Rejže

Tento film jsem odkládala tak dlouho, až jsem si na něj udělala čas. A možná je chyba, že se na něj dívám v tom největším vedru, protože bych jej možná ocenila lépe. A teď tu chválu :) Na debut vyzrálé téma scénáře, ač a leč pointy psané mládím, děj udržují v šachu, přičemže volená kompozice střihu poodkrývá pár tajemství a celé to zachraňuje. Kamera je ryze experimentální. Vsadím se, že tvůrci použili jak profi kamery, tak staré analogové. V některých scénách je to znát a je to jistě záměr. Mne to tam ale trošku rušilo, protože se z toho střídání rozstřesených detailů rozbolí hlava. I když se nejedná zásadně o nic pokrokového, líbí se mi práce s herci. A možná výběr neokoukaných tváří, které prožívají emoce a vtiskávají je do diváka. UF. P(a)RNO. Na debut skvělá práce. Možná nejen na debut! Konečně někdo chápe, že se nehraje pouze ústy a slovy, ale také očima. A skutečně i jako amatér vysvětlete to nehercům?! Prostě - "MRKEJ" "CO?" "Prostě - MRKEJ" :-D

Čtyři povídky ze syrového života reality. Zajímalo by mne, zda se jedná skutečně o hranou režii... například: pokud chlapec v úvodní scéně zahrál autistu a sám tímto problémem netrpí, jedná se o vynikající práci. Pokud ne, tak už je práce na pomezí s dokumentem a je ještě ve své podstatě brutálnější.

Slovo depresivní má miliony barev. V depresi lidé hledají múzu. Dokonce i divák ji zde nachází. Toto je barva poetické deprese. Jako správný masochista to musím přiznat. A nestydím se za to. Kdyby V Tichu nebyl spracován tak mistrnným způsobem, byl by to kýč, a přece ne. Kamera, rytmus, hudba a monology odehrávající se v duších hrdinů na pozadí obrazu. To je ta poetika věci, poetika vyprávění, které uvede diváka do koncentračního tábora s otevřenou náručí

Neurážející, věrné, nepřibarvující. Ne není to dokument, leč experimentální způsob vyprávění dost tomu napovídá. Vezmeme syrovou realitu a natočíme film z romského prostředí a hledáme v beznaději cestu. Ven.

Skvělé lokace, skvělá poutavá místa hlavních hrdinů bohužel drtí směšný dialog protagonistů, kteří sami neznají svůj cíl. Avšak šílený otec jej zná. Musíme ochránit svoji dceru... za každou cenu. I za cenu životů milých neškodných nápadníků.

Je příjemné vědět, že i Slovenské Mikulášovy patálie jsou ještě na lepší úrovni než samotný Mikuláš. S tím rozdílem, že tento film není směrovaný pouze na děti, ale dospěláci si tam najdou své. Viděno na festivalu Finále Plzeň v originálním znění. Takže aby to nebylo málo, film je prostě "československý".

Film, který mne odrazoval svým trailerem. Mělo by to být naopak. Film, který jsem házela do škatulky ,,protekční". Jenže zvědavost mi stejně nedala a podívala jsem se, neboť jsem si chtěla připomenout, že i já jsem snívávala o kameře. Co je ještě zajímavější, film, který kluci uvnitř příběhu natáčí, se vlastně nenatáčel na kameru, ale na digitální zrcadlovku(y). A co mi zase uplně rozšířilo tvůrčí rozměr? Snad to, že amatérský formát celého filmu, kdy stylizace záběrů samotného filmu působí amatérsky. Najednou mi to nevadilo. Žádná pravidla, schválné chyby v kameře až chvílemi nás to nutí film vypnout. Tou hlavní dimensí je příběh. Vynikající, mistrnný, uvěřitelný a perfektně zahrané konfliktní scény, které konečně jednou nepůsobí uječně či trapně, ale realisticky. A závěr příběhu by možná na papíře působil jako jedno velké klišé, kdyby se nepoužily záběry skutečné postavy neherce, které diváka uvádí do mrazivé katarze. Film mne překvapil, šokoval a nabil nečekaným překvapením. Co se týče scénáře a dramaturgie, vidím v Mádlovi nový talent. Nadějný.

Deník malého poseroutky je taková trošku zlem začarovaná kniha. Děti ji milují, pracuji s knížkami, tak moc dobře vím, co frčí. Jednou jsem si ji půjčila, abych si mohla číst na obědové pause v práci a za pár minut jsem se stala obětí dne blbce a mrzelo mi to. U filmu mi překvapila ta dramaturgie jedné peripetie na druhou. Nostalgicky jsem si zasteskla, že ani já jsem nebývala tou oblíbenkyní ve třídě, ale na druhou stranu mi uklidnilo, že Poseroutka už je skutečně titul největšího průšviháře. Skvělé jsou prostřihy do deníku. Humor je tu ryze dětský, ale kdo má rád vtipy o prdu, se pobaví.

Ač se nejedná o nejgeniálnější dramaturgické dílo žánru biografického filmového románu, jistě jde o veliký pokrok, který v české kinematografii skutečně chybí. Dobře - > rozostřenou kameru hnedle na začátku filmu odpouštíme ač je důležité si hlídat ten počet snímků za sekundu, že?. Všude samé ko*y a celulidní zadnice také odpouštíme, ale dikce a fonetika v dialogu konečně se přibližuje tam těm dramatům za hranicemi naší země. Konečně to není pouze to odříkání, konečně scénáristé a režiséři začli používat "dialogový sluch". Roden mi v roli Jeníčka Saudka sedl snad lépe než sám "Jeníček", jak jej oslovovala Líba, postava a múza zobrazující Saudkovu bývalou partnerku Sáru. Nepamatuji si, že bych kdy viděla Karla Rodena hrát tak uvolněně, tak přirozeně, rozcuchaně a vůbec hrát hereckou hru!

Škoda! Nechci se rozčilovat,... ale pěkná kamera, nádherné záběry. Film by mohl mít 60 minut a mohl by možná mít 4 hvězdičky za příjemný zážitek z exotických lokací a citlivého příběhu dívky a jejího dědečka.. V mnohém na diváka film působí jako dokumentární žánr. Kdo vydrží až do konce a sleduje dalších 61 zbytečných minut, by si měl připsat bod za to, že to vdržel. My ano. Trpělivě jsme čekali na konec.... který byl nedohledný...