Gwilwen

Čekání skončilo! Ocitla jsem se znovu ve Středozemi. Ano, Hobit nikdy nebude jako Pán Prstenů, vždyť samotná knižní předloha je spíše nekomplikovanou pohádkou než epickým dobrodružstvím. Jenomže Peter Jackson dokázal nemožné, zalistoval navíc v Tolkienových "Unfinished tales" a do příběhu přímo skvostně zakomponoval i historii, resp. tragický pád trpasličího království Erebor. A ejhle, máme tu další putování a další epické dobrodružství. Správně, není to Pán Prstenů, jenomže je to návrat do Středozemě, je to jako navštívit všechny blízké, které jsem táááák dlouho neviděla a navíc potkat další zábavné postavičky (charismatický Thorin a celá banda trpaslíků), znovu se podívat na chvilku do Imladris, hádat s Glumem v temnotách . Staré známé skvostné hudební motivy doplněné o úžasné trpasličí "Misty mountain". A přestože se nepovažuju za nějakou plačku, při prvním záběru mi už začaly stékat radostné slzičky, jak já jsem se po celý čas tetelila blahem! Takže Petere, berte mě do party i tohohle neočekávaného dobrodružství se s Vámi mile ráda zúčastním!

Zvláštní! To je to správné slovo, kterým bych vystihla tuhle podívanou. Jako neznalec knižní předlohy jsem postupně během filmu začala pozvolně splétat nitky příběhu, nicméně se mi všechny nitky nepodařilo spojit tak, aby daly vzniknout přesnému obrazci... Ale to nebude asi úplně prvořadé, protože jsou to právě zajímavé myšlenky, postuláty, naděje, odvaha, které mě celou dobu nedovolily ustrnout a udržovaly mě ve stálém napětí. Nemalý podíl na tom mají i perfektní herci (nejvíc se mi líbila dějová linie s Jimem Broadbentem a jeho útěkem z despotického domova důchodců), jejichž pravou totožnost ve všech roličkách jsem odhalila až s pomocí konečných "obrazových" titulků. Zatím rozpačité 4*.

Život je smutné jeviště a člověk na něm musí hrát. Tak v tomhle duchu pojal režisér Joe Wright tenhle film. A to doslovně. Ač mě trvalo poměrně dlouhou dobu než jsem si zvykla na skutečnost, že postavy ve skvostných kostýmech (!) plují (a občas i "zamrzávají") prostředím, kde se mění kulisy a že dveře paláce mohou vést přímo na rozkvetlou louku, musím tuto originalitu ocenit. Komornímu příběhu totiž dodala něco nevšedního, a i proto jsem s Keirou a Aaronem snadno dotančila až do tragického finále. Dle mého názoru i kritiky (pře)oceňovaná kontrastní linie - vztah mezi Konstantinem a Kitty a jejich "čistá láska" (jako protipól živelné živočišné lásky mezi Annou a Vronskim) zůstává ze strany Kitty spíše volbou rozumu než křišťálově čisté zamilovanosti. 3,5 *