Amonasr

Vcelku ničím mimořádný film. Vysmívá se sice americkému systému, který halasně deklaruje tzv. demokratické hodnoty, jež ale přitom jedním dechem v praxi překrucuje a popírá, dělá to ale jaksi nemastně neslaně. Ani hvězdné obsazení toho moc nezmohlo s poměrně nezáživným scénářem, skrytá ironie je skrytá možná až moc a ani žádná velká zábava to zrovna není. A herci víc přehrávají než hrají. Tenhle snímek v paměti asi žádnou delší brázdu nezanechá.

Film, který se dlouho tváří jinak, než o čem je, stejně jako hlavní hrdina. Zatímco mnozí "puberťáci" vedou spoustu rádoby dospělých řečí, ten, který nejvíc mlčí, by naopak nejvíc potřeboval cosi sdělit, ale nemůže. Snímek jsem sledoval dlouho s jistými rozpaky, především kvůli tomu, jak z něj neustále prosakovala poněkud povrchně působící americká mentalita, kdy se všichni musí tvářit naoko suverénně a sebejistě, aby skryli před ostatními a hlavně sami před sebou své slabiny. Postupně se ale vyprávění nenápadně čím dál víc dostává pod tuto vnější slupku a o to zajímavější je pak sledovat, co z toho nakonec vyleze, byť leccos se dá tušit z různých náznaků už dřív. Režiséru a zároveň autoru knižní předlohy i scénáře se povedlo skvěle skloubit atraktivnost a lehkost vyprávění s vnitřní hloubkou, která není podána nějak prvoplánově, i když určité finty na diváka, které ho mají v některých okamžicích dojmout, se dají také postřehnout. Ale je to jen v míře, která se dá odpustit, stejně jako jisté stopy "amerického" patosu, kterým se asi americký autor ani nemůže tak úplně vyhnout, nemá-li popřít zcela prostředí, z něhož sám vyšel. Všude je zkrátka něco. Rozhodně filmový zážitek, který nevyprchá hned do druhého dne.

Klasicky provedený filmový přepis slavného románu s romantickými kulisami staré Anglie a starého Londýna, které připomínají obživlé knižní ilustrace, což dodává celému pojetí příjemnou atmosféru. Dokonce i špinavé brlohy působí spíš malebně než odpudivě. Příběh má v sobě sice i sociální osten, podaný ale tak, že spíš hladí než bodá. Každopádně dokonalé filmové provedení, které nepostrádá ani patřičné napětí, 130 minut uběhlo až překvapivě svižně. Celé je to však laděné možná až moc do pohádky, takže zábava je to sice příjemná, nicméně chybí větší hloubka prožitku, takže to trochu zavání skoro až červenou knihovnou tím, jak jsou některé postavy typicky škatulkově napsané a happy end je víc než předvídatelný. Sice jsem knižní předlohu nečetl, nemyslím si ale, že by ji Dickens napsal v až tak romantizujícím duchu. Snímek svou líbivostí možná koketuje až s kýčem, nicméně činí tak docela příjemně, nakonec proč ne. Čtyři hvězdy si ode mne zaslouží.

Muzikálová nuda téměř k nedokoukání. Málo nápaditá hudba (až na jediný hit), místo zpěvu se často jen ječí, chaotická a přeplácaná scéna, příšerné kostýmy a režie nehodná slavného jména Jozefa Bednárika. Nejsem sice zrovna milovník muzikálů, ale pár kvalitních, vesměs zahraniční provenience, jsem už také viděl. Tohle je ovšem příliš... Kýč jak bič. Dvě hvězdy jen ze soucitu.

Neradostný příběh, byť se šťastným koncem. Ale film s takovým námětem ani jiný být nemůže. Oceňuji, že se ani na Němce nedívá černobíle - někteří podlehli nacistické ideologii, mnozí si ale zachovali zdravý rozum a lidskost i v jinak nelidském systému. Je dobré si tyto historické reminiscence a osudy těch, kterých se osobně dotkly, občas připomenout. Filmu je stěží co vytknout, i když o umělecky nadstandardní počin také nejde. Solidní tři hvězdičky.

Tento film stojí na výborných hereckých výkonech zejména Josefa Vinkláře a Otto Šimánka, skvěle jim sekunduje Petr Čepek. Až téměř do konce se daří udržovat psychologické napětí, které spěje k předvídatelnému konfliktu. Ten ale bohužel působí poněkud odbytě, závěrečná katarze postrádá větší hloubku a gradaci a význívá tak poněkud ploše a rozpačitě. Jinak bych dal o hvězdičku víc.

Poutavě a zároveň kultivovaně ztvárněný životní příběh Antonína Rejchy, který zdobí výkony řady vynikajících herců, mezi nimiž vyniká Eduard Cupák, jenž vtiskl hlavnímu hrdinovi psychologicky velmi uvěřitelnou a zároveň osobitou tvář. Až nostalgické připomenutí, jak kvalitní uměla kdysi být televizní inscenační "klasika".

Snad až příliš syrově odvyprávěný příběh jedné z obětí tragického bostonského maratónu. Divák si při něm sice uvědomí hrůzu podobného zážitku a jeho následků, ale snímku chybí hlubší emoční náboj. Jde spíš o jakýsi hraný dokument než filmové umění, zejména v závěru až příliš prošpikovaný americkým patosem, který budí víc nedůvěru než sympatie. Z tragického hrdiny se manipulací okolí místy stává jakási cvičená opička, což se možná kouzlem nechtěného občas zračí i v jeho nešťastném výrazu, který zejména budí soucit. Jako přiblížení bostonské tragédie prostřednictvím jednoho lidského osudu film plní svůj účel, uměleckých kvalit však nedosahuje.

Solidně ztvárněná část biografie slavného hudebníka, která předkládá zejména zlomové okamžiky, jež formovaly jeho charakter i cestu na hudební Olymp. Zdařile ukazuje nejen jeho ohromnou vůli prosadit se navzdory nepřízni osudu, ale nevyhýbá se ani kontroverzním momentům v počátcích jeho úspěchů, kdy podléhal svodům, kterým takové celebrity těžko odolávají. Svůj nejtěžší boj však vybojoval se závislostí na heroinu, což se stává i nejdůležitější pointou celého filmu. Následujícímu 40letému období, kdy si mohl naplno užívat slávy, poté co překonal svého největšího démona, se už snímek věnuje jen několika větami. Nejde tedy o celý životopis, ale spíš o sondu do určitého období zpěvákova života, kdy se rozhodovalo o všem podstatném, co ho dovedlo až na vrchol a zároveň uchránilo od případného pádu na dno, který mu jistě reálně hrozil a jemuž se spousta jiných slavných vyhnout nedokázala. V tom je jistě i silný edukativní moment snímku, který je v této podobě i přínosný a vítaný a neubírá nic jeho kvalitě.

Poněkud kontroverzní pohled na papežský stát a katolickou církev vůbec, k čemuž dobře posloužila postava mladého papeže, který boří zavedené pořádky v nejvyšších církevních kruzích. Zpočátku jsem byl z chování Pia XIII. dost rozpačitý, ale postupně jsem si na to zvykl. Sorentino si totiž díky absurdní nadsázce mohl dovolit mnohem otevřenější kritiku poměrů v církvi, která má podle mě hodně reálné základy a zpodobněné intriky a zákulisní hry jsou nejspíš věrným obrazem toho, jak to v kurii chodí. Metodou provokování diváka až na únosnou hranici Sorentino dociluje toho, že se divák musí (nebo by se aspoň měl) neschematicky zamýšlet nad úlohou a posláním církve, pokud není zajatcem černobílého vidění. Vždyť sám mladý papež neustále osciluje mezi rolí ďábla a opravdového světce, přičemž je silně poznamenán tím, že ho kdysi rodiče odložili a on se s tím nikdy nevyrovnal. Poznamenán v dobrém i zlém - umí soucítit s podobně postiženými, umí se ale také necitelně zatvrdit. Postupně ale jeho opojení absolutní mocí začíná střídat pocit zodpovědnosti a snahy o nápravu církve a jejího poslání, což končí vcelku nezbytnou katarzí, kdy se obětuje ve prospěch druhých, ale jeho vlastní tragedie odhozeného dítěte vyčerpává natolik jeho životní síly, že následuje Krista v jeho vykupitelské roli. Tento seriál je mnohem závažnější, než jak se na první pohled tváří. Pokud má ovšem člověk chuť přemýšlet a nezůstat nehybně trčet v názorových škatulkách, do kterých se už dávno sám zařadil.