Dikaiarchos

"Myslím to vážně." - "Definuj mi slovo vážně."

Zátiší je definováno jako tiché, klidné místo, zákoutí nebo (ve výtvarném umění) jako druh obrazu neživých předmětů, sestavených obyčejně ve skupinu na stole nebo jiné ploché podložce. Obé se týká i hrdinů Salessova mistrovského díla; zátiší panuje nejen kolem nich, ale stalo se současně nehybným mentálním stavem stárnoucích manželů. Jenže status quo a entropie se nemají v lásce.

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často.

Život jako prostřená tabule, na níž skleničky nebudou nikdy stát přesně v jedné lajně. Ale můžeme se o to aspoň pokoušet – navzdory prostředí, do něhož jsme se narodili, a osobnostní výbavě, která nám byla dána. Budeme si vůči Povídkám varnsdorfským držet stejný odstup, jaký si držíme od Nerudových Povídek malostranských?

Poline, lidský rod se tě zřekl na všech svých úrovních a odepřel ti i mezidruhovou sounáležitost. Favio v Kronice osamoceného chlapce zřetelně vyřkl obžalobu cituprostého světa, definitivně stvrzenou Polinovým závěrečným pohledem do kamery. Příjemná archaická fazóna filmu s mnoha chutnými cukrátky a evokacemi jiných filmových děl. Potlesk pro představitele hlavní role!

Důsledně a pouze prostředí dolu, lesa a ubikace; není alternativy, vymanění, spásy. Jediné místo mimo tuto enklávu, které se ve filmu objeví: nemocniční, v posledku úmrtní lůžko (nejde o spoiler). Vyfáráte na povrch, a zjistíte, že jste pořád dole. Odpouštím kameře lehkou manýru, vykoupila se lesními scénami s ozvěnou Démantů noci. I bránice se zachvěje a sluch nasytí.

Weir a jeho nepřekonatelná lekce o hranicích a atributech lidského poznání.

Vzdálený příbuzný Jeanne Dielmanové, ovšem s odlišným myšlenkovým rámcem. Hladinu opakující se každodennosti zčeřil Saless prostou událostí; ale zčeřil, nebo nezčeřil? Vždyť ústřední postava je spíš než dítětem zenovým/buddhistickým žákem, stoicky přijímajícím úděl – bez slzy a bez úsměvu. V jeho životě existují jen důvody být tímto zdatným žákem, nikoli důvody být dítětem. / Festival íránských filmů 2018, restaurovaná verze.

Chapadla černošského gangu (v rauši osvíceně sebezpytného), zabitý bratr, absence rodičů. A přece je Dayveon, označující na začátku filmu každou součást svého teritoria za debilní, neustále vystavován dotekům přívětivosti. Režisér zvolil optiku, v níž se zdá, že zlo je unavené (i samo sebou) a k jeho defenestraci by stačilo jediné dloubnutí prstem. Bravo, Dustin Lane! A ty vábící arkansaské soumraky!

Mistrný debut ve formě důmyslné početní úlohy. A každá z hemisfér dospívá při jejím řešení k jinému pocitu (smutek versus naděje). Pochvala patří i kameře, jejíž oko si cení postav nade vše. Po 5 dnech od zhlédnutí dodatek: výsledek je variabilní nejen v závislosti na použité hemisféře (algebra versus rytmus), ale každý divák může navíc pracovat s vlastním zlomkem. Můj vítěz 25. ročníku Febiofestu.