kinej

Tak tohle je opravdu nedůstojné pokračování legendární série. Začíná to už u bídného scénáře. Všechny pasti byly vždy prošpikované humorem. V pětce se všechny vitpně laděné hlášky točí jen kolem pokročilého věku a potřeby odpočinku Johna Mclanea, to už ale po všech těch comebacích hrdinů ze staré školy (Indy, Rocky, Expandables, Red) není vtipné. Alespoň ne zde. Naopak nadhled filmu zoufale chybí v akčních scénách, které jsou prostě špatné. Když pominu jejich zoufalý střih, či tuctovost, jejich největším problémem je neustálý „overkill“ dojem“ , který ale tak jako u čtyřky není nijak odlehčen, aby se tomu mohl divák alespoň pousmát. I přes snahu o bomastičnost jsem se nemohl zbavit stejného dojmu který mám tak nějak ze všech filmů natočených ve východní Evropě (včetně ČR) a to že produkce povětšinou působí tak nějak studiově, béčkově. Ale zcela nejhorší na filmu je to co je na něm nejameričtjěší, tedy neustálá snaha dojímat diváka patetickými eskapádami rodiny McLaneů, jev jež nenechal mé žaludeční štávy v klidu po celou stopáž a hlavně v závěru je řádně probublal.

Minisérie Spies of Warsaw má hodně zajímavý námět a příběh, díky čemuž možná stojí za shlédnutí. Oba díly dokonce i dobře vypadají, mají neodfláknutou produkci, výpravu, kostýmy, ze které by se nemusel stydět ani regulérní film. Jenomže až na pár momentů se režisérovi nepodařilo mě vtáhnout do děje, nebo se zajímat o osudy jednotlivých postav. Celý projekt mi přišel tak nějak plochý a bez ducha, jako jsou například podobné filmy české televize. Herecké výkony jsou dosti nevyrovnané. Hlavní role je sice obsazená dobře, ale projev Davida Tennanta působí v množství nevyrovnaných výkonů rozpačitě. BBC má svůj standard mnohem výš.

Star Terk 2 má své mouchy. Některé akční scény bych klidně vynechal, někde je ta alternativní realita alternativní snad až moc (Kirk se dvěma mimozemšťankami v posteli) . Ale považuji jej minimálně za stejně dobrý film, jako ten předchozí se všemi pro i proti. Vyčítat filmu povrchnost mi nepřijde úplně na místě. Za prvé je to pořád jenom block buster do kterého se tvůrci snažili napcat všechno možné, k tomu věnovat nějaký ten prostor každé z postav posádky (a že jich je) a vše pitom drží slušně pohromadě. A za druhé oni ani ty staré filmy nebyly kdovíjak oduševnělá díla, ne více než teď. No a Benedict Cumberbatch na kterého jsem se těšil asi nejvíc, tak ten nezklamal a předvedl se v nejlěpším možném světle.

Zajímavý a neotřelý děj činí ze Světové války Z nadprůměrný zombie film. Něco šlo ale rozhodně udělat lépe. Vysloveně do očí bijí podivně se pohybující digitální zombíci. Jejich zrychlený pohyb či stádní útoky jsou dobrý nápad, ale ta realizace je dost slabá a hlavně nereálně vypadající a to i v takových obyčejných momentech, kde prostě nakažený po někom obyčejně skočí. Film také poškozuje snaha vyhnout se drastickým krvavým scénám. Ne, že bych žíznil po krvi, ale urputná snaha nedostat do záběru krvavý detail někdy danou pasáž znepřehledňuje. Jinak ale kvalitní žánrový film s lepším dějem.

Nepřišlo by mi úplně fér, dát tomuhle thrilleru jen 3/5, sice je dějově obyčejný a nekomplikovaný, ale funguje skvěle tak, jak by film tohoto žánru měl. Je totiž napínavý, a čím blíže k závěru, tím atmosféra více houstne. Možná se najdou nějaká slabší místa v logice (policie odjede bez mrknutí oka z podezřelého místa, zcestné chování některých postav), ale tomu se za účelem budování atmosféry nevyhnul třeba ani mistr Hitchcock. Naopak se mi dost líbila šikovná práce z kamerou, která napomáhá pocitu autenticity. Trošku víc mě ale zklamala úplně poslední scéna, která mi přišla trochu laciná a bez ní by mi přišel film lepší.

Na filmech Dannyho Boylea je zkrátka vidět, jak moc si svojí práci užívá, skoro bych řekl, že jeho nadšení číší z každého záběru. U Transu jsem se skvěle bavil od prvních vteřin až do konce jednak kvůli skvělému scénáři, kdy jste vždy o několik kroků pozadu za vyprávěním, ale právě i díky hravé režií a téměř organickým propojením s hudbou. Trans možná nemá žádný, či poselství, ale i tak je to oslava filmu.

Než jsem si „Penguins: The spy in the huddle“ pustil, měl jsem trochu obavy, že tři hodiny je na zabavení se tučňáky přespříliš. Ale recenze byly vesměs pozitivní a samozřejmě oprávněně. Stereotyp nehrozí, protože se střihem skáče mezi třemi druhy tučňáků, tučňákem císařským, dále Humboldtovým a tučňákem skalním, jejichž životy jsou značně odlišné. Všechny tři druhy mě uchvátily, jejich život a péče o potomky nedávají prostor k hluchým místům. Každá epizoda obsahuje dojemné okamžiky, ale obecně je tato série vtipná, už jen tím, že většina záběrů je nasnímaná očima plně funkčních robotických tučňáků, jejichž komické pohyby a interakce s těmi živými by byla na samostatný dokument. Pro ty, kdo se chtějí něco nadstandartního dozvědět o těchto mimořádných tvorech, je tato série určitě lepší variantou než francouzské patetické Putování tučňáků. Skvělý vypravěč David Tennant sice také vyprávění odlehčuje, ale rozhodně není infantilní jako zmíněny francouzský rodinný film a netrpí tím informační hodnota.

Útok na bílý dům možná patří k tomu lepší, co Emmerich natočil, i tak se ale pro mě jedná o bolestnou zkušenost. Někdy mě napadá, že Emmerich odstěhoval do Ameriky, tamní lidi si snadno přečetl a od té doby si z nich dělá prču. To by pak byl génius, ale ono to tak zřejmě nebude. I zde dojde patetické proslovy a mávání prapory a happy ending, v takovém stylu že jsem z toho skřípal zubama. Takovéto filmy na mě působí až fyzicky nepříjemně. Navíc Channing Tatum v hlavní roli by zoufale potřeboval nějakou dodatečnou dávku charisma, protože je jeho role jeho postava je k uzoufání nezajímavá a nudná, ale to nic není proti jeho dceři, jedné z nejodpudivějších filmových postav co jsem kdy viděl. 11-letá teenagerka s fanatickým zalíbením v prezidentovi a v reáliích Bílého domu je, pokaždé když se objeví na scéně, tak nepříjemnou zkušeností, že jsme postupně začal fandit teroristům ať jí konečně odbouchnou. Takhle nějak jsem fandil i Bláhovi ze 30. případů Majora Zemana, nevím přesně proč, ale svým vyzněním mi Útok na Bílý dům tento seriál něčím připomíná.

Sympaticky uměřený, obyčejný, ale kvalitní horor, jímž jde James Wan tak trochu proti trendům tohoto žánru. Na to aby uměl divákovi pocuchat nervy nepotřebuje obnažené vnitřnosti ani krvavé cákance, vystačí si se svým umem a to je sympatický přístup. Po Insidious další vydařený kousek asi nejtalentovanějšího hororového režiséra současnosti.

V tomto dokumentu se setkali dva giganti svých oborů. Björk zbožňuju od jejího alba Homogenic, považuji ji za největší žijící ženskou hudební osobnost, no a sir David Attenborough, to je možná největší velikán dokumentární tvorby. V tomto dokumentu rozebírají geniální album Biophilia. Převedení logiky krystalů do rytmu písně, užití el. výbojů coby určujícího prvku sklady, vývoj nových hudebních nástrojů (využívajících k hraní sílu graitace) a kompliment ze strany D. Attenborougha na závěr, to je pro mě fanouška obou důvod k blaženosti. Ale dokument mi přišel moc krátký. Biophilia je natolik výjimečné album, že by každá skladba zasloužila podrobnější průzkum. Mimochodem, pokud se někdo podivuje, kde se vůbec vzal nápad přivést dohromady dvě oborem takto vzdálené osobnosti, tak klíč pravděpodobně vězí v jednom starším výroku Björk. V rozhovoru pro Rolling Stone o tomto pánovi prohlásila: „When I was a kid, my rock star was David Attenborough."