Dikaiarchos

Důležitá prolegomena k tématu žít přítomností. Starobyle odanimované zaprvé, i když starobyle jen zdánlivě, jak vykresluje uživatel Kobitch ve svém fortelném komentáři. – Film tě ale vyprovokuje k zadruhé. Jestliže přítomnost není nic jiného než nepřetržitý pohyb celé vesmírné soustavy (jeden nezlomný, nevylomitelný zlomek pohybu za druhým), včetně Vayshi, jejího okolí a nás všech, pak fakticky nelze v tomto pohybu - v přítomnosti nebýt. - Přejdeš-li drobnost, že Vaysha přeci přítomnost zakouší ostatními smysly, a uznáš-li, že její postižení tě má jen přistrčit k tomu, aby sis uvědomil, nakolik naše mysli okupuje minulé a budoucí, teprve pak začneš nahmatávat skutečné jádro tématu. Necháš zrak zrakem a uvidíš, že k přítomnosti se kompatibilně nevztáhneš jinak než přítomnou myslí. Tekutou, neustále čerstvou přítomnost zahlédne jedině čerstvý zrak. - Měli ho takový ti, kteří chtěli Vayshu zbavit prokletí? Máme ho takový my? Nebo se k přítomnosti vztahujeme až sekundárně, až skrz náš vztah k vlastnímu V.I.E. (very important ego), k vlastnímu all inclusive živobytí, skrz náš vztah k po staletí hromaděnému mentálnímu šrotu, v jehož důležitost jsme uvěřili? – Film se v nejzazším tematickém důsledku ptá: Co je v nás vlastně autenticky přítomné?

Hlasem Oldřicha Nového k některým okolním glosátorům: Ale přátelé, přátelé, proč tak zhurta vůči debutujícímu tvůrci, který tu, což si, prosím, všimněme, předvedl svůj široký animační rozsah naprosto v souladu s tím, jak rozmanitě se realita projevuje a jak rozmanitě může být vnímána. Na film, který je a chce být kaktusovým květem, není nikterak třeba se mračit za to, že z něj nevzcházejí lesní jahody. Ovšem chcete-li, tedy prosím.

Z učebnice antropologie vyňatá, kapitálně zanimovaná a moudře převyprávěná kapitola (cargo kult naruby). Navíc pokud obsah/ideu filmu už obsahuješ, otevřou se v tobě kapitoly související. - Film tě vnitřně proolejuje; zvlášť tě zablaží, když v závěru čiré uvědomění přeroste kalivou nevědomost, nesedne jí na lep, ale udělí jí výhost, neboli: když je v téhle Duboisově pohádce „po hádce“ dřív, než k ní došlo. Ale nezastavíš se s koncem filmu. – Rázem jsi tím ANIMOvaným mužem, jdeš pralesem jako uvědomělý tvor související s celou skutečností, skutečností, která tě nikoli obklopuje, ale jíž jsi, každým lokem, soustem, nádechem, zavlněním smyslů; se vším, sluncem, půdou, hmyzem, rostlinstvem…, tkvíš ve vztahu. Jasně vidíš, že vztah je báze, danost, bezpodmínečná, vůlí neovlivnitelná, nezrušitelná; vesmír - pohyblivá souvztažnost. Přímo před sebou – v sobě, nezávislý na nikom (ani na astrofyzicích), ve vztahu se vším, odkrýváš teorii všeho, faktum všeho, včetně sebe. – Jaké jsou potom tvoje akce a reakce ve světě ve světle tohohle zvnitřnělého uvědomění? Jak hluboce tím ANIMOvaným skutečně jsi? Čeho se (ještě) musíš vzdát, abys jím byl? / Posilující, jako každé setkání s vidoucími.