Arequipa

Alkoholismus, lakomství, gamblerství, smilstvo - čtyři slabosti/hříchy v originálním podání pana Wericha a jeho nádherných loutek.

Film je sice dost tendenční a problematiku lidé=obětní beránci, policisté=vše, jen ne "pomáhat a chránit" podává až příliš černobíle. Jinak mě to ale zcela nenásilně vtáhlo - gradace příběhu v poslední půl hodince a vynikající DD-L a Emma T. + nezapomenutelná scéna s páleným papírem snášejícím se na studenou nepřivětivou dlažbu vězeňského dvora...Navíc, podle skutečnosti.

Pouze v jedné nenápadné větě je ve filmu zmíněno to, proč byli naši letci opravdoví Hrdinové a co ne každý, kdo se třeba tolik nezajímá o druhou světovou válku ví - narozdíl od Angličanů či Američanů, na které čekal v případě sestřelu nad Německem zajatecký tábor, znamenalo zajetí pro Čechoslováky (ale i třeba Poláky) automaticky rozsudek smrti, neboť nacisté je brali jako vlastizrádce... Pro mě je to dokonalý film o ČS letcích ve službách RAF, který jinak velmi dobrý Tmavomodrý svět nepřekonal - Král je živý, ať žije Král!

Už po pár minutách jsem věděl, že u tohodle filmu se nebudu smát srdečně a spontáně jako u Chaplina. Přesto má Frigo na mašině zvláštní kouzlo - pěkný příběh, dobrodružný spád, akrobatické kousky a párádní kameru. Tyto charakteristiky nejsou v Chaplinových filmech tím nej. Charlie sází více na mimiku, bláznivé kreace, emoce. Od Bustera Keatona je tento film první, který jsem shlédl. Až jich bude tolik jako Charlieho, budu moct lépe srovnávat. Ale už teď se mi zdá, že ti dva mají společné snad jen to, že jsou komiky němého filmu. Ve stylu se výrazně rozcházejí a tak je to myslím dobře. A navíc - který kluk minimálně v dětství nemiloval mašinky?

Ve flashbacích do minulosti jsem se často dost ztrácel a přes kvalitní atmosféru jsem se neubránil určité znuděnosti v některých pasážích. Ale tohle je přesně ten typ filmu, u kterého mám pocit, že když se na něj podívám znovu, můžu jej teprve patřičně docenit. První shlédnutí mi k tomu nestačí.

Když šahal Žid do vlaku pro chleba, tep mi na pozadí neúprosného odpočítávání pořádně vylétl. Paráda - desetiminutový thriller se scénou, kde si budete přát, aby čas plynul alespoň o trochu pomaleji a při kterém jsem si opět na chvíli plně vážil v jaké žiji době.

Ano, život je opravdu krásný a většina z nás to ani neví. Mé třetí setkání s Jamesem Stewartem. Je to opravdu pan herec a právem legenda. Další z filmů, které vám bohužel jen nakrátko připomenou, že některé starosti mohou být vskutku malicherné. Poslední asi půlhodina je fantastická a patří do zlatého fondu. To předtím je pěkné, ale ne vynikající. P.S. Donna Reed byla nádherná a navíc skvěle hrála.

Na Ritchieho filmech se mi líbí rychlé tempo, zamotaný příběh, pořádně tvrdá muzika a nenapodobitelný suchý anglický humor. Všechno tohle Sbal prachy a vypadni má. A vůbec mi nevadilo, že jsem viděl spoustu stejných herců jako v Podfu(c)ku, který mimochodem neřadím výš, ale na stejnou (vysokou) úroveň.

Srovnání s Cestou do hlubin študákovy duše se ubránit nedá. Natolik jsou si filmy námětem, hereckým obsazením, humorem a dialogy podobné. Líbil-li se Vám jeden, nezklame Vás druhý. Nelíbil-li se Vám jeden.... Pořád jsem si říkal, odkud znám ten hlas patolízala a šprta Krhounka a teprve asi v půlce filmu jsem si vzpomněl - Filipovský a jeho legendární dabing nejen Louise de Funese.

Když jsem psal komentář k Laputě, pozastavoval jsem se nad tím, že to moc není pro děti. Ti, kdo to četli a viděli již předtím Princeznu Mononoke se nad mým komentářem museli přinejmenším usmívat, protože jestli jsem řekl, že Laputa není pro nejměnší pak Princezna Mononoke už vůbec ne - usekané hlavy, uťaté ruce... Ale o tom film není. Je to krásný dobrodružný fantasy příběh dobra se zlem, které ale někdy není tak snadno rozpoznatelné. Snad jen závěr byl až příliš megalomanský, ale to je jen nepatrný škraloup. Princezna Mononoke ve mě evokuje myšlenku, jaké by to asi bylo, kdyby někdo natočil animovaného Pána prstenů. Právě toho mě hodně připomínala, i když je dějově úplně jiná.