Braveheart

Jak být originální, když už bylo natočeno skoro všechno? V současné době se originalita ve filmu nejčastěji pojímá tím způsobem, že někdy zhruba ve 3/4 filmu se dozvíme šokující zjištění, že všechno je jinak, hlavní postava pátrá sama po sobě, je hlavní záporák, je obětí snu, psychózy nebo halucinací nebo že ta holka od vedle, která právě byla hlavním hrdinou osouložena, je jeho dcera, v horším případě syn. Problém je v tom, že tohle všechno je už dneska natolik provařený, že tuto „překvapivou" zápletku většinou tuším už někdy v první třetině filmu. Jak tedy být originální? A má to vůbec smysl, chtít být originální za každou cenu? Jedním z moderních inovátorů je kupříkladu Quentin Tarantino, ať už mluvíme o pozměněné chronologii v Pulp Fiction, nebo v zařazení naprosto odlišných vizuálních žánrů do klasického filmu, jako bylo anime v Kill Bill. To uvádím jenom jako příklad. Někdo by mohl očekávat, že teď rozvedu nějaký pološílený traktát o filmové originalitě plný klišoidních sraček, ale ne, neudělám to. Jediné, co chci sdělit, že jsem právě viděl film The Call of Cthulhu a zatraceně se mi to líbilo. Proč, co je na tom filmu zvláštní? Je to totiž němý film, který však nepochází z éry Charlie Chaplina nebo raných Hitchcockových děl, ale z roku 2005. Není to žádná hříčka, ale poctivý němý film, se všemi zastaralými efekty a trapnými herci, akorát tedy přišel o 80 let později, než měl. A já říkám proč ne! Tomu panečku říkám originalita, natočit něco, co už se nedělá, vybrat dobré téma a natočit to ukrutně dobře. Není třeba vymýšlet pořád něco nového, originálního tak moc, až z toho scénárista sere lysohlávky. Občas stačí mít koule na to udělat něco pěkně postaru. Za mě určitě příjemné osvěžení a palec nahoru!