evapetra

Jsem alergická na nikotin, naštěstí přes obrazovku se šlukovat nedá, čili jsem si mohla tuto vtipnou komedii s neotřelými nápady patřičně užít. V poslední třetině už autorům invence sice poněkud došla, první dvě její nedostatek ale patřičně vyvažují.

Saso a Julie byli oba velcí sympaťáci a to jiskření mezi nimi mě moc bavilo.Taková pravá chuť Itálie, dalo by se říct. Škoda, že nedostali ještě více společného prostoru. Co se týká Sasova nejnovějšího případu, ten se hned zpočátku dobře rozjel, po nějaké době mě ale to množství postav, které po něm šly a snažily se jeho pátrání narušit, začalo poněkud unavovat a ztrácela jsem se v nich.

Ve válce to asi tak bývá, že se člověk chce pomstít za ty, které mu nepřátelé vzali. Tady mi ale vadilo, že se Murphy neohlíží na to, že může ublížit i těm, co mu ještě zbyli. No, ale nebudu k těmto věcem přihlížet v hodnocení a ocením nevšední válečné dobrodružství, v lokalitě pro filmy z druhé světové netypické, tedy Jižní Americe. Zaujala mě doktorka, Sián Phillips. Velmi zajímavá, zvláštně atraktivní žena.

Nejpovedenější je ve filmu o poněkud zmateném mimozemšťanovi asi satirická stránka, strefující se do kapitalistického fungování Itálie 60.let a vůbec do celkového uspořádání světa, ve kterém menší část obyvatel ovládá tu větší. Jak tomu asi bylo na Omicronově planetě? Filmy o mimozemšťanech mezi námi mám v oblibě, je to vždycky zábavné, dívat se na lidstvo očima návštěvníků odjinud. Ve druhé půlce jsem měla občas dojem určité těžkopádnosti, jako by už tvůrci tak úplně nevěděli, kam to dál posunout a zábavnosti podle mě ubývalo. Ale i tak jsem s mimozemskou raritkou spokojena.

Příběh života Nicolase Wintona a jeho zachráněných dětí si zaslouží sám o sobě pět*. Hodnocení by u mě mohl snížit jenom hodně špatně natočený film. I když dříve viděné dokumenty mě oslovily ještě o fous více, protože skutečnost někdy předčí sebelépe zahranou story, Anthony Hopkins byl pro roli zralého sira Nicholase skvělou volbou. Výborní byli i Johnny Flynn coby jeho mladší podoba a Helena Bonham Carter jako Wintonova matka. Jsem ráda, že jsem se z filmu dozvěděla trochu víc i o zákulisí pražské organizace pro pomoc uprchlíkům a o jejich zahraničních pracovnících, kteří při této činnosti často nasazovali životy vlastní.

Pěkně se to celé zašmodrchalo, než spadla klec. Není divu, když je pachatel inteligentní, vynalézavý a bez zábran. To pak napětí houstne a než člověk stačí vydechnout, hodinka a půl povedeného psychothrilleru je pryč. Kriminálky, které napsal James Hadley Chase se mi dobře četly, toto je zatím pátá adaptace podle jeho knih, kterou jsem měla možnost vidět, a i s touto jsem spokojená. Díky uživateli PetrPan za titulky.

Pěkně se Poláci strefují do své okázalé národní hrdosti. Navíc si ještě trefně střílejí z témat, která rezonují naší současností, třeba z přílišné politické korektnosti. Dobře se na to dívá, takové odlehčení a vtipný nadhled se v současné komediální tvorbě příliš nevyskytuje.

Hodně depresivní a ponuré drama, nimrající se v pocitech policisty, vyslýchajícího domnělého pachatele. Ve snaze dostat se mu až na dřeň, účtuje tak nechtěně i se sebou samým, se svým vlastním životem a nastavením. Mohlo by to vypadat jako nesnadná úloha pro Seana Conneryho, zhostil se jí však výborně.

Jsem ráda, že jsem mohla díky uživateli Willy Kufalt a jeho Virtuálnímu retro kinu vidět další film od mého oblíbence José Giovanniho. Je to sice zatím pro mě nejslabší režisérův počin, i tak jsem si tam ale dost věcí užila. Hlavně tedy krásnou přírodu Švýcarských Alp, kde se velká část snímku odehrává a potom překvapivou scénu, ve které se Tom vypořádal s agresívním strážcem. Nejvíc ve mně rezonuje ústřední myšlenka o tom, že svoboda může znamenat pro každého něco úplně jiného. A že to, co někdo někde může považovat za jedinou správnou cestu, někdo jiný a jinde může vnímat zcela odlišně. Je pravda, že reakce Tomových spoluvězňů na jeho nabídku působily až příliš neuvěřitelně. Možná tak chtěl režisér sdělit, že míchat se do záležitostí jiných, byť s dobrým úmyslem, nemusí být vždy dobrým řešením.

Tím, že byl film natočen v Německu rok po skončení války, působí všechno velmi autenticky. Místo kulis skutečné rozbombardované a zničené domy, i to prožité utrpení lze ještě v mnohých tvářích přečíst. Obzvlášť u lidí, kteří se jenom mihnou v komparzu a nepatří mezi hlavní herecké představitele. Přesto, že válka už skončila, je pro hodně lidí obtížné, najít sílu k tomu začít zase žít. Pokud tedy mají nějaké svědomí a nejsou imunní vůči utrpení druhých. Mimo jiné vyplouvá na povrch bolestivý fakt, že ti největší viníci se rychle otřepali a snadno nabrali druhý dech. Vzpomněla jsem si přitom na  E .M. Remarqua, který se po skončení II. Světové války odmítl vrátit do Německa a usídlil se ve Švýcarsku, poté, když zjistil, že vysoké funkce ve státě ovládají mnohdy zase titíž lidé, co za vlády nacizmu.