chamonix

Alija Moldagulova vstoupila do Rudé armády jako dobrovolník v 17 letech. Na konci r. 1942 nastoupila do Ústřední školy přípravy odstřelovačů a v červenci se dostala na frontu. Jen od srpna do října 1943 měla 32 potvrzených zásahů. Poslední boj je ve filmu popsán zcela věrně. Kromě toho během útoku byla vícekrát zasažena z ručních zbraní a střepinou miny. Zemřela na následky zranění den po operaci ve věku 18 let a posmrtně jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

Autoři v recenzích píší, že využili osobní výpovědi agentů jdoucích po Basajevovi. Pro objektivitu ale doplňme i verzi Čečenců – ti na svých stránkách popírají řízenou explozi a píší, že k výbuchu došlo jen neopatrnou manipulací s výbušninami během překládky.

Podle některých zdrojů měl s tímto filmem debutovat jako filmový režisér Vladimír Vysockij.

Film je sestříhán i do podoby čtyřdílné televizní série. Cca 4krát 40 min.

Major Okovalkov má předobraz ve Vasiliji Čeboksarovovi. To byl velitel družstva Specnazu v oblasti Zábulu (JV Afgánistán), který jako první získal americký protiletadlový raketový komplet Stinger. Za to byl navržen na Hrdinu Sovětského svazu, ale na rozdíl od filmu mu řád udělen nebyl. Při této akci neměla jednotka GRU (opět na rozdíl od filmu) žádné ztráty, ani raněné, naopak zlikvidováni byli během úspěšné akce všichni pašeráci.

Velitel Čečenců má stejnojmenný předobraz v Chunkarpaši Israpilovovi. Mezi filmovým a skutečným Israpilovem je ale několik zásadních rozdílů. Ve skutečnosti nešlo o žádného lékaře, který začal bojovat s Rusy po agresi vůči vlastnímu národu. Chunkarpaši byl profesionální islamista a před Čečnou bojoval už s Armény v Karabachu, nebo s Gruzínci v Abcházii. Následně v Čečensku se vypracoval až na samotnou špici hnutí (účastnil se např. i přepadení nemocnice v Buďonovsku). Kozel se stal zahradníkem, když byl v květnu 1997 jmenován ředitelem „Antiteroristického centra“ Čečenské republiky. Na rozdíl od filmu zemřel až během druhé čečenské války při výbuchu miny.

Film má reálnější základ, než by se mohlo na první pohled zdát. K podobným akcím Američanů skutečně docházelo a na začátku r. 1988 bylo k vojenskému konfliktu už jen krůček. I když vojenská doktrína přikazovala černomořské flotile nezasahovat, tak dost možná i ponížení z předchozího roku (rakouské letadlo přistálo v centru Moskvy) přivedlo v únoru 1988 velitele strážní lodi „Bezzavětnyj“ k rozhodnutí tentokrát proti Američanům vystoupit. I když velikost, výtlak i výzbroj hovořily v neprospěch sovětské lodi, nakonec donutili americký křižník k ústupu najetím do jeho zádi. Zbraně ani jedna strana tehdy nepoužila. Kapitán 2. třídy Vladimír Bogdašin byl po návratu do Sevastopolu za svou iniciativu předvolán do Moskvy a několik dní se rozhodovalo na nejvyšších místech o jeho osudu. Nakonec Bogdašin obdržel od Gorbačova Řád Rudé hvězdy.

Atraktivní záběry podpořila pilotáž stroje generál-majorem letectva V. A. Vostrotinem.

V roce 1968 vystřelila pro natáčení filmu poprvé od války děla baterie č. 30 (ráže 203 mm). Odnesla to okenní skla v okolních obcích a rázová vlna dokonce utrhla i několik střech.

První scénář filmu a podle něj natočený snímek skončil v trezoru, resp. kopie filmu byly zničeny. To vše jako důsledek dopisu tehdejšího ministra vnitra N. A. Ščjolkova. Původní námět totiž pracoval se syžetem, že agent je oblečený jako důstojník milice. Naneštěstí ve stejnou dobu, kdy se točilo, došlo k atentátu na Leonida Brežněva (22. ledna 1969) také ozbrojencem oblečeným do uniformy milice. Padly dokonce tresty v souvislosti s natočením první verze.

V titulcích popletli jméno herečky jedné z členek posádky – Galina Venevitinova je napsána jako Venivitinova.

Vávra Hradílek pochopitelně ve filmu nelezl. Nicméně za něj nedublovali kaskadéři, ale civilní horolezci – např. ve spáře na Drážďanské věži v Prachově (toto lezení skončilo ve filmu pádem).

Filmování skončilo zásahem ambulance. Nedošlo však k žádnému pádu, to jen Eva Mařanová snad z trémy slaňovala před kamerou tak rychle, až se popálila (na zadku – tehdy se ještě slaňovalo na dülfera).

Navzdory titulkům, kde je uvedena Sybila Šindelářová, je ženou ve filmu Eva Mařanová. Sybile účinkování na poslední chvíli zakázal její táta, ať se raději učí.

Natáčeno v Kabardino-Balkarské ASSR v obci Kenže.

Film byl natáčen V Turkmenském vojenském okruhu, posádka pluku dislokována konkrétně ve městě Kazandžik.