Enšpígl

No tak to byl takovej film typu, mouchy vemte si mě. Nejvíc mě dostala ta zavěrečná bitka fakanů se zločincem. Tak až mě přepadne nějakej gauner, zavolám křemílkovi do pařezový chaloupky a von ho umlátí svojí čepicí. Arabela je opět kočka největší, navíc tady hrála vyčuranou sviňušku, takže jí každej správnej chlap logicky musí fandit, protože jinak je film plnej příšlušníku SNB a pomocný stráže, takže krom Arabely jinou kladnou postavu vlastně ani nenabízí.

Alois Švehlík, měl včera 80. narozeniny a já se alespoň takto připojuji ke gratulnatům a přáním pevného zdraví. Na pořad jsem se velmi těšil i s odhledem na mou nadcházející první masivnější divadelní sezonu. Bohužel pořad mě dal především mnoho infa ze života pana Švehlíka a samozřejmě je to určitě zajímavý a rád jsem si to poslechl, ale zcela upřimně mě docela mrzelo že divadlo je tady zmíněno spíše okrajově a dabérství nebyla řeč vůbec což u jednoho z nejlepších žijích dabérů u nás velmi zamrzí.

Pana Zindulku jsem na Žižkově občas potkával v řeznictví i v resturaci a vždy byl na všechny příjemný a slušný, prodavačky pozdravil, na svou pani se hezky usmíval, prostě chlap s velkým CH ze starý školy. Pokud jde o jeho herecké, ale i daberské misrovství o co byl nenápadnější o to byl talentovanější. Velký člověk i umělec.

Tenhle film měl obrovský štěstí, že mě zastihnul v nějaký citově rozmrdlý náladě, takže mě dojalo i objetí Timothyho s jeho holkou, dá-li se ten jejich vztah tak nazvat. Rodiče byli sympaťáci i když to teda zbytečně hrotili. Je to zajímavý, ale už po druhý za sebou se mě Jennifer líbila a to jsem jí ještě před rokem považoval za nesympatickou. Když "hrál" Timothy fotbal, nevím proč, ale vzpoměl jsem si na naší repre a zřejmě od deBílka odkoukaný supertaktický pokyn "stůj tady na místě a nic se ti nestane, hlavně neběhej", konečně už vím kde mají čeští fotbalisti svůj vzor. Ne, já to tady ironizuji a přitom tohle je doják jak svině, tak vytáhnout smkráče, vyklepat zaschlý nudle a pustit slzičkám zelenou.

První film v rámci franczouského filmového festivalu a hned zásah. V počáteční fázi je vyprávění zaměřeno na charaktery hlavních postav, které se postupně v konfrontaci s intezitou vzájemných vztahů vyvíjejí. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak tenhle film je z většiny vyprávěn přes postavy, protože zápletka přijde až ke konci, ale to neznamená že jako divák jsem zažíval rande s nudou. Naopak užíval jsem si mistrovského výkonu tří hereckých generací. Copak Catherine, u ní už se dávno ví, že umí, ale Guillaume tady doslova válí a pokud jde o Adélku, tak si jen říkám, že Francie má snad na výrobu talentovaných herců nějakou velkovýrobnu, protože to už není možný. Každý z těch tří zahrál na Felixe nebo minimálně na Cesara. Dalši superlativ vidím v převodu scénaře do obrazové podoby, protože ten film tě drží i když se tam relativně nic neděje, celou dobu citíš že je něco ve vzduchu a opět se vrátím k hercům Guillaume dal Mauricemu maximum svého talentu, ale to vlastně všichni a díky jejich talentu jsem seděl ani nedutal a tiše před radostí z dokonalý filmařiny a poutavě odvyprávěného příběhu.

Takovej Radek Váňa si na tomhle filmu určitě pošmákne víc než já. Jinak jsem si všimnul, že ten kůň chodil po Praze 1, kde dneska sídlí poslanecká sněmovna, kdyby tam tak chtěl udělat alespoň pořádný hovno.

Když už něco nazvu Neonacisté v Rusku, očekávám že dokument se bude věnovat náckům v Rusku a ne že půlku času stravím srovnáváním s náckama v Německu. Ono se může na první pohled říct debil jeko debil, ale mě právě zajímalo to ruský prostředí a všechno kolem toho. Dokument rozhodně nešel do hlobouky a nezabýval se příliš otázkama. Přesto jsem si našel v dokumentu alespon prá okamžiků co mě zaujaly. První a hlavní a právě tady vyčítám dokumentu že se na tu konfrontaci úplně vysral bylo konstatování nácka, že strana Jednotné Rusko je nepřítel nácků, vida, vida a to přitom alespoň takhle zpovzdálí mám dojem, že náckové si můžou gratulovat, že jejich zemi vládne Vladimirovič, protože statní represe proti teploušům mě přijdou hodně, ale hodně blízký těmhle hnědým pomatencům. Malý plusko, že náckové mluvili na kameru, takže člověk mohl slyšet jejich výklad druhý světový války a od srdce se zasmát, protože takovou debilitu by ze sebe nedostala ani stolička na ryby. Jinak je to samozřejmě smutný pohled na lidi, který jsou tak pohlcený nenavistí, že by všechno kolem sebe nejradši pomlátili.

Naléhavé sdělení o hodnotě lidského života obyvatel Afriky u mě převládá nad vším ostatním co běžně u filmu hodnotím .

Až na dvacetiminutovku někde uprostřed filmu ve který se nám dává jasně najevo, že jediný komunisti měli charakter a přečte se nám dopis od dělníčka Klementíčka to nebylo po propagandistické stránce až tak zlé. Navíc si myslím, že kluci, kteří byli v roce 1939 na našich hranicích s Německem si zaslouží film a ne jeden. Z toho co vím od tehdy žijících lidí, byla naše armáda připravena k obraně země a i když válka nemohla být vyhrána, bitva o vlastní čest ano, leč muž po kterým se zde dnes pojmenovávají ulice a náměstí jim tuto možnost vzal. Nechci působit jako nějaký "virtual hero fighter", který z bezpečí svýho domova vede od pc hrdinská kecy o cti, ale bylo to prostě ve mě celý film a muselo to ven. Z toho je patrné, že film na mě působil emotivně i když si myslím, že s ohledem na téma mohl daleko víc. Třeba s emocemi, které jsem měl u filmu Uloupená hranice se to nedá ani porovnávat. Akčnější část filmu s ohledem na ročník filmu není vůbec špatná a co se hererckých výkonů týče, tak ty sice ustupují před obsahem do pozadí, ale i tak výrazně vynikal Ladislav Chudík. Jsem rád, že podobný film vůbec existuje a já ho mohl díky CS filmu vidět.

Humor založený na komolení slov na kterým byla postavena celá první čtvrthodina filmu, nepovažuju za nic vtipnýho. Takový humor s přehledem přebije Karel Schwarzenberg, který na tiskovce a v politických diskuzích vypadá jako když mluví ze spaní. Naštěstí s příchodem Jacques Villereta na scénu se dostaví ten jedinečný typicky francouzský humor, který mě dokáže dodat tak příjemnou náladu, že bych neměl problém ani s líbáním slimáků. Nepostradatelný pomocník je bohužel posledním filmem Jacquese Villereta, který krátce po natáčení tragicky zemřel a tím tak odešel jeden z mála chlapů, který dokázal dodávat úsměv na tvář mnoha lidem po celým světě a za to má tenhle malý sympatický tlouštík mě věčné sympatie.