Vojtino

Je smutné sledovat, jak se dá z výšin spadnout na takovéhle dno. Už dlouho jsem neviděl nic po všech směrech tak konstantě špatného. Za alegoričnost se dá jistě schovat mnohé, bohužel pro Szumowskou však ne to, že nic ve scénáři nedává smysl.

Poezie všední noci.

Jestli si osmnáctiletý režisér Balda Narušitelem splnil sen, tak prosím, podle mého názoru se však nejedná o správnou cestu. Poměr výkon/věk totiž nelze brát v potaz od momentu, kdy je počin nasazen do běžné distribuce a chce se za něj standardní vstupné. Balda je v určitém smyslu nadaným tvůrcem a jednou z něj něco může být, před sebou má však ještě hodně velký kus práce. Narušitel má k plnohodnotnému filmu stále dost daleko.

Pane Enšpígle, být omezenec a stavět to na odiv ve stupidním komentáři, to by mě hanba fackovala...

Samozřejmě není nic snazšího než tomuto výtvoru napálit odpad, který by byl z mnoha důvodů zasloužený – kór když je k ohodnocení zde na databázi divák v každé epizodě vyzýván. Ale! Pokud odhlédnu od produktu samotného (jakkoliv nekvalitního) a začnu ho vnímat v širších souvislostech, zjišťuji, že se jedná o unikátní a fascinující autorské (ve smyslu auterské teorie) dílo zrcadlící vidění světa jednoho konkrétního člověka, jenž nás tak (nevědomky) vybízí k rozšiřování naší vlastní obecné divácké, ale především lidské zkušenosti. Přihlédneme-li navíc k nulové (minusové) filmařské invenci, která by vyobrazovaný fikční svět jakkoliv posouvala mimo náš svět reálný, můžeme dílo chápat jako autorovu vlastní sdílenou realitu. Pavel Dorotka, jako tvůrce, žije v sebeklamu, postrádá sebemenší náznak sebereflexe a jeho narcismus z něj čiší na kilometry daleko; kdo kromě Historek sleduje i jeho chování na sociálních sítích, jistě ví, o čem mluvím. A právě v tomto ohledu je pro mě seriál díky tomu, že (prý) popisuje jeho skutečný život, jakýmsi ryzím tvarem. Pro toto vnímání světa skrz "pozměněné vědomí" jsem každou epizodou v určitém smyslu obohacován, aniž bych se jí nutně musel vysmívat.

Skvělá kamera!! A celkově mnohem sympatičtější než Hřebejkův Exorcista.

Velké zklamání. Největší rozdíl je oproti předchozím Nicholsovým filmům jednoznačně v postavách, které jsou pouhými figurkami bez jakékoliv hloubky. Navíc stejně tak plochý je bohužel i celý příběh. Zajímavé jsou pouze občasné scény, ve kterých jako by splýval atmosférický obraz s Wingovou hudbou, což už je jakýsi režisérův trademark.

Metaforický film o autoritářském otci, který se snaží uchránit své děti před zlem okolního světa a zároveň bojuje s vlastními démony. To vše pohledem jeho mladého synka. Rozhodně tedy nečekejte žánrovku a spíše se zkuste naladit na meditativnější zážitek.

K obsahu nemám téměř co říct, takhle nějak by měl pořádný amatérský horor vypadat - děsivá hmatatelná atmosféra, dobří herci, výborné masky, fungující vysvětlení snového dění (!). K věcem okolo už pár připomínek mám. Nesmyslně zvolená angličtina sráží údernost zobrazovaného + hned v úvodu jsou v titulcích dvě gramatické chyby, dále laciný název filmu (proč??) a několikery titulky (proč??!!), které nám během patnáctiminutové stopáže sdělí jména tvůrců hned třikrát - na začátku jednou, na konci pro jistotu ještě dvakrát.

Ale jo, uspokojivá česká imitace zahraničních kriminálek. Strach si drží svůj televizní standard a na rozdíl od třeba takového Hřebejka umí vtáhnout i bavit, a to bez větších režijních přešlapů. EDIT: Tak jeden velký přešlap se nakonec objevuje. Policejní zásah podkreslen skladbou O Fortuna Carla Orffa působí až parodicky. Nevím, do jaké míry za to ale může sám Strach. EDIT 2: Závěrečná epizoda je poměrně ujetá a chvílemi jakoby mírně balancuje na hraně trapnosti. Celkový dojem ale naštěstí nekazí.