Brejlil

I v pozdní tvorbě Georgese Meliese se najdou povedené filmy. Ďábelský nájemník k nim patří. Zhmotňování obsahu koše je napínavé a solidně graduje. K tomu se jede vpravdě ďábelském tempu.

Co Melies vymyslel, to jinde kopírovali. Po technické stránce zajímavé, ale jinak spíše nudné dílko.

Slovy pana Kaplana "špíčkový" velkofilm z počátku kinematografie. Méliès byl bezpochyby nadán značnou obrazotvorností a mimořádným nadáním pro možnosti filmu. Skuteční průhlední duchové, nebezpečný bazilišek, princezna, která se objeví ve zrcadle, skoro surrealistické kulisy a nakonec ohnivý meč. Jedno překvapení střídá v rychlém sledu druhé. To vše ručně kolorováno.

Tyhle pozdní Meliesovy filmy jsou spíše křeč. Co by ještě před pěti lety, na začátku století, byla naprostá bomba, je teď už jen lehce úsměvnou anekdotkou na jedno shlédnutí.

Vrcholem této hříčky je parodie na kankán a divoký tanec ženy v dlouhých šatech s několika působivými pózami.

Pokračování Cesty na Měsíc stejnými prostředky. Ale tentokráte i po Alpách, Slunci a také pod mořem. Výprava je bombastická. Scény na Slunci s nečekaným gagem mrazícího vozu jsou vrcholem filmečku. I když ponorka, která asi byla vzorem pro Karla Zemana, má taky něco do sebe.

Vedle dodnes působivých "dlouhometrážních" filmů natáčel Meliés především krátké "anekdotky". Většinou jde o rozvedení jednoduchého nápadu, občas zakočené nějakým vtipem. A toho se dočkáme i tady. Docela pěkné na pohled, ale nic objevného.

Film, pokládaný za ztracený, se nečekaně objevil, darován NFA. I přes chybějící začátek jde o docela svěží dílko a pěknou ukázku Meliesových postupů. Dvojrole až trojrole, triky střihem, vše zvládnuto solidně a působivě.

Pro poznání dějin filmu je to skoro povinné, dílko ale obstojí samo o sobě. Čtyři lupiči přepadnou vlak, a nakonec dostanou každý svojí dávku olova. Mrtvých je na dvanáct minut rozhodně více než v Rambovi. Překvapí různé chyby (vlak přeskakuje z koleje na kolej), což se snad dalo při čtrnácti scénách uhlídat. Kopie NFA promítaná v Ponrepu bohužel neobsahovala ikonický záběr střelby do kamery.

Tomu nelze nedat pět hvězdiček, zvláště po shlédnutí restaurované barevné kopie filmu. Ta neskutečná naivita, spojená ovšem s precizním zpracováním, je kouzelná. Když si představím, že všechny triky se dělaly v kameře, že Méliès měl na natočení asi čtyři hodiny dobrého světla denně a to jen když svítilo slunce, je tento film snad ještě cennější. Likvidace selenitů deštníkem je sice poněkud drsná, ale film asi je mírnou satirou a tak se to dá odpustit.