Setcet

Kdysi jsem si hrával s klíčenkou ve tvaru lokomotivy před televizí, na které běžely 45 minut dlouhé Poirotovky. Tenkrát se mi nejvíce líbila animovaná znělka s vlakem a Poirotem, elegánem s buřinkou, kterému babička říká Cupitálek a který zdraví diváky a odchází v dál. O mnoho let později jsem pochopil, co se na něm babičce líbí. Suchetův Poirot má eleganci, vtip, noblesu, dýchá lehkostí a bezstarostností vyšších kruhů, které nemusí v pět vstávat do fabriky či úřadu. Jenže bezsstarostné devadesátky skončily. Poirot je zpátky a hned v první minutě řve na podezřelého, jenž si následně vystřelí mozek z hlavy. Ve druhé minutě přihlíží kamenování nevěrnice v ulicích Istanbulu. Časy se mění. Místo prozářených barev televizní inscenace frčí ponurost, lehké motivy nahradila tísnivá hudba jakoby vystřižená z Carpenterovy Věci. Každý úsměv zavání falší, takže se Poirot neusmívá, jen se mračí a řve. Detektivku nahradila moralita, kterou Suchet svým mistrovským herectvím tahá do nadprůměru. Ale všechno, co dělalo Poirota Poirotem, se vytrácí a umírá. 70 %.

Život je příliš pomíjivé potěšení na to, aby se člověk díval na tento film. Lidé, kteří se mi nelíbí, dělají pohyby, které bych nesvedl, ale nelíbí se mi, na hudbu, která se mi nelíbí, v prostředí, které se mi nelíbí. Pak mluví o sexu. Pak zase tančí a začne se hýbat kamera. A pak dělají věci, které bych svedl, ale asi si nechám zajít chuť. Při použití záchodové metafory pro sledování filmů: Kadit lze doma, nebo venku, kadit lze na záchodě z porcelánu, kovu, případně v roští, utírat se jde do dvou vrstev, tří vrstev, čtyř vrstev, do růžového, bílého, modrého... a pak lze kadit do dlaní a rozmazávat exkrementy po stěnách kabinky. To je Climax - pro někoho umění, pro mě defekační zkušenost, kterou už nechci nikdy zažít.

7 x 20 minut prohánění se v papundeklu! Pro srovnání Ikarie XB-1 vyšla ve stejném roce. Klady: Dálekové mají nadčasový design a Doktor je větší hajzlík než v new Who. Ian je vlastně víc Dokror než Doktor. Už si nebudu stěžovat na nesrovnalosti v kánonu.

What is going on in here? Ale pořád lepší než 11. série.

"Jen ať to není další tupá glorifikace homosexuality ve stylu Star Treku či Doctor Who," říkal jsem si při vstupu do kina. A nebyla. Viděl jsem poutavý příběh o milostném vzplanutí, kterému okolnosti nepřály, příběh starší než jsou jeho klasická zpracování z 19. století, příběh sahající daleko za všechny Shakespeary a Sofokly. Ona v synopsi zmíněná rigidní společnost, pravosloví, genderové role apod. nehrají zas tak významnou roli, spíše jsem si všímal tance, krojů, jídla, krajiny, prostředí, a hlavně vývoje nejednorozměrného hrdiny, který přes všechny peripetie na konci ukazuje, co v něm je, a tak může nakonec hrdě říct celému světu: "Tohle jsem já, a jestli s tím máte problém, tak si polibte šos." A jeho okolí ho takového přijímá. Jestli film přispěje někde, třeba v Gruzii ke společnosti, kde věta: "Já jsem gay," vyvolá tolik emocí jako věta: "Já jsem od přírody zrzek," netuším. Co vím je, že jsem jednoduchej divák, a Dokud se tančí se mi po obsahové a formální stránce moc líbilo.

Jednou za čas příjde Vaše žena s tím, že Vám chce ukázat svoje oblíbené filmy, když Vy do ní perete všechny ty Picardy, Worfy a Daty. A příjde s tímhle. Definitivní důkaz toho, že ženy pochází z Venuše a muži z Marsu. Pro mě ultimativní srágora, pro ni zábavný způsob trávení večera.

Tady se nám spletly dva filmy dohromady. Film 1: Po lese honí dívka z rodiny K ve žluté bundě, aby lépe splynula s okolím, kluka z rodiny N, který je oblečen v polských národních barvách. Pak se zázračně objeví před ním a střelí ho do hlavy. Dovídáme se, že 1) vykonala akt vendety, ale nevíme, co přesně kluk v bílém tričku provedl. 2) Řetězec násilí začal totiž kdysi dávno, když praotec K nechal (?!) žít praotce N, jenž v následku toho ochrnul, nejspíš leknutím, že ho praotec K naschvál minul (?!). 3) Vendeta má svoje pravidla, je dokonce smluvně ošetřena. Pominu teď na chvíli vykloubeninu v podobě toho, že se totalitární stát vzdal monopolu násilí, naopak svoje obyvatele represemi do vendet nutí, protože se mu zjevně vyplatí, když se navzájem po lesích mladí lidé honí a zabíjejí se přibližně v obobí, kdy by mohly začít splácet společnosti a rodinám investice, které do nich během dospívání byly nasypány. Pravidla jsou následující: Vendeta se může odehrát kdekoliv, kdykoliv a útočník má jeden výstřel, nebo dva, jak se to zrovna hodí, a oběť, byť ozbrojená, musí utíkat, ale ne moc daleko, skrývat se a sem tam zakopnout. Honičky dvou ozdbrojených mladistvých zcela postrádají napětí. Jednak jsou příliš krátké, jednak se na nich střihač nepěkně vyřádil. Prostředí safari je po hříchu nevyužito. Nejspíš mělo symbolizovat vztah predátora a kořisti v návaznosti na pořad o antilopách, který dívka K sleduje v TV chvíli předtím, než se rozhodne projít kolem úzkostné matky, která si místo prášku na spaní naordinovala umělé sluníčko, klapky na oči, pecky do uší a vyvalování prsou do kamery. Film 2: Dívka K a dívka N se při vzájemné hře skamarádí (překvapení, pokud jste nečetli synopsi), jenže potřebují peníze, aby se mohla rodina K z vendety vykoupit. Ještěže se odkudsi vynoří synek, kterého je možno unést, a požadovat od bohatého otce výkupné. Debitující režisér a scénárista v jedné osobě se zahání do scénaristických pastí, ze kterých pak nepříliš elegantně uniká, aby vběhl do pastí dalších. Vedlejší postavy se z ničeho nic objevují a mizí, aniž bychom tušili, jaký je přesně jejich vztah k protagonistům a jak jejich akce změní směr příběhu. Ke konci už snaha tvůrců začíná připomínat prostatika - tlačí před sebou další a další dějové zvraty, aby se přehoupli přes laťku 70 minut. Poslední kapkou je závěrečná zlá, nepěkná, logiku předchozího děje popírající, po stránce scénáře neuvěřitelně líná scéna ve stylu pak jsem se probudil / pak jsem umřel. Příště by to chtělo strávit více času s tužkou a papírem a pár krát si po sobě ten scénář přečíst, vytyčit si více bodů po cestě a zaplnit příběh spíše charaktery než postavami, ujasnit si jejich vztahy a motivace. Pak by mohlo vzniknout třeba i něco krásnoho.

Otevřeš konzervu a vyleze na tebe Dejvické divadlo. Naštěstí v tomhle majstrštyku zabírají role, které by méně provařeným hercům s horšími kontakty spolehlivě zabrzdily kariéry. Za efekty možná režisérka/scénáristka nemůže, za zkarikování sudiček a dalších postav do absurdity, čímž je totálně zabijí a znemožňuje hercům cokoliv rozumného zahrát, ale nese plnou vinu. Co mě ale štve nejvíc, jsou nepřiznané insipirace z různých pověstí. O Mordechajovi Maiselovi jsem si četl jako kluk v Cibulových Pražských pověstech a zaspekuluji si, že vše, co za něco v tomhle příběhu za něco stojí, je, kulantně řečeno, vypůjčeno odjinud. Občas se totiž pohádka propadá až kamsi do suterénu, nejspíš ve chvílích, kdy se děj nemůže přidržovat jiných předloh, například celá část s chlupatcem, za kterého náhodou vypadne MacGuffin jak blecha z psího kožichu. Konec se strašně vleče a hlavní ženská postava neumí nic jiného než ulehnout a téměř umřít smutkem. Moderní pohádky jsou zlo.

Fascinující a neopakovatelné. Z jedněch stránek autora mě vyhodil antivir, z druhých čiší těžká new age fantasmagorie. Ryczskovy ambice naráží na strop rozpočtu a nedostatek talentu. Po vizuální stránce vypadá film překvapivě dobře, v těch nejlepších momentech dokonce jako reklama na škodovku, ale nejde zakrýt fakt, že chybí sety, hudba a zajímavější příběh, od kterého by se dalo odpíchnout. Hrachovou kaši z kantýny nejde zachránit tím, že se do ní přidá modré potravinářské barvivo a párek se schová pod talíř.

Je třeba změnit výuku moderních dějin, aby studenti nevolili špatné politické strany a politiky a aby se z nich stali uvědomnělí občané. Super.