Adiemus

Musím se zastat režiséra, na kterému mnozí přičítají nedostatky v ději. Mne naopak fascinovalo, že Ang Lee dokázal z předlohy, z nedlouhé povídky (!) vytěžit maximum; zfilmoval prakticky každé slovo, potažmo každé hnutí mysli - a nic si nepřidával; rovněž datace odpovídá předloze. Výtky na nepropracovanost vztahu mezi Ennisem a Jackem by proto měly padnout spíš na vrub autorky předlohy Annie Proulx. Pokud jde o film samotný, působí vlastně velice bezvýchodně. Život kovbojů, honáků dobytka, prostě těch, kteří by se uplatnili v seriálu Dallas nanejvýš jako velice okrajové postavy, byl (je?) těžký, nepříjemný, bezvýchodný. A pokud k tomu přidáme pracně skrývanou homosexualitu, je to... na zabití. V tomto kontextu působí i záběry na šedivá městečka a farmy nepříliš prosperujících majitelů depresivně, jako vězení. Na druhou stranu "kýčovité" scény z čisté přírody jakoby evokovaly svobodu, kterou si jen tam mohou hlavní protagonisté dopřát. A mimochodem, režisér usiloval o natáčení filmu snad šest (nebo víc) let; jeho film tedy netěží z momentální "módní" poptávky. Inu, to je rádoby tolerantní Amerika. I Johnu Schlesingerovi trvalo devatenáct let, než se od Mizerné neděle (natočené v r. 1971 v Británii) odvážil natočit v USA film s homosexuálním kladným hrdinou (Příští správná věc).

Kdysi jsem četla knihu a přes pozitivní základní myšlenku jsem ji literárně nebaštila. V případě filmu jsem čekala další z adaptaci à la Malý lord nebo Heidi, děvčátko z hor (tvůrci prominou, ale tyhle fimy včetně jejich předloh hážu do jednoho pytle), ale dočkala jsem se příjemného překvapení. Scénárista i režisérka vybrali z knihy to nejlepší, v rámci možností se vyhnuli kýčovitosti, hlavní roli hrála na rozdíl od verze z r. 1960 sympatická dívčina a vůbec celý casting se povedl. Trochu mi vadil důvod Pollyannina ochrnutí, jestli si dobře vzpomínám, v předloze šlo o následek prochladnutí, ne automobilové nehody. Připadá mi, že vzhledem k dobovým medicínským možnostem je Pollyannino uzdravení v knize kapánek věrohodnější.

Neuvěřitelný propletenec vztahů přesně odpovídá závěrečnému Bertrandovu konstatování: "Život je divný." Možná je to divné, ale mně se ten film dost líbil.

Ze základní myšlenky se při dobré vůli (a schopnostech) mohl vykřesat slušný film, jenže takovou snůšku amatérismu aby pohledal; nevím, jestli ji má na triku scénárista, režisér, technický štáb nebo rozpočet, s největší pravděpodobností všechno dohromady. Postavy projevovaly emoce z 90% verbálně, jako by šlo o školní představení pro základní stupeň. Kam se poděl pověstný latinoamerický temperament? Zvláštní, že v celém filmu nebyla zmínka o jejich zaměstnání - žili snad ze sociálních dávek? Celková ošuntělost (nejen oblečení, ale i bytů) by tomu odpovídala.

Jakožto divákovi, který strávil na Žižkově drahnou část svého dětství, mě bavilo identifikovat místa, kde byly jednotlivé scény natočeny a které se značně změnily (okolí Bezovky + nostalgie po tramvaji, která jezdila z Ohrady Koněvovou ulicí až k Bulharu a jejíž trasu vládnoucí garnitura v sedmdesátých letech zlikvidovala, aby její konvoj měl snazší přístup ke kladení věnců na Vítkově) anebo naopak (závěrečná scéna). Brynychova inspirace neorealismem se nezapře a je v českých poměrech ojedinělá. Potud všechno v pořádku, ale film má přes všechny své klady jeden podstatný zápor, a to obsazení hlavní role Renatou Olárovou. Vedle Jiřího Valy, Jany Brejchové, Eduarda Cupáka i Valentiny Thielové působila amatérsky; i vizuální prototyp ženy té doby se mohl projevovat poněkud uvěřitelněji (pardon, Gemini).

I když přihlédnu k tezi, že (podle J. Blacka, autora Tajných dějin světa) jde v tomto příběhu o alegorii zasvěcení anebo (podle uživatele raroh) o alegorii politickou, nic to nemění na tom, že se mi příběh nelíbí a marně se snažím za ním vidět něco jiného než o zformování partnerky podle představ partnera. Tento film mi k jinému náhledu rozhodně nepomohl (a asi ani neměl); navíc mám silný dojem, že Liz Taylorová, která mě tak uchvátila svým herectvím například v Kočce na rozpálené plechové střeše nebo v Suddenly, Last Summer, od Kleopatry herecky stagnovala, ne-li hůř. Navíc mě celou dobu popouzela hudba. Nino Rota je sice báječný skladatel pro filmy jako Amarcord, ale soundtrack ke Zkrocení ve mě vyvolával podobně "libé" pocity jako juchavé písničky, které bývají téměř nedílnou součástí českých televizních pohádek.

Ty příšerně hollywoodské milostné scény mě pokaždé znechutily, ale vzápětí všechno vykompenzoval Peter Ustinov jako Nero a koneckonců i přesvědčivě nechutná Patricia Lafattová v roli jeho ženy. Naopak mě nijak nezaujal Robert Taylor jako Marcus Vinicius. Deborah Kerrová v roli Lygie mi nepřišla jako bůhvíjak oslňující; daleko půvabnější se mi zdála Martina Bery jako Eunice, ale pánové to možná vidí jinak. Jenže i když znám předlohu, film dokázal udržet mou pozornost téměř tři hodiny, a to se o většině filmů stejného žánru (například Spartaka jsem velice rychle vzdala) ani o jiných, značně kratších filmech, rozhodně říct nedá.

Pokud jste se někdy ztratili v Budapešti, pochopíte mé nadšení.

Pro představu mi úplně stačil jeden díl. Některé knihy je nutné číst nebo případně poslouchat.

Je mi líto, nějak mě to nezasáhlo. Navíc záběry od Dunkerque jako by patřily do úplně jiného filmu a Brionino interview mě téměř znechutilo.