně dlouho… Absolutorium a zasloužené! Guyyyyveeeer!!!

Naprosto chápu Adrianovy smutné pochyby ohledně historického pozadí tohoto „majstrštyku“. Mnoho snímku chce těžit z nálepky „založeno na skutečných událostech“, málo kterému se to však podaří. Neboť když si v průběhu Hollidei vzpomenu za jakou cenu byl postaven Olympijský stadión v Soulu (po úvodní dramatické scéně), tak o to více na sebe nechávám působit emoce skrze obrazovku. Brilantní výkony herců netřeba rozpitvávat, pač zaprvé je to jakási tradice u podobných kousků a za druhé sledovat hlavní šestici uprchlíků jak si během dvou dnů na svobodě počíná a jak jim „svoboda“ skončí je maximální citová ždímačka, kterou podporuje vynikající melodramatický podkres u všech zásadních scén. Paradoxně se pro mne stává nejslabším článkem filmu samotný útěk (těch 10 minut není úplně „konzistentní“ s formou celého filmu) a zbytek klišé (jak tombac podotknul převážně ve vězeňské části) a patosu zachraňují samotní herci. Navrch je zde výborný záporák, kterému jsem přál od začátku odstranění ze scény velice nepříjemným způsobem a samotný závěr za doprovodu songu Holiday mě složil do kolen a dlouho po zhasnutí obrazovky nechal omráčeného jako po ráně kladivem. Maximum ani nemrknu!!!

Velice rád a hrdě se hlásím do klubu maximálních hodnocení. May skvěle vystihla jednoduchost a sílu Korey a její filmografie. Je to krásný pocit sledovat osudy hrdinů na obrazovce, kteří jsou tak živí a uvěřitelní, že častokrát nesnášíte konec a scénáristy, právě kvůli tomu, co s vašimi hrdiny provedly. Nedokážu popsat tu sílu emocí, které si ze mne korejský „Ota Rákosník“ vydoloval, vím jen, že podobně čisté, jednoduché a krásné filmy se v jiných končinách Světa jen stěží dohledám. I když je to všechno na jedno kopyto ( tombac ;) ), hlavně když to potěší a dojme dvojnásob…

Podobný „majstrštyk“ se popisuje jen těžko. Vlastně ani nevím z kterého konce se do toho pustit. Dlouho po shlédnutí ve mně rezonuje galon různých pocitů, které nedokážu přesně popsat. Johnny se vytáhnul a dává nám nahlédnout do života nelítostných gangsterů, kteří nechodí pro ránu kulkou dál, než já ráno pro rohlíky. Vynikající práce kamery, zobrazení zabijáků „po pracovní době“ a skvělí herci dávají vzpomenout na krásné časy s filmy Johna Woo a Sergia Leoneho. Exiled je vynikající kompromis mezi těmito velikány…