kinej

Po všech stránkách skvěle zvládnutá kriminálka, jejímž hlavním triumfem jsou herecké výkony. V první řadě samozřejmě ty od Hackmana a Dafoe, ale bylo by nespravedlivé přehlížet skvělé vedlejší role např. Brada Dourifa, Frances McDormand Stephena Tobolowksyho, nebo i Pruitt Taylora Vince. Všichni stejnou měrou přispívají k tomu, že je Hořící Mississippi tak působivým dílem. Navíc Alan Parker má zcela mimořádnou schopnost ponořit se realisticky do světa, který divákovi předkládá a tak působí jeho buranský jih Ameriky na pohled velice reálně a sugestivně. A osobní komentář k vyšetřovacím metodám agenta Andersona: Takhle se na ně musí!

Volba Miss v totálním buranově, cha cha...Tady bych možná měl dát smjlíka, ale snažím se psát tak, abych byl srozumitelný i bez pomůcek. Čtyři hvězdičky dávám jen proto, že Lásky jedné plavovlásky jsou, alepoň pro mně, o chlup lepší.

Tento snímek na mě nezapůsobil s takovou razancí jako například Mlčení. Přeci jen je mi tápání ve víře úplně cizí. Ve svém atesimu mám naprosto jasno. Ale přesto je příběh pochybujícího faráře, který sám už ani nedokáže pomoci, pouze ubližovat chytlavý. Jako vždy u Bergamnna zde vidíme nádherné černobílé záběry, jejichž krása spočívá především v jejich kompozici. Od takové kamery se stěží odvrací zrak.

Nic moc. Příběh je docela stupidní. Ne že by byl nějak hloupý, ale je na můj vkus dost sentimentální. Krom toho trvá film dost krátkou dobu na to, aby se dal příběh nějak srozumitelně odvyprávět. Sice jsem ho pochopil, ale bylo to nějaké spácané. Kresba ušla. Film určitě zachraňují celkem slušné bitevní scény ve vsemíru, která po všech stránkách předčí vše ostatní ve filmu, takže ve výsledku je film průměr.

Ačkoliv je film silně obsazený a má zajímavý námět, nesplňuje má očekávání. Příběh se totiž rozehrává do gigantického dramatu, aby nakonec skončil krátkou scénou v jakémsi zapádákově. Taé moc nemusím ono anglické napodobování německého přízvuku. Buď měli nácci mluvit normálně a nebo německy, jejich "Ja Herr Mengele, I´ll do it" mi prostě přijde trapné. Co mi vška přišlo mistrné, byla výprava. Vídeň je skutečně Vídeň atd. žádné papudeklové či pražské šizení.

Tři zajímavé miniinscenace. Všechny se odehrávají na hotelovém pokoji č. 603, každá v jiném čase. První příběh je typický Lynch, opředený mystikou. Je ze všech povídek asi nejlepší. Muž je na pokoji s prostitutkou, už se schyluje k aktu, když v tom přijde tajemný Lou. Poté už nás Lynch jen a jen překvapuje. Druhý příběh režíroval, někdo jiný. Je o ženě, která se chce rozejít se svým milencem, a podporu hledá u dvou přítelkyň. Konečné vyústění je opět nečekané. A třetí příběh se odehrává během blackoutu. Je to jen dialog dvou lidí, ženy postižené tramuatem ze ztráty dítěte a jejím manželem. Je skvělé vidět, co dokáže Lynch vytěžit z pár herců a jedné místnotsti. K tomu neodmyslitelný hudební doprovod Angela Badalamentiho. Sice se to nevyrovná Lynchovo klasikám, ale na televizní inscenace je to moc moc dobré,

Drsné válečné drama, které staví na atmosféře a ne na brutálních scénách. Zároveň je film spravedlivou obžalobou zápaních velmocí z jejich nezájmu o katastrofy, kdesi na jiném kontinentě. Také je to svědectví o neschopnosti a zbytečnosti modrých přileb. Postava ztvárněná nickem noltem je opravdu příkladná. Tenhle film asi SN zabolí.

To proč u mě Hra neazfungovala je prosté. Příběh je příliš daleko za hranicí uvěřitelnosti, než jsem ochoten akceptovat. Fincher napínat umí. V tomto ohledu je v současné době jeden z nejlepších, ale film Hra má nastavená taková pravidla, na které jednoduše nemůže můj mozek přistoupit. A tak ony dramatické scény vyzní na prázdno. Takhle nějak diváky pohupoval Hitchcock, jenže ten uměl silnou koncentraci nereálna naředit špetkou nadhledu a tak vznikl ten správný mix. Hra je moc vážná na to, aby ji člověk bral s nadhledem.

Divím se, že tak hlopý scénář někdo v Hollywoodu postoupí dál. Ono to sice chvilkami napínavé je, ale je to hovadina, které kraluje dementí pointa. Dakotta Fanning hraje excelentně, ale De Niro si po Taxikářovi a Mysu Hrůzy bude muset na roli nezapomenutelného magora ještě počkat. Tady to nezvládl ani on, ani režisér a vlastně ani scénárista.

Nemůžu si pomoct, ale mě se i tenhle Jarmusch líbí. Film Hranice ovládání jakoby logicky navazoval na Mrtvého muže, a Ghost Doga. Je dosti podobný a zároveň velice jiný. Zachycuje pouť nájemného vraha, který se prostřednictvím různých divkákovi nesrozumitelných indícií dostává dále ke svému cíli, otiskávajíc do dění kolem něj svou životní filosofii. Ta je založena na absolutní trpělivosti, vyrovnanosti a vnitřním klidu. Na rozdíl od předchozích filmů, jeho hlavní postava neprojde žádným přerodem, spíše jen pozoruje dění kolem sebe. A vnímání okolního, podivného, světa skrze optiku takového člověka se Jarmuschovi povedlo. Oproti ostatním filmům tohoto režiséra, zde neuslyšíte jediný smysluplný dialog, vše se pohybuje na hranici absurdity a přesto se filmu daří děj záměrně šnečím tempem sunout kupředu. Z celé tvorby JJ, je tento film, nejhůře srozumitelný, na druhou stranu je možné ho pokaždé jinak interpretovat. Až to spíše připomíná tvorbu Davida Lynche. Hranice ovládání je nádherně nasnímán, kameraman vyždímal z lokací absolutní estetické maximum. Bohužel zde ubylo Jarmuschovského humoru a obvykle vynikající soundtrack je zde spíše průměrný. Tento film sice není tak záživným jako jeho předchůdci, za to je však mnohem více meditativnější a umožňuje divákovi bloudit a tápat v imaginárním světě společně s hlavním hrdinou.