Sarkastic

„Nechápeš, co dělají, že?“ - „Kdo?“ - „Máma a táta.“ - „A dělají něco? Odpověz mi!“ - „Něčeho sis všimnout musela.“ - „Řekni mi to!“ - „Ničemu nerozumíš.“ Jenže už brzy Gerda pochopí…Snažil jsem se k Hranici odvahy přistupovat jako k dětskému filmu. Pokud na tohle potencionální divák nehodlá přistoupit, nemá smysl, aby se na film díval, a pak ho akorát sejmul za to, že dětem vše příliš snadno prochází, konec je předvídatelný apod. Děj je zkrátka vnímán dětskou optikou, fantazií, naivitou a touhou po dobrodružství. Hlavní hrdinka není žádné vyumělkované a přechytralé dítě, přesto si svou statečností, pohotovostí a v neposlední řadě laskavostí k ostatním získá nejen postavy filmu, ale i samotného diváka. Tomu nedělá nejmenší problém jí a zbytku osazenstva fandit. Důraz na lidské hodnoty a fakt, že svět ani lidé nejsou černobílí, lze jen kvitovat. Celkově tenhle hřejivý film o síle lidskosti hodnotím slušnými 4*. „Ale proč pro ně tolik riskujeme?“ - „Co tím myslíš?“ - „Nejsou jako my.“ - „Jsou to lidé a my taky. A lidé si musejí pomáhat.“

„Jak jsi na tom s tvým příběhem? Už máš interview s nějakým duchem?“ - „Třetina Islanďanů věří na duchy. Tvrdší, že jsou všichni z nich hloupí?“ - „A co ty, věříš na duchy?“ - „Ne. Ale myslím, že je na světě víc záhad, než se na první pohled jeví.“ A těch záhad si v tomto filmu publikum užije více…Baldur je sice dost dotěrný, drzý, vlezlý a má menší problémy s morálkou, přesto mu divák vcelku fandí v rozplétání záhady, která se pro něj stává vysoce osobní. Navíc ani tak neriskuje, jako si rovnou koleduje o odstranění jeho maličkosti. Díky tomu nechybí napětí. A tady se dostávám k tomu nejlepšímu na filmu, a to budování mysteriózní atmosféry. Své dělá tmavé, opuštěné, dosti izolované prostředí plné temných koutů, uliček, a v neposlední řadě i islandská příroda dávající o sobě vědět nekompromisními sněhovými bouřemi. Na druhé straně ale nejde opomíjet fakt, že toho Baldur vydrží opravdu hodně a štěstí (včetně pár speciálních momentů) se dostaví vždy, když je mu nejhůř. Nepřidává tomu ani nepříliš uvěřitelný konec. Dám lepší 3*.

„Jednoho dne na mě budeš pyšná. Uvidíš mě jinak. Přísahám!“ - „Na ten den se těším, Kamale.“ Ale když uvidíte vlastního syna v TV, jak pod hlavičkou ISIS střílí zajatce do hlavy, hrdost asi není to první, co ucítíte…Formou střídání časových rovin se divák postupně dozvídá, co vedlo muslimského frajírka rapujícího a dealujícího drogy v belgických ulicích vstoupit do řad ISIS. Navzdory délce je snímek poměrně poutavě natočen, nechybí mu emoce, silné scény, docela slušně natočené akční sekvence ze syrského pekla, a dojde v něm i na romantiku (velmi decentní). Za slabší bych naopak označil fakt, že toho hlavně starší z bratrů vydrží poněkud víc, než bych byl ochoten uvěřit, no a pak jsou tu ta…řekněme extravagantní hudební čísla, která asi leckomu nesednou. Celkově ale dám solidní 4*. „Myslím to vážně, Nassime. Je to klíč k ráji. A chci, abys mi ho pohlídal. Pořádně ho schovej. Víš, Nassime, tenhle pozemský život...nemá žádnou cenu. Je to jen cesta, brána do ráje. Teda, pokud se rozhodneš správně. Jako to udělal Kamal.“

„Gertrudo...prosím, pojeď se mnou.“ - „Jak můžeš věřit, že bychom mohli oživit to, co je mrtvé a pohřbené?“ Divadelní způsob vedení dialogů, kdy se na sebe 2 postavy často ani nedívají, případně jen jedna z nich na tu druhou (vzájemné pohledy očí zaberou za celý film snad jen několik vteřin) působí strašně sterilně, což je u snímku, kde mají hrdinové prožívat hluboké emoce, problém, a mě to dost iritovalo. Co mě však štvalo ještě víc, byla Gertruda. S tou se mi nedařilo nesympatizovat či alespoň soucítit, u mě se dostavila čirá lhostejnost. A jestliže bylo snahou ukázat těžký úděl ženy, jež musí bojovat o lásku mužů s jejich kariérou, v mých očích přišla zcela vniveč. Tohle její vymlouvání se na sobeckost mužů bylo sprostým alibismem (Gabrielova poznámka?!). Ospravedlňovala si jím svou pýchu, povrchnost, sebe litování se a touhu vlastnit druhého (jistě, láska může být slepá, ubližování lidem kolem to ale těžko omluví). A když k tomu přičtu ještě zbytečně velkorysou stopáž a vyloženě natahovaný konec, s hodnocením tentokrát končím v podprůměru.

„Lucasi, je nezbytné, aby ses přizpůsobil tamním poměrům a místním lidem. Jinak je tvůj úkol odsouzený k zániku.“ Pomalé tempo a velkorysá stopáž nebude pro každého, ale docela dobře souzní nejen s rychlostí života na ostrově, ale i samotné mise hlavního hrdiny, která je také během na dlouhou trať. Pouť fyzicky i mentálně zcela vyčerpaného dánského pastora Lucase, který se dobrovolně rozhodne pro delší trasu po Islandu, se navíc zdá být čím dál šílenější. Islandská příroda je totiž krásná, ale umí být i nekompromisní. Jenže možná ještě těžší to bude mít Lucas s místními obyvateli…a s tím souvisí 2 nečekané zvraty, které postupně přijdou. Mohou se jevit jako zdánlivě bez příčiny, ale ta se skrývá hlouběji. Škoda, že samotné ukončení filmu mi přišlo docela chabé, a co do pointy až triviální. K tomu přičtu nepříliš sympatické postavy, „artovější“ ladění s několika podivnými momenty, a stejně jako v případě Pálmasonova předchozího snímku Bílý bílý den končím znovu na lepším průměru. „Je to tu ale strašně krásné.“ - „Je to tu strašné…a krásné.“

„Já totiž nevím, jaké to je hluboko pod zemí. Musí to být klaustrofobické.“ - „Je to zvláštní. Ale mně se tam i líbí.“ - „Ano? Proč?“ - „Je to útulné.“ Tak útulné, že tam taky člověk může spočinout na věky…Jeremy Sims ve svém počinu ukázal, jak se dají točit solidní historické filmy. Ne že by to byla až taková pecka, ale rozhodně jde o poctivý, kvalitně natočený počin, který má punc uvěřitelnosti. A nejde tu ani tak o boj, jako spíš umění důlních profíků. Film má své napětí a příběh je tím silnější, čím déle je divák s touhle civilní tunelářskou partou vedenou sympaťákem Woodwardem. I když i ten musí pod tíhou zkostnatělého vedení dělat rozhodnutí, která nechce. A to i ta nejtěžší. Taková, která za sebou nechávají smrt…Spokojenost, za mě solidní 4*. „Může být hůř.“ - „Jak by mohlo být ještě hůř?“ - „Můžou nás poslat na kótu 60.“ - „Co je kóta 60?“ - „Messinskej hřeben. Těsně za hranicí, u Yper. Včera tam poslali kluky ze čtyřicátýho. Vrchol drží Němci. Kluci tam bojují v močálech, v bažinách. V zákopech tekla krev, říkali.“ - „To budou jenom blbý řeči!“

„Tvrdil jsi, že s malým dítětem se nemusíš ničeho vzdávat, že se život nezmění. Říkal jsi to?! Je to lež, Javi! Seš zatracenej lhář, řekl jsi to!“ - „Proč bych měl být lhář?! Co chceš abych dělal?“ - „Nic, Javi. Chci jen, abys tu zůstal! Dobře?“ Alauda Ruiz de Auza mě nejdřív svým celovečerním debutem vůbec nebavila. Bylo to dáno především tím, že mé sympatie s hlavní hrdinkou byly takřka nulové. Alespoň částečně se to zlepšilo od chvíle, kdy vyplynulo na povrch, že s nápadem pořídit si dítě nepřišla ona. A o tom Ukolébavka je, ukazuje mateřství optikou někoho, kdo být matkou ve skutečnosti nechtěl, a absolutně na to nebyl připravený. Divák od samotného začátku vnímá, jak to Amaia psychicky a fyzicky nedává. Navíc se do toho přidají komplikované příbuzenské vztahy (aneb není nad rodinný život se svými milovanými bližními, ehm) a z toho vyplývající další problémy. Naštěstí tu byl i otec hlavní hrdinky, který se dal chápat, a asi jako jediný se nechoval tak hloupě. Se sympatičtějšími postavami byl dal možná víc, takhle to bude jen čistý průměr.

„Člověk nemusí být šílený jenom proto, že je citlivý. Existují lidé, kteří žijí maličkostmi a zabije je jedno tvrdé slovo.“ Velmi depresivní sonda do života chudáka. Marně shání práci, nemá na nájem ani na jídlo, o kterém se mu zdají i ponižující sny. Jenže on to ponížení i prožívá. A právě ztráta důstojnosti ho trápí nejvíc, a tak se snaží okolí přesvědčit o opaku. Empatický divák ho lituje, vnímá jeho bezvýchodnou situaci, je mu v mnohých situacích trapně i za něj. Hlavní hrdina Pontus má navíc nejen nešťastnou povahu, doplácí i na špatný psychický stav. Chová se jako blázen, jeho jednání je zkratovité, vůči lidem nepřirozené až skoro nepříjemné. Čím je situace horší, tím víc se divák obává, co provede. Pak je tu ale také linka se zámožnou, cudnou slečinkou (už samotné namlouvání zaujme divností), která dá nahlédnout do nitra hlavního hrdiny z jiného úhlu (jakkoliv jsem moc nechápal motivaci jejího jednání). Zvláštní je pak i konec, jenže ve mně ještě nějakou dobu dozníval, ostatně jako celý tento hůře uchopitelný, ale působivý film. Dám slušné 4*.

„Mluvil jsem s tvou tetou. Můžeš s ní bez problémů bydlet.“ - „To nemůžu bydlet sama?“ - „Teď bys neměla být sama. Copak? Je snad něco, co mi chceš říct?“ - „Neznám je.“ - „Tak je aspoň poznáš, ne? Tvá teta a její rodina ti vážně chtějí pomoct. Měla bys tu pomoc přijmout.“ Jsme jedné krve je opravdu přiléhavý název. Divák tuší, že s Idou nebude něco v pořádku i navzdory ztrátě matky, ale není to nic v porovnání s tím, jaký má pocit z její tety a především bratranců. A právě 3 mužští příbuzní se brzy začnou projevovat způsobem, který v člověku vyvolává potřebu být od nich co nejdál, jenže to se Idě nedaří. Problém však je, že právě chování hlavní hrdinky brání většímu fandění z řad publika. Na jednu stranu má o ni divák od určité chvíle obavy, na druhou však vnímá fakt, že si i ona sama řadu věcí nesmyslně komplikuje. Místo snažení se vyhýbat určitým situacím a nějak ten rok ve zdraví přežít, si svými zkraty stále víc koleduje o problémy. Zvláštní, jakkoliv symbolický závěr, mě pak spíš minul, takže celkově s hodnocením končím na lepších 3*.

„Můj Bože! Ušetřil mi práci!“ - „Musíme mu to ošetřit.“ - „Hele, už je vzhůru.“ - „Ten má snad devět životů!“ - „A všechny je bude potřebovat.“ Hlavní hrdina je hned po první střetu s wehrmachtem neustále na útěku. Jenže německé hlídky nejsou jeho největším problémem. Mnohem více bojuje s nekompromisní norskou zimou a jejími silnými, zdánlivě nekončícími sněhovými bouřemi, a to natočenými tak dobře, že vlezlý chlad se přenáší z plátna až na diváka. Jan Baalsrud se musí se potýkat s vyčerpáním, nedostatkem jídla, podchlazením, zraněnýma nohama, dočasnou ztrátou zraku i halucinacemi. Je odkázán na pomoc jiných dobrosrdečných a statečných Norů, kteří mu pomáhají, stejně jako na svou vlastní nezdolnou vůli přežít. Film je poutavý, ačkoliv podobně jako jeho remake Ten dvanáctý trpí tím, že mnohé scény jsou na hranici uvěřitelnosti či dokonce za ní. Hodnotím slabšími 4*. „Když teď vystřelíte, neminete.“ - „Kde to jsem?!“ - „Odkud jste přišel?“ - „Z hor. Tak kde to jsem?!“ - „Pokud jste dobrý člověk, tak pak u dobrých lidí.“