chamonix

Stěpnyje raskaty hned po natočení skončily v trezoru. Film měl svou premiéru teprve v roce 2002 u příležitosti osmdesátin jeho režiséra Mažita Begalina, a to v televizi už samostatného Kazachstánu.

Když na konci druhé třetiny filmu dochází ke schůzce s policistou ze západního Berlína, ten navrhuje jednání ve svém voze, služební dodávce zn. Volkswagen. Naneštěstí v roce 1948 ještě VW Transporter (známý jako Bulli) existoval pouze na rýsovacích prknech.

Film byl točený nadvakrát. Na jaře 1970 na něm začal podle svého původního scénáře pracovat režisér Gerhard Klein, ten však 10. natáčecí den vážně onemocněl a krátce nato zemřel. Díky tomu šel projekt na dva roky k ledu a až v roce 1972 se k práci vrátil Kleinův asistent Helmut Nitzschke. To se podepsalo i na obsazení – v první verzi hrál vraha Retzmanna/Kimmritze Wolfgang Kieling, nicméně jeho role musela být přetočena, protože v mezidobí emigroval. Když se v roce 1972 natáčení obnovilo, této role se zhostil Gert Gütschow.

Autoři filmu popustili uzdu fantazii, když umožnili Serafinovi (Adriano Celentano) za peníze z dědictví koupit čtyřdveřový kabriolet Ferrari. Takový model nikdy neexistoval.

Stopáž této komedie určila cenzura, když sestříhala do dnešní podoby původně celovečerní film.

Nosoroh je první film, který natočil režisér Oleh Sencov po propuštění z ruského vězení, kam byl odsouzen za pravicový terorismus, který ve své obhajobě popíral. Přesto do hlavní role obsadil kyjevského neonacistu.

André Dewavrin, vedoucí tajné služby de Gaullových Svobodných francouzů z doby okupace Francie, zde hraje sám sebe.

Červené kombajny, na kterých jezdí Stepní eskadra, jsou sklízecí mlátičky Niva SK-5. Tento model se vyrábí dodnes a od roku 1973 jich továrnu v mnoha verzích opustilo cca jeden a čtvrt milionu, což je např. přibližně dvojnásobek vyrobených škodováckých Superbů.

V historickém velkofilmu je asi jediná velká faktografická odchylka od skutečnosti – Wikipedia píše, že Mamica (Adivie Alibali), sestra Skanderbega (Akaki Khorava), si nevzala Pala (Naim Frashëri), ale Muzakë Thopiu; naproti tomu Pal Balsha se sice oženil se Skanderbegovou sestrou, ale její jméno bylo Jelena. Nicméně jde o pochopitelnou zkratku, podobně jako s připsanou Mamicinou smrtí na bitevním poli.

Meskina je anglická transkripce arabského slova مسكينة (čti miskína), český název Chudinka je jeho překlad.

Stejně jako Andrej Metělskij (neboli Sergej Prityckij) je také policejní konfident z tohoto filmu skutečnou postavou. Jakov Strelčuk i po atentátu zůstal ve službách polské tajné policie, později se během německé okupace dobrovolně stal agentem nacistického Gestapa, po válce pak utekl na západ a nabídl své služby pro změnu Američanům.

Předobrazem hlavního hrdiny je Sergej Prityckij (1. 2. 1913 – 13. 6. 1971). Po atentátu obdržel a málem nepřežil 19 zásahů, v následujícím procesu nad ním vynesli trest smrti oběšením. Nicméně z těžkých ranění ho vyléčili ve vězeňské nemocnici a mezinárodní tlak donutil polskou vládu změnit trest na doživotí. Ve vězení pobyl jen do r. 1939, hned po zahájení bojů 1. září se mu podařilo uprchnout. Během 2. světové války organizoval partyzánské hnutí na území Běloruska (později i v Polsku) a po válce se zapojil ve stranických i výkonných funkcích do obnovy Běloruska. Přesto se ani on nevyhnul v poválečné hysterii nařčení z protisovětské činnosti a vyšetřování tajnou službou NKVD. K dalšímu monstrprocesu, kde by byl v sázce opět jeho život, nakonec nedošlo jen díky vnitrostátním událostem roku 1953.

V tomto filmu o bojích s basmači hraje hlavní roli mešita proměněná v kino. V jeho promítací kabině vidíme ve 38. minutě na zdi pověšený reklamní plakát na film Šakaly Ravata z roku 1927.

Skalní varhany, pod kterými procházejí na závěr filmu povstalci za zvuků symfonické hudby, se nacházejí blízko Garni a v turistických bedekrech je pod jménem „Symphony of Stones“ doporučují ke zhlédnutí jako jednu z mnoha krás Arménie.

Film věrně představuje historii let 1920/1921 v Mongolsku – bělogvardějský důstojník Ungern von Sternberg, nazývaný Krvavý či Šílený baron, skutečně přijal budhismus, zemi dočasně dobyl a de facto jí i několik měsíců vládl. Není však příliš zdůrazněno, co ho k tomu vedlo, že za jeho „kariérou“ stojí do značné míry jeho duševní choroba. Každý asi cítí, že není zcela normální, když pobaltský Němec blouzní o nadvládě „své“ žluté rasy, nicméně nemoc propukla dávno předtím. Už na haličské frontě během světové války ji pozorovali nadřízení, akorát ji v nenormální válečné době nazývali pouze nervovou labilitou. I tak mu v carské armádě uzavírala postup. Projevovala se zejména bezcitností až krutostí jeho vojsk i jeho osobně a jejich brutalita a teror postupně narůstala. Existují důvěryhodná svědectví o tom, že v Mongolsku své nepřátele už osobně stahoval z kůže.

Ve filmu jen lehce naznačený majetek nalezený na dače korupčníka Michaila Georgadzeho, t.č. ve funkci tajemníka Presidia Nejvyššího sovětu SSSR, byl vedle mnoha obrazů cca 20 kg zlatých, stříbrných a dalších šperků, drahokamy o váze více než 4 000 karátů, či hotovost přibližně 5 milionů rublů a desítky tisíc dolarů, liber a dalších deviz. Prohlídka nakonec, dalo by se říci, vyrazila dech dokonce i vyšetřovatelům, když u Gruzína na toaletě spatřili mísy z 24karátového zlata. Přesto byl jen troškař proti v příštích letech odhaleným činovnikům ze sovětských středoasijských republik.

Protože si film dělá legraci z armády, byl ve Třetí říši na indexu. Tedy přesněji: nacisté ho zakázali od 1. srpna 1935.

Natáčeno v okolí moldavského Florești.

Peter Záruba (Dušan Jamrich) se téměř celý film viní ze smrti svých rodičů a považuje se za špatného syna i člověka. Byla to šťastná náhoda nebo režijní záměr, že SPZ žiguli, v němž jako jediný přežil nehodu, začínalo bratislavským „BAD“!?

Že je film vystavěn na reálném základu se můžeme přesvědčit v dokumentu Samuraj ve Vatikánu (2018). Nicméně tady také uvidíme, že Japónovi nemohou být potomci ostrovního císaře. Do Španělska připlulo poselstvo jenom jednoho z japonských feudálních pánů, který snil o vládě nad zemí vycházejícího slunce. A jeho vyslanec, třebaže se k němu tak chovali, ani nebyl v tu chvíli šlechtic. Byl synem korupčníka, díky čemuž jeho rodině odebrali šlechtický, resp. samurajský status. A přesto právě to byl důvod, proč byl pověřen vedením výpravy – od člověka, jemuž jeho pán slíbil při dobrém splnění diplomatické mise návrat původních výhod, bylo možné očekávat ty nejlepší výkony.