chamonix

Režisér Stanislav Sergejevič Govoruchin byl v době natáčení poslancem Dumy a film natáčel v době parlamentních prázdnin. Proto měl na natáčení maximálně 2 měsíce. Rozpočet byl velmi nízký (představitelka znásilněné dívky si za celý plat koupila kabát). Celý štáb měl jen něco málo přes 20 lidí, byli ubytováni v levném místním hotelu a v nejdražším pokoji bydlel režisér. Byl nejdražší proto, že měl i kuchyňku, kde si celý štáb vařil. Byt, ve kterém došlo ke znásilnění, byl pronajat za 3 000 rublů.

Když Daňka Šus v převleku za atamanského synka brzdí splašené koně, kteří se ženou ulicí na hrající se děti, vše dobře dopadlo a kočár zastavil. Při filmování (naprostou většinu filmu všichni čtyři mstitelé odehráli bez dublu) jednou ale vše nevyšlo takhle dobře, Viťa Kosych upadl a spřežení i s kočárem přes něj přejelo. Naštěstí bez jakýchkoli následků a točilo se dál.

I v tomto filmu úřadovala cenzura. Původně scénář počítal s tím, že Ksaňka na začátku vystupuje jako kluk a že se převlek provalí, když ji Jaška omylem zahlédne při koupání v řece. I když to měla být jen rozmazaná silueta nahé dívky, která se objeví na plátně, bylo to na sovětská 60. léta příliš mnoho erotiky.

Když hledali představitelku Ksaňky na hereckých školách, nebyli úspěšní a nakonec to byl neherec – Valentina Kurďukova – kdo režiséra uchvátila. Valja byla vícebojařka v atletickém oddíle Lokomotivu Moskva. Pozval ji do studií Mosfilmu a tam se jí před prvními kamerovými zkouškami zeptal, jestli se umí i prát a ona jen velmi zdrženlivě, že ano. Nevěřil jí a někoho na place poslal, aby ji opatrně napadl. A už byl na zemi. Zkusil to ještě jednou a zametla s ním i podruhé. Teprve tehdy se dozvěděl, že před atletikou dělala i džudo a v tu chvíli definitivně upustil od jakýchkoli zkoušek a přijal ji.

Původní název měl být buď „Nepolapitelní z Guljaj-Pole“ („Неуловимые из Гуляй-Поля“) nebo „Mstitelé z Guljaj-Pole“ („Мстителя из Гуляй-Поля“), a tak dlouho si filmaři nedokázali vybrat, až představitelé Valerky a Daňky navrhli jejich sloučení a vznikl dnešní název.

Na natočení tohoto filmu – prvního sovětského „westernu“ – má obrovskou zásluhu úspěch filmu Sedm statečných (1960) v sovětských kinech. Když se rozhodlo, že základem bude příběh románu Pavla Bljachina, odkoupili od vdovy po spisovateli práva za 1 000 rublů a nabídli natočení filmu nejprve režiséru Alexandru Mittovi, ale ten odmítl kvůli práci na jiném filmu. Teprve poté se o režírování sám hlásil Keosajan.

Film byl natočen podle románu Pavla Bljachina „Красные дьяволята“ („Rudí ďáblíci“). Je to už druhá adaptace knihy, první film byl podle ní natočen hned po skončení občanské války. V obou filmech byl oproti předloze zaměněn čtvrtý bojovník. Knižní Číňan Ju-ju se v r. 1923 proměnil v černouška Toma Jacksona a v r. 1966 se čtvrtý nepolapitelný změnil z Číňana na cikánského chlapce Jašku.

Film rekonstruující skutečný masakr z 26. srpna 1990 v Puerto Hurraco v provincii Badajoz poblíž portugalských hranic. Ve filmu bylo minimum odchylek – pozměnila se příjmení vrahů (ve skutečnosti se jmenovali Jerónimo, Emilio a Antonio Izquierdo), autorovou fikcí byla i nenaplněná láska Luciany, v reálu šlo od samého začátku jen o majetek, o pole. A za třetí – nejstarší dcera z masakru vyvázla, zato byl postřelen ve filmu chybějící bratr a smrtelně zraněn otec, jenž naopak ve filmu dožívá v osamění svůj život v rodné vesnici.

Aniž by to autoři přímo přiznali, inspirovali se dvěma závodníky – bratry Serafimem a Georgijem Znamenskými. I oni běhali dlouhé tratě, dokonce shodně s filmem za Spartak, a závodili i ve Francii na krosech o pohár l'Humanité. I oni byli držiteli běžeckých rekordů a Georgij byl na atletickém mistrovství r. 1934 třikrát druhý za svým bratrem. Shoduje se i jejich osud za Velké vlastenecké – jako vystudovaní lékaři sloužili v armádě (třebaže ve filmu byl doktorem jen jeden) a jen jeden boje přežil. Dále ovšem pokračuje fikce. Ve skutečnosti Grigorij válku přežil bez následků, zemřel r. 1946 na rakovinu žaludku a Serafim umřel v r. 1942, údajně na následky střelného zranění, když překvapil svoji ženu a milenec po něm vystřelil.

Film natočen na motivy románu B. Vorobjova „Priboj u Kotomari“ (viz titulky). Pro potřeby filmu se změnila především lokalizace (v knize šlo o diverzi proti Japoncům), počet námořníků (v knize proti Japoncům útočilo 6 záškodníků) a závěr (na Kurilách padl celý výsadek).

Film byl natočen jako pocta Hrdince Sovětského svazu Máše Cukanovové. Děj se nicméně drží skutečnosti jen v základních bodech. Poslední její bojová akce byla účast při vylodění v sestavě 355. praporu námořní pěchoty v korejském přístavu Čchongdžin (tehdy Sejsin) ve funkci zdravotní sestry. Během útoku vynesla z boje 52 raněných, přitom byla dvakrát raněna. Později musela její jednotka ustoupit a ona zůstala v oddíle, který kryl ústup, přitom sama zneškodnila více než devadesát Japonců. Raněná ztratila vědomí a padla do zajetí. Japonci ji zvěrsky mučili – postupně jí vydloubali oči, pak jí japonský důstojní usekl ruce a na závěr jí setnul hlavu. Máša Cukanovová obdržela nejvyšší vyznamenání posmrtně jako jediná žena z bojů s Japonskem.

Mnoho bojových akcí v seriálu je natočeno podle reálných událostí. Jméno skutečného velitele tanku 102 bylo Wacław Feryniec (boj jeho a jeho tanku u vesnice Lenino byl oceněn i v armádním tisku). Narozdíl od seriálu se konce války dožil, zemřel v r. 2017.

Natočeno podle skutečných událostí. Od roku 1974 takto čekala fenka německého ovčáka Palma na svého pána na moskevském letišti Vnukovo. Příběh o ní byl o dva roky později publikován v Komsomolské pravdě.

V čase 1:12:30 vidíme chybnou morseovku. Kluk u skautů bobříka za znakování určitě nedostal.

Kodex molčanija je film, který byl sestříhaný z televizní série uvedené v TV už u rok dříve. Tehdy ovšem pod jménem Na temné straně Měsíce s celkovou délkou 261 min (4 epizody).

Natočeno velmi volně na motivy skutečných událostí. V 80. letech byly ještě bezpečnostní archívy nedostupné, a tak byl příběh vystavěn na kusých informacích, jako byl např. článek v časopise „Těchnika malaďoži“ o tajném nacistickém letišti v Kazachstánu. Tam ovšem psali (narozdíl od sebezničujícího útoku automobilem ve filmu), že letoun zničili kazašští pastevci prostým, ale důmyslným způsobem – zamaskovaným příkopem vykopaným napříč přistávací dráhy. Zájem Němců byl (kromě okrajové operace s letištěm) v Kazachstánu zaměřen výrazně na centra ropného průmyslu na pobřeží Kaspiku, což byla v době Stalingradské bitvy de facto přifrontová oblast. Narozdíl od filmových parašutistů šlo ve zhruba 250 výsadcích (a to jen na území Kazachstánu) prakticky pouze o Kazachy, resp. další národnosti Sovětského svazu. Předobraz měl i zavražděný pastevec v brigadýrovi kolchozu Bajžanu Atugazijevovi.

Abdrašid Abdrachmanov v hlavní roli byl sice ještě málo známým hercem, ale v době natáčení už dvojnásobným mistrem Sovětského svazu v boxu.

Narozdíl např. od filmu More v ogně byla použita vojenská loď té doby: obrněný člun projektu 1125, akorát ve filmu instalovaná přední dělová věž z tanku T-34 se montovala na tyto čluny až od r. 1942. V r. 1941 by skutečnosti odpovídala věž z T-28.

Původní název filmu měl být „6. rota“. Protože ale v době natáčení přišla do kin 9. rota (2005), byl projekt přejmenován na stávající Proryv. Producenty pronásledovala smůla i nadále – ve stejném roce byl natočen také v Rusku další film o stejné bitvě: Grozovyje vorota.

Boj u naftových nádrží je přímým zdrojem jednoho z dobrodružství Petrova a Vasečkina Priključenija Petrova i Vasečkina, obyknověnnyje i nevěrojatnyje (1983).