Haluzz

Brilantní scénář, který bohužel v poslední čtvrtině doplácí na vlastní doslovnost a důslednou " kaufmanovitost" jakoby zanevřel na celé předchozí budování nejednoznačnosti příběhu. Charlieho tah umístit do hlavní role/dvourole sebe samotného funguje při vší klasicky "spikejonzeovské" atmosféře neskutečna skvěle, stejně jako tematizování scénáristické praxe( zvyků, klišé, zlozvyků, automatizace, nerozhodnosti, nespokojenost s výsledným produktem, paradoxů a snah) vychází z celého filmu nejlíp.

Něco tak přiznaně pozérskýho a umělýho se jen tak nevidí ...

Něco napůl mezi Chuckem a Fringe, ale nemá to humor prvního a kvalitní postavy a zápletky druhého.

Film silný v detailech( I, jednak vizuálně - kadidlo, vizitky, čaj, cejchy ... a II, jednak v rámci příběhu - neustálé připomínání času, poznámek, postojů postav) ale postrádající víc spojujícíc prvků, včetně rovnoměrného rozměření času( bez kterého vyplývá odehrávání se během "pouhých" čtyř hodin značně nevěrohodně a nedramaticky) které by dodalo zdlouhavému snímku akčnější ráz, když už je i luštění hádanek zredukováno na nikterak poučné ploché žvanění a honičky na turistického průvodce po Římě.. Takhle se o akci stará pouze efektní Zimmerova hudba a explozivně-digitální finále.

Trpí to stejnými neduhy jako většina ranného Cronenberga staršího, co se posunu děje i informací týče, ale jestli rádi čtete Ballarda a Burroughse (což jsou jména vždycky málo skloňovaná) tak se vám to bude líbit.

Žasnul jsem. Svět, který chci zkoumat centimetr po centimetru. Svět, který existuje kilometry a kilometry za hranicí všech promítacích pláten. Svět, který je budován s láskou a promyšleně( oproti např. Lucasovým fikčním galaxiím, do kterých jsou posléze násilně montovány souvislosti a zákonitosti) , do kterého se chci vždy vracet. Škoda jen, že to samé nemůžu říct i o filmu. Cameron překopal nejen technologii, ale i systém natáčení, přičemž to se nyní daleko více podobá hernímu enginu, naprogramovanému světu, do kterého režisér-vývojář libovolně dosazuje figurky a neomezeně jim vládne. Vše, co je jinde buďto zvýrazňováno, aby pobavilo ( G.I. Joe) nebo dopomohlo vyprávění( Zodiac, Button) se nám tady slilo v jednotný mix technologie a příběhu, přičemž jedno podporuje druhé a naopak. Tím si ale Jim upletl bič sám na sebe -- jelikož Pandoru objevujeme spolu s hlavním hrdinou, žasneme nad ni(= nad technickou propracovaností a dokonalým vizuálem) , postupem času přestáváme být fascinováni a celý vytvořený svět vnímáme jako samozřejmost a okouzlení uvadá a nebýt záverečné bitvy, byl by film jen takovým dlouhým průvodcem po měsíci. Tím spíš, když většina intertextových vsuvek ( vyhlazení indiánů, Amerika jako světový agresor) je na prosťoučký příběh( pro blockbuster typický, nevyčítám) naroubována až příliš tvrdě, kombinující je s teorií Gaia, cyberpunkovými( sdílené vědomí, jedno ze základních témat) i klasicky sci-fi-stickými( hledání identity) prvky, ale nepřinášející nic nového, což by si člověk toužící po více než " jen blockbusteru" zasloužil___ po shlédnutí na obrazovce snižuji ještě o jednu hvězdu, protože vše, co mohl Avatar nabídnout, nabídl na plátně a trojrozměrně, bez toho se stává pouhou in-game animací a nefunkční podívanou.

Je to vlastně úplně takové, jak jsem čekal, tedy logické pokračování Whedonovy seriálové tvorby, z několika důvodů: 1. největší důraz na ženskou hrdinku a její psyché, její minulost a to, co z ní bylo vytvořeno/co ze sebe byla nucena sama vytvořit. Tím pádem ani tolik nevyzní, že jiná ženská postava se tu víceméně ani nevyskytuje a ubírá to "nechtěnému" čtení. 2. důraz je, samozřejmě, na postavách, tedy je třeba je obkroužit třistašedesátkou a vždy pečlivě zabrat přesně to, co má být zabráno. Oproti tomu je akce, která je zmatená, nepředvídatelná a následuje POUZE po tom, co je vše důležité řečeno. I proto kamera nestíhá( hlavně létající, jako Iron Mana, alieny a jejich vozítka) objekty, zuřivě zoomuje, ulpívají na ní nečistoty a je často položena tam, kam by jí žádný jiný režisér nedal. Díky za to, Jossi._____ K samotnému geek-orgasmu bohužel nedošlo, protože, ačkoliv to dělá fanboy a tvůrce v jednom, pořád na to budou nejvíc chodit multiplexáci a těm je třeba všechno podat jednoduše, spolu s možná až příliš velkou porcí nadsázky( fórky za každou cenu, přičemž se toho nestihne kolem ani moc říct a vysvětlit a kromě samotného uskupení se univerzum a postavy nikam neposunou, už vůbec nemluvím o tom, že Loki, jednoznačně nejlepší postava, je až hanebně scénáristicky zanedbána, jelikož GOD OF MISCHIEF nabízí tolik možností a hraní si s psychikou Avengers, že by to vystačilo na samostatný fim) ...

Škoda, že film vyprávějící o hranicích, odlišnostech mezi jednotlivými z nás, o rozdílech ve vnímání tragédie a neschopnosti komunikace si nenašel jednotný vyprávěcí jazyk a zůstal tak roztroušen na čtyři myšlenkově( Mexická část postrádá po většinu času jakýkoliv náznak souboje dvou odlišných pohledů) i vizuálně( po většinu času otravná cestopisná kamera, nutnost zobrazit každý detail bez spojitosti s příběhem) odlišné příběhy, ze kterých nejlépe vychází drama japonské chluchoněmé Chieko - scéna v diskotéce je jako impresionistický diptych, spřádá nepostradatelnost zvuku/hudby a klamavost a záludnost zraku, to vše perfektně nasnímáno i ozvučeno - a její potřeby citové vazby, přecházející v naivní a nepochopenou potřebu erotiky jako řešení problému. V ostatních částech " skládačky" chybí surový , až hyperrealistický důraz na emotivno Amores Perros a mozaiková zajímavost 21 gramů, bez kterých film jen ladně klouže po povrchu, ale k jádru se nedostane. Za výše zmíněné, Iñárrituovu pečlivou práci jak s herci( zapadnutí Pitta mezi figurky příběhu, vzhledově i výrazově se povedlo na výbornou ), tak i neherci celkově 70 %.

Nejlepší Burton (nepočítáme-li Eda Wooda, kde byl jeho osobní přínos minimální) který jen ukazuje, že osmdesátky byly pro něj nejvhodnějším obdobím, kdy se dá nejlépe balancovat na hraně kýče, odkazování a vlastního přepálenýho vizuálu. Bez Keatona by to bylo za dvě.

Nejlepší film o dospívání...