JohnCZ

Není to úplně špatnej dobrodružnej film. Problém je, že v té samé době vyšla na svět nepřekonaná klasika v podobě Indiana Jonese, do kterého má Romancing the Stone hodně daleko - ať už v tempu vyprávění, dobrodružné atmosféře či situačním humoru. Robert Zemeckis, který se trefil do černého až s Návratem do budoucnosti, je tady mnohdy v jednotlivých scénách vyloženě nevýrazný, mdlý a co do tempa nevyvážený. I Alan Silvestri, později mistr líbivých a výrazných melodií, se tu plácá v poněkud generických osmdesátkových synťácích. Romancing the Stone je co do postav a příběhu jen takový neurážející průměrnější kousek, který navzdory výše zmíněnému upoutá i dnes stále atraktivním námětem. Dobrodružné honby za poklady jsou něco, co jen tak neomrzí a čeho se v takto klasické podobě na plátně už prakticky nedostává.

Zpočátku trochu zaráží fakt, že se nechá nezkušený biolog vysadit kdesi uprostřed kanadské tundry a chová se jak naivní hošík na své první kempovačce. Jestli to fakt takhle bylo i ve skutečnosti, tak měl tenhle chlapík fakt cojones ze železa. Jméno Walt Disney v úvodních titulcích mě zprvu trochu vyděsilo, ale nebylo proč. Never Cry Wolf není typická disneyovka. Co do atmosféry je to dost syrový, atmosférický a myšlenkově bohatý dobrodružný film, byť dějově jednoduchý a spíše pojatý jako dokument. Drama o přežívání v nehostinné krajině, kde dominují záběry lidmi téměř ještě neposkvrněné přírody.

Přišlo mi to o fous dospělejší (méně šukacího humoru) a ani mi Jim nepřišel až tak sprostý jako dřív, ale vyvážil to naprosto trefnými a stále aktuálními připomínkami nejen k současné Americe a až nečekanou upřímností v druhé polovině. A kdo se urazí při prvním "cunt" a řekne, že je Jim Jefferies hloupý arogantní buran, tak zřejmě vůbec neposlouchal (love/hate zamyšlení top, stejně jako přirovnání civilizace k vlaku).

Miluju jednozáběrovky! Kamera ladně kroužící okolo hlavní postavy, vypiplaná mizanscéna, precizní choreografie záběrů a jednoduchý narativ, který nemá přehnané ambice, ale vzhledem k formátu filmu se výhradně snaží zapojit diváka do dění a neruší zbytečnými odbočkami. Po technické stránce dokonalý film - od obrazu až po intenzivní ozvučení (výbuch pasti mj. mi málem odjebal střechu a přivodil infarkt). K úplně spokojenosti mi chyběla snad opravdu jen nějaká fest masivní přestřelka, i když finální běh bojištěm jako emocionální vrchol funguje také náramně.

Na jednu stranu syrové tak, jak to umí jen evropané, na druhou stranu je to skoro až pohádkové tím, jak hlavní postavě všechno vychází. Tak jako tak je to ale poctivý německý velkofilm, který svou obsahovou nabitostí a přesto vcelku pomalým tempem v divákovi vyvolá pocity, že si tou úmornou cestou prošel společně s hlavním hrdinou.

Klasicky britsky šarmantní komedie, která se na můj vkus trochu dlouho rozjíždí, ale látku zpracovává elegantně a vkusně. I když je to ve výsledku spíše nekonfliktní romantika, než dobovka, která by šla více do hloubky (bez dvojsmyslu).

Rob Cohen je béčkař, který nikdy nepřekonal svou mainstreamovou hollywoodskou prvotinu Dragonheart, ale jestli se o něm dá něco říct, tak že jsou jeho filmy zábavné, často i nechtěně. The Boy Next Door se zprvu tváří jako seriózní drama, ale Cohen se s tím moc nemaže a brzy začne susedíček dělat dusno (a to nejen seksuální, hihi). A pak to začne, film se naprosto utrhne ze řetězu, vykašle se na jakékoli věrohodné chování či psychologický profil a výsledkem je úplně klasický over-the-top thriller jak z konce minulého století. Nakonec vlastně ale proč ne. Jen škoda toho podivně useknutého konce, který film uzavírá dost neuspokojivě.

Docela škoda těch pěkných thajských scenérií, luxusního psycho soundtracku a Maggie Q na takovou krávovinu. Ze začátku to docela zaujme, ale zhruba po 20 minutách je to až do konce jen stereotypní sled psychedelických výjevů a zmateného nezáživného pobíhání a hysterčení. Kdo navíc viděl jistý klasický film o pohanských rituálech, tak ani nepochybuje, jak to celé velice pravděpodobně skončí. A že si jsou tvůrci sami vědomi, co vykrádají, tak na to ještě do filmu střelí veselou referenci. Finále s případnou originální pointou, která by to celé ospravedlnila, se bohužel nekoná.

Our House je vcelku klasické hororové drama, jehož námět se točí okolo vyrovnávání se ze ztrátou. Nic, co by tu už 100x nebylo, ale stejně mě tenhle typ hororu pokaždé baví, obzvlášť pokud má sympatické postavy jako tady. Body k dobru přičítám za absenci laciných lekaček. Tvůrci tady atmosféru plíživě budují, nikoli vynucují hlasitostí. Horor to v pravém smyslu ovšem příliš není. Divák sice napnutý je a děj vzbuzuje zvědavost, ale děsit nedokáže. Námět měl určitě také větší potenciál. Navzdory vědecké povaze hlavního hrdiny a jeho experimentu je nakonec trochu škoda, že scénář zůstal u neinovativní přímočaré light duchařiny.

Povinnost pro každého, kdo v dětství miloval Medvídka Pů a kupodivu více film pro dospělé, než-li pohádka pro děti. Film je totiž na pohádku neobyčejně ponurý, v první polovině skoro až depresivní, ale svých jednoduchým a nepřeplácaným vizuálem paradoxně na oko moc pohledný. Navíc i vyřčená moudra, která často citují knižní předlohu, cílí spíše na dospělého diváka. To můžu vlastně i potvrdit. I já (ček) jsem je docenil až časem zpětně. Trochu škoda, že se tvůrci ve finále rozhodnou zkusit zavděčit všem, i těm dětem, takže je druhá část filmu již poněkud více klasická a nezapůsobila na mě ani zdaleka tolik, jako ta depresivní existenční krize v první půli. Dospělost sucks a suicidal Ijáček (plavící se v potoce) is my new spirit animal.