IronicY

Po dokoukáni seriálu Another (2012)  jsem doufal, že mi tento kousek zlepší náladu. I přes rozdílné žánry a děj mají dvě věci společné - snaží se přijít na kloub tomu, proč je někdo v jejich okolí ignorován a řeší se "nadpřirozeno". Díky určité podobnosti a lepšímu hodnocení na MyAnimeListu (Another, Bunny Girl) jsem do Bunny Girl vkládal i velké naděje.  Prvních šest dílů naplnila moje očekávání, bohužel o zbytku se to říct nedá.  První cca 2 hodiny je nám představována řada postav, děj jenž pracuje se syndromem dospívání a důvodem proč je Mai pro většinu lidí "neviditelná", rozvíjí se normální i romantické vztahy.  Po příjemně rozběhnuté půlce série přijde část obsahující "nečekaný" plot twist, který je k vidění v řadě jiných průměrnějších kinematografických děl.  Posledních několik dílů dále už ani nerozvíjí vztah našich dvou hrdliček, což je škoda. Zabývají se Sakutovou sestrou, která taktéž trpí nějakou formou "syndromu dospívání" (vypadá to jako sociální fobie, ale co už). Myslím si, že tento konec byl spíše nucený a autoři ho udělali jen proto, aby uspokojili divákovu zvědavost, jak to s ní dopadlo. Na celé sérii mne nadchl nápad, se kterým se pracovalo, charaktery byly většinou velmi sympatické a realisticky vyobrazené. Bohužel se všechno pomaličku začíná hroutit s přibývajícím počtem dílů. Stejně jako je problém v Sword Art Online (2012) divný vztah Kirita a jeho sestry, tak něco se nachází i zde. Kaede mám rád, ale její lezení k Sakutovi do postele (protože nechce být v noci sama), kdykoliv je vhodná příležitost, a skoro až obsesní vztah mi  místy neskutečně vadí.  I přes vyřčené výtky a pár dalších nepodstatných drobností, dávám sérii od studia  CloverWorks 6/10.

Viděl jsem všechny série SAO a kdybych měl porovnat + a - tohoto anime, tak by negativa lehce převažovala. Jediné kladné bodíky dávám za souboje, hudbu a styl animace. Záporné bodíky SAO zasluhuje hned několika věcmi - 1. Otravný Kiritův harém- koruna byla, když se *spoiler* do harému přidala jeho vlastní sestra *konec spoileru* . 2. Je tu příliš mnoho nelogických situací, které příliš bijí do očí, než abych to v klidu přešel (např.: neodůvodnitelná dobrovolná smrt v 1. epizodě 1. série). 3. Síla přátelství. Dostává někdo z kamarádů hlavní postavy klepec a každou chvíli umře? Přilétne Kirito a pokusí se všechny zachránit. A co když Kirito dostává na budku? "Příhodným načasováním" mu přijde posila a nepřítele zničí. 4. Výskyt postav, z nichž některé umírají ten samý/následující díl. Dochuceno emocionálním zhroucením Kirita, který brečí nad tím, že je nemohl zachránit, i když v danou by si proti soupeři ani neškrtl. Lepší by bylo, kdyby jednodílné postavy zůstaly o trošku déle, aby si k nim divák stihl vybudovat sebemenší náznak vztahu. 5. Flashbacky (75 % z nich zbytečných) a kdejaké nepotřebné výplně. - Osobně si myslím, že No Game, No Life (TV seriál) (2014) využilo prostředí her daleko lépe.

Děj o chlapci trpícím amnézií a jeho novým nejlepším kamarádem, jímž je posedlá hysterická stalkerka pasující se do role jeho "přítelkyně" (s kterou oba chodí do stejné třídy), nezní zas tak špatně.  Bohužel jsem to zapíchl po třinácti dílech, s tím že nemá cenu sledovat postavy, které v řadě případů jdou proti vlastnímu charakteru, přesvědčením a logice. Korunkou bylo vnesení ještě více romantických zápletek než bylo potřeba.  Ději samotnému by neuškodilo méně dílů a ještě méně výplně. Z některých recenzí vyplývá, že se pořádná zápletka objeví až později. Ale komu by se chtělo čekat na konec série na něco pořádného, zatímco zbytek se vleče šnečím tempem?

Chybí jakákoliv scéna, která by divákovi dokázala, že Kaneki není obyčejný uplakánek. Takže mi ve výsledku pak bylo jedno, co se s ním děje. Většina postav působí nerozvinutě a nesympaticky. Silně pokulhávající děj doplňuje hromada scén s nadbytečnými litry tekoucí krve, přemrštěné množství násilí, nesmyslné zápletky a  nechybí ani síla přátelství. Bezvýznamný plusový bod zasluhuje pouze hudba.

Tato filmová Netflix adaptace japonského seriálu je odpad. Postavy byly kompletně překopány. U většiny postav jsou změněna jména, vzhled (jediný Ryuk zůstal víceméně stejný) a vlastnosti k nepoznání. Dalším problémem jsou neuvěřitelně krkolomné styly vražd. Postrádám i nádheru psychologického souboje mezi Kirou a L. Obsah byl okraden i o zkoumání schopností Zápisníku smrti a celá tato myšlenka byla nahrazena minimálně třicetistránkovým návodem.