Sarpele

Vzpomínka na tohle černé kuře se skořápkou na hlavě je snad jedna z mých vůbec nejstarších. Jediné, co si pamatuju, že se mi tehdy v mém hluboce předškolním věku hodně líbilo, a že jsem měla u postele jednoho plastového Kalimera (tuším v něm byly původně nějaké bonbóny). Zvuková ukázka, na kterou odkazuje medulla, je důkazem celoevropské popularity tohoto kuřete. Je totiž v nizozemštině ;)

Mám trochu pocit, že se tenhle seriál stal trochu nezaslouženě takovým obětním kozlem. Upozorňuju, že v roce 1989 jsem byla hodně malé dítě, takže moje hodnocení není motivováno nějakou nostalgií. Taky jsem Ženu za pultem nikdy neviděla celou, jen jsem se při prvním porevolučním uvádění na Primě podívala ze zvědavosti na jeden díl. Předně mě překvapilo, že Jiřina Švorcová není zdaleka tak špatná herečka, jak jsem předpokládala. Samotný seriál je řemeslně slušně zvládnutý konzumní produkt, který ukazuje realitu zásadně jen pod silnou vrstvou růžového laku, kterým občas problýskne nějaké to tepání zásadních dobových nešvarů (jako třeba pozdní vykládku vagonů - cimrmanovník). Na stejném principu fungovala celá spousta normalizačních seriálů, i ta dodnes mnohými obdivovaná Nemocnice na kraji města. Upřímně řečeno mě zaráží, že po ideologické stránce těžko obhajitelný "major Zeman", který se celkem úspěšně pokoušel o přepsání novodobých dějin v hlavách svých diváků, si na ČSFD vysloužil 49%. Výše zmíněná "Nemocnice", prezentující československé socialistické zdravotnictví coby nedostižný vzor pro celý kapitalistický svět, se dokonce pohybuje v "červených číslech". Abych to uzavřela, nechci nikomu brát právo zohlednit při svém hodnocení i ideologická hlediska. Jen chci upozornit na to, že Žena za pultem v tomto ohledu není zdaleka nejhorší.

Film FC Venus byl uveden na MFF Karlovy Vary (rok 2006) v rámci sekce Dny kritiků Variety. Svěží a zábavná romantická komedie, která vás během filmového maratonu dokáže probrat líp než šálek silné kávy. Ten typ filmu, který právě na filmových festivalech vyhrává divácké ceny, ale mimo festivalový rámec většinou zapadne, protože je bohužel průměrný (nebo jen lehce nadprůměrný) a snadno zapomenutelný. Dalším příkladem je Kámoš, který přestože získal na MFF KV diváckou cenu v roce 2003, později v běžné kinodistribuci neuspěl.

Vážně nechápu, jak tento film někdo může považovat za nejlepší porevoluční pohádku (tady ale evidentně pomáhá odstrašující příklad pana Trošky a jeho uslintaných pitvorných pseudopohádek) nebo dokonce za film povedený! V kině to bylo podprůměrné, v televizi zrovna tak, jediné potěšující bylo herectví Jiřího Dvořáka, Ivana Trojana a mezi nimi fungující herecká "chemie". Dokonce ani ty tolikrát vyzdvihované "dospělé" vtípky a narážky na mě moc nezapůsobily. Veronika Žilková hraje svatou Veroniku, Aňa Geislerová svatou Annu, když si jde Ježíšek hrát s Jidáškem, vždycky se vrací s brekem. Haha...žert... Ovšem dokud jsme v nebi, můžeme si aspoň užívat příjemné rodinné pojetí katolického "pantheonu". S přesunem na Zemi se ale ukáží všechny nedostatky naprosto zoufalého scénáře, který se asi všemožně snaží vyřešit nedostatek financí - proč bychom jinak byli nuceni neustále sledovat neúměrně dlouhé scény typu "čert s andělem jdou po sněhu", "čert s andělem běží ve sněhu", "čert s andělem utíkají ve sněhu z kopce" (aniž bychom pořádně věděli, odkud, kam a proč spěchají). Veškeré napětí je (nebo spíš není) vytvářeno dvěma násilnými, umělými a hloupými zvraty. Proč třeba do té doby inteligentní čert vysvobodí hraběte z vězení tak, že ho přemístí 30 mil daleko? No protože potřebujeme zaplnit ještě 10 minut a divák už dlouho neviděl nikoho utíkat po sněhu!!! Postavy mají nulový vývoj, za zvláštní zmínku stojí Dorotka - nejhloupější ženské stvoření, které se kdy v české pohádce objevilo. Jiří Strach by udělal líp, kdyby se stejným obsazením, námětem a lepším scénářem natočil další z řady hodinových televizních papundeklových pohádek. V tomhle rámci už ČT uvedla dost povedenějších věcí, než je Anděl páně (např. Elixír a Halíbela).

V prvním plánu krásný a jímavý příběh o lásce rozvedené ženy a čtrnáctiletého chlapce, spolužáka její dcery, ve kterém se objevují typické znaky konce 80.let (popularita hracích automatů a kampaň proti šíření AIDS). V druhém plánu pak zajímavé prolínání filmu a mimofilmové reality. Jane Birkin v podstatě hraje samu sebe - napůl Francouzsku a napůl Angličanku, její rodiče, žijící v Anglii, hrají skutečně její rodiče žíjící v Anglii (herečka Judy Campbell a David Birkin), její dcery hrají její skutečné dcery (Charlotte Gainsbourg a Lou Doillon), jejího bratra pak překvapivě její skutečný bratr (scenárista Andrew Birkin, např. Betonová zahrada nebo Parfém: Příběh vraha). Objekt touhy hlavní hrdinky (nutno říct, že opětované touhy) hraje tehdy čtrnáctiletý syn Agnès Vardy Mathieu Demy. A pokud máme věřit velice zajímavému dokumentu Jane B. očima Agnès V., impulsem ke vzniku filmu bylo přiznání Jane Birkin Agnés Vardové, že ji přitahuje její syn. (Za které ve zmíněném dokumentu dostane zpoza kamery pořádnou facku.) Jane Birkin je ostatně uváděna jako autorka námětu.

Jediné, co mi na Showgirls vadí, je fakt, že jinak pohledná Elizabeth Berkeley má tak strašně ošklivý zadek ;) (to Gemini: patřím do kategorie dívka, slečna, dáma)

Miluju tyhle "kolaborantské filmy pro děti". Filmy, jejichž dospělí tvůrci evidentně přeběhli na druhou stranu barikády a kopou v dětském dresu (konec hlášení v jazyce VMF). Filmy, které neberou děti jako zmenšené dospělé, ale zároveň spolu s Trnkou ví, že "tak malé děti snad ani nejsou". Jeden z úžasných výsledků spolupráce pánů Macourka, Borna a Doubravy a zároveň jeden z mnoha důkazů, že Macourkově fantazii a způsobu uvažování vyhovuje nejvíc právě animovaný film.

Chuťový kolega čichového Parfému: Příběhu vraha. Přestože (nebo možná právě proto) snaha zachytit a uchovat jiné než sluchové a zrakové vjemy (nejen) pomocí audiovizuálního média tu není tak "okatě" tematizovaná, působí Hallströmův film v tomto ohledu zdařileji. Příjemný, přehledný, ničím neznepokojující film, přinášející úhledně zabalené a ochucené humanistické poselství, ovšem podané způsobem, který diváka neuráží násilností nebo kýčovitou naivitou. Čtvrtá hvězdička za mé oblíbence Johnnyho Deppa a Judi Dench.

Chtěla jsem nějak zdůvodnit, proč dávám čsfdácké jedničce "pouhé" čtyři hvězdičky, ale belldandy to už dřív (a líp) udělala za mě.

Kdysi se mi tento film moc líbil, později ho ale v mých očích naprosto zastínily Frearsovy Nebezpečné známosti - ta úžasně krutá Glenn Close, démonický John Malkovich, Keanu a Uma, oba krásní a mladičcí... Ovšem s přibývajícím časem mi ten casting začal připadat takový prvoplánový, ostatně jako celý film. Nenabízí žádný výklad a de Laclosův román v dopisech spíš "ilustruje". Naopak Forman přichází s vlastní interpretací a jeho film má pro mě pořád svůj půvab (navíc Annette Bening je prostě úžasná o Colinu Firthovi ani nemluvě).