Adiemus

Je mi líto, nějak mě to nezasáhlo. Navíc záběry od Dunkerque jako by patřily do úplně jiného filmu a Brionino interview mě téměř znechutilo.

Filmy z jiného kulturního prostředí mohou být velice zajímavé, ale v tomto případě jsem velice rozpačitá. Pěkné záběry krajiny, nikdy neselhávající moře a skalní rozsedliny na pobřeží i pohlední herci (pravda, s výjimkou výrazného Salima Kechiouche jsem měla trochu problém s rozpoznáváním postav a že se dívám na CC, mi došlo zhruba v polovině filmu). Jenže zpočátku zajímavý příběh přehlušila až přílišná líbeznost a úhlednost, v ničem si nezadávající s nablýskaností některých hollywoodských filmů. A k tomu náhlý zvrat v jednání matky, díky němuž slibně se rozvíjející drama vyšumělo do ztracena... Málo platné, Children of God, Einayim Petukhoth nebo Ha-buah jsou z úplně jiného levelu. Film se blíží spíš adaptacím příběhů Rosamunde Pilcherové, kde emoce nejsou skutečné, ale předstírané, a jediným vzrušením je poněkud neorganické přeskakování v čase.

Jedna z mých srdcovek aneb herecký koncert mladičkého DiCapria a DeNira.

I když jsem film nedávno (a ne poprvé) viděla, s nadšením jsem ho při náhodné volbě televizního kanálu sledovala od začátku do konce. Mezi menu filmů ze školního prostředí je vedle Společnosti mrtvých básníků a Šprtů jako zákusek, který sice nemůžete jíst každý den, ale s rozumným časovým odstupem chutná pořád stejně dobře.

Film o nevyzpytatelných citech nebo spíš hnutích mysli, které ovlivní konání jedince tak, jak by si to ani v nejbujnější fantazii nepomyslel. Tildě věřím všechny postavy, které hraje, i když se přinejmenším chovají "divně" a Margaret Hall si s nimi ani v nejmenším nezadá. Trochu mě zaráží tvrzení v některých komentářích, že film končí happyendem. Vážně? Kdo ještě věří pohádce "a žili šťastně až do smrti"? Je přece jen otázkou času, kdy se policie chytne správné stopy a Hallovi s ní budou mít přinejlepším oplétačky. Pak je tu problém mrtvého Carlieho - že by si nikdo nevšiml stop po škrcení? A v neposlední řadě - Beauovu sexuální orientaci se těžko podaří před (podle všeho homofobním) otcem ututlat na věky věkův. Pozitivum je, že se matka se synem mohou na sebe spolehnout, ale jinak? Jakýpak šťastný konec?

Propastný kontrast mezi krásnou přírodou a tím, jak se lidi zbytečně užírají, chtějí kontrolovat život ostatních a podněcují nenávist. Jo, taky to zní jako propagandistické klišé, ale nemůžu si pomoct: postava rádobykazatele, který sám káže vodu a pije víno a dělá to jen proto, aby lidi měli proti čemu brojit (napřed proti homosexualitě, pak proti násilí - o které se mimochodem sám částečně přičinil) mě patřičně znechutila. Ale falešní proroci nejsou jen na Bahamách.

Je mi líto, ale takhle zakončený film, který vůbec nic neřeší, nectí zákony dramatu; zdá se, že si režisérka (a scénáristka zároveň) ukousla příliš velké sousto a sama raději vycouvala, než by se rozhodla pro nějaké řešení. Škoda, mohlo jít o drama s velkým D.

Připomínka ke komentáři Adolf47: Jiří Kuběna si podle svých vzpomínek začal uvědomovat svou orientaci kolem osmi let (ve dvanácti měl už jasno) a anglický spisovatel Peter Ackroyd si údajně byl jistý už v sedmi letech. Pravděpodobně jde o výjimky, ale ty přece potvrzují pravidlo.

Celý seriál bohužel příliš tlačí na pilu. S odstupem času mi zůstalo v paměti jen "Gucci, Gucci" místo "kukuč.".

Obávám se, že tento film neocení ten, kdo ho neviděl v příslušném věku.