Sarkastic

„Posuňme sa vpred, ale nie tým, že si dnes môžem vypiť, ale rozumom, keď už sme o rok starší. Zdraví sme, pekní sme, už len ten rozum. Na zdravie!“ Ano, už jen ten rozum…Materiálně, ale nikoliv výchovně fungující otec, pevné a zkostnatělé rodinné vzorce přenášející se z jedné generace nad druhou („Žena je dobrý sluha, ale zlý pán!“), záliba ve zbraních, „zaprdněná“ dědina, kde se všichni znají a tvoří „bezpečnou“ komunitu, pokrytectví, šikana, lynč …Témata dnes možná často skloňovaná, z určitého pohledu nejspíš až příliš, to ovšem neznamená, že by tím film ztrácel na aktuálnosti, spíš právě naopak. Snímek jde docela na dřeň. Postupné vyhrocování, přituhování nejdřív v rámci vlastní rodiny, posléze „přijímající, mírumilovné“ obce, a stále větší bezvýchodnost s bezmocí. Na snímek se nedívá příjemně a stejně tak pichlavé jsou i morální otázky, které předkládá. Marko Škop se od Evy Nové posunul zase o krůček dopředu a herecky to pevně táhne Milan Ondrík. Za mě solidní 4*. „Kto s dobrým svedomím chodí, ani hrom mu neuškodí!“

„Je to hrozný pocit, že mé vlastní dítě skončí v pekle.“ Maria už má komunitní vymývárny mozku a neustálého svazování pravidly plné zuby a uteče. Její kamarádka Raakel dostane za úkol přivézt zbloudilou ovečku zpátky a zároveň ji chránit před hříchem…Karukoski mi ukázal už v Domově šedých motýlů, že problémy dospívání zvládá celkem umně přenést na plátno. V tomhle případě je to umocněné vzrušivým poznáváním neznámého, zakázaného světa. Reakce obou slečen se pak někdy zdají možná až příliš naivní, ovšem když vám od mala něco vtloukají do hlavy a nedají vám možnost řadu věcí poznat, přijdete si pak opravdu jako Alenka v říši divů. Na druhou stranu to úplně neomlouvá, když vyvádíte (Maria), jako by vám úplně jeblo. Nemluvě o chování obou hošanů, které bylo malinko úsměvné, neb nevěřím, že by někdo normální našel tolik trpělivosti s 2 hysterkami. Jinak poměrně solidně zpracované téma a konec s poslední výměnou pohledů jen nádherně ilustruje, jak je tahle „správná“ cesta pokrytecká a mimo. Za mě slušné 4*.

„On je Číňan, vy jste Číňan, mluví přece čínsky! Proč mu nerozumíte?“ - „Mluvím kantonsky, on mandarínsky. To je jiný jazyk.“ - „Svině…“ - „Svině?! Tomu rozumím. A ven!“ Roberto si užívá svůj každodenní stereotyp, jako cholerik trošku hůř vychází s ostatními lidmi, jinak je čestný, má zvláštní zálibu ve sbírání cetek pro zesnulou matku a novinových článku s absurdními příhodami, ve kterých vidí sebe samého jako hlavního aktéra. A zřejmě by si tak žil dál, kdyby mu do života nevtrhl ztracený Číňan, nezkazil mu pohodovou chvilku a nepozvracel auto…Čínský bufet je tragikomedie s občasným humorem, řadou vážných scén a nějakým tím prostorem pro emoční dojetí. Navíc má výbornou nesourodou dvojku, jejichž interakce baví. A konec je pak hřejivý, ale ne příliš, žádné citové vydírání se nekoná. Vidím to na solidní 4*, spokojenost. „Odjel do Číny na 2 měsíce.“ - „Dobře, mohu se vidět s jeho zástupcem, prosím?“ - „Není, nejsou lidi.“ - „Cože, vy nemáte lidi? Na světě je víc než miliarda Číňanů, a vy tvrdíte, že nemáte dost lidí?!“

„Připadá mi, že Stine by mi chtěla něco říct.“ - „Co přesně?“ - „Jen mám takový pocit. Chce ze sebe něco dostat. Ve správnou chvíli mi to řekne.“ Obviněný to u mě měl dopředu zatraceně těžké, protože jsem na podobné téma viděl hned několik kvalitních filmů, z nichž minimálně Hon a Présumé coupable nastavily laťku proklatě vysoko. A přestože Thusenův počin nedosahuje kvalit obou zmíněných snímků, nezklamal mě. Z filmu dost mrazí. A to opakovaně. Zvlášť při pasáži, ve které otec na televizní obrazovce vidí svědčící dceru. Ale ve výsledku nejde o emocionální vrchol filmu, ten přijde až při prvním setkání „po“, to je jedna velká křeč, dusno a odhalení…Díky čemuž je vyznění filmu nejen mnohem temnější, ale bohužel i trochu „zbytečně“ vyhnané do extrému. Ten duševní rozklad na konci pak malinko sráží celkový dojem Obviněného, a proto musím hodnotit „jen“ silnými 4*. Přesto jde o více než zajímavý příspěvek k tématu. Navíc divákům-rodičům nabídne nepříjemnou otázku…jak by se zachovali oni? Odpovědět nebude snadné.

„Tak nás napadlo, že abys tam zejtra prostě nemusel chodit, tak se tady staví…s urnou. Víš? S volební urnou. Stejně se ti tam nechtělo, je tam spousta lidí, tak…aby ses tam nemusel táhnout.“ - „Copak…já tam musím?! No jo…musíme tam všichni. Do urny.“ V mé volební komisi, jejíž jsem byl předsedou, to probíhalo trošku jinak, asi jsem měl ostatním členům též malinko dochutit pití… Ene Bene je komedie, ze které se postupně stává její příbuzná „tragi“, až z ní vykrystalizuje čistokrevné drama. Film má 2 linie, kvalitou docela nevyrovnané. Volební linka má pár dobrých hlodů, ale bohužel trpí (alespoň v mých očích) tím, že Jana je krajně nesympatická, postupně mě iritovala stále víc, až jsem ji vyloženě nemohl vystát. Za to rodičovská linie, ať už je jakkoliv hořká, má hned několik situací k zasmání, a to v podání skvěle glosujícího Suchařípy a nahrávající Janžurové, oba film táhnou nahoru. Celkově tedy dám ještě slabší 4*. „Nechceš mrkvev? Je pěkně oškrábaná.“ - „Ne, já mám okurku.“ - „Neměla bych jít za ní?“ - „S nějakou další zeleninou?“

Představte si, že máte rádi svůj bezpečný, nevzrušivý stereotyp, své cigárko a klid na dlouhých cestách. Jenže pak vám zaměstnavatel řekne, že máte z Paraguaye do Argentiny převézt nejen cizí ženskou, ale ještě k tomu její pětiměsíční dceru. A když musíte snášet uřvané dítě se všemi jeho potřebami, a navíc i podezřívavé pohledy ostatních, na náladě vám to nepřidá. Ale zároveň se můžete setkat s něčím, co jste už pěkně dlouho nepocítili…Akáty jsou pomalou až téměř rozvláčnou podívanou, ve které se min. zpočátku takřka vůbec nemluví, a to se ani v průběhu cesty příliš nezmění (což nejspíš uspí či odradí nemalou část publika). A jeden by řekl, že jde o úplně obyčejný příběh, jakých se natočila už spousta. A vlastně by se zas tak moc nemýlil. Jenže lidskost, autentičnost a decentní, ale o to uvěřitelnější emoce, které lze z filmu vycítit, mu pomáhají vystoupit z řady podobných snímků. Tím spíš, když vše vypovídající výrazy ústřední dvojky vydají za stovky (zbytečných) slov. A konec lze jen kvitovat. Takže za mě slušné 4*, upřímný film.

„Mezi tím praporem a cestičkou je zakopáno asi 45 tisíc min. Musíme je všechny zneškodnit a odstranit. Až je všechny odstraníte, budeme moci odejít domů. Rozuměli jste tomu?“ Filmu jsem se dlouho vyhýbal, neb jeho téma považuju přinejmenším za problematické a nejednoznačné. Ale po zhlédnutí snímku Mazel, jehož byl Zandvliet scenáristou, jsem se přece jen odvážil. A to s s vidinou toho, že u mě film může zcela propadnout…což se naštěstí nestalo. Jistě, snaha ukázat několik skupinku vojáků wehrmachtu jako hlouček nevinných, vyjukaných chlapců minimálně pokulhává, přesto oceňuju, že se film při tomhle „polidšťování“ nesnaží emočně tlačit na pilu víc, než je snesitelné. A to napětí při každém píchnutí do hroudy písku se bez problémů přenáší i na diváka. Vcelku funguje i to pozvolné budování důvěry a jakési sounáležitosti, i když dané hlavně společným úkolem. Konec byl i navzdory tomu naivní, ale celkovým dojem až tolik nepokazil, za mě to budou slabší 4*. „Snad sis je neoblíbil?“ - „Ne.“ - „Pamatuj na to, co udělali. Raději oni, než my!“

„S nohama nic nemám, paní. Nějak mě bolí břicho, žaludek a skráně.“ - „Však my už zjistíme, co a jak.“ Jen aby už nebylo trošku pozdě…Hodně náročná podívaná. Téměř dokumentární styl vytváří neobyčejný pocit autenticity (divák nemá důvod nevěřit, že přesně takhle rumunské zdravotnictví fungovalo…či ještě stále funguje?), ale zároveň nabízí rozvláčné tempo s velkorysou stopáží, což asi bude pro část publika smrtící kombinace (nemluvě o tom, že sympatizovat tu lze jen s obětavou sestrou, neb k hlavnímu „hrdinovi“ lze cítit spíš odpor). Neznám režisérovu tvorbu natolik, abych si troufl odhadnout jeho záměr, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ta převládající (ne)ochota, (ne)empatie, arogance, byrokracie a apatie nebyla obrázkem pouze zdravotnictví, ale rumunské společnosti jako takové. Za mě slušné 4*, netrpělivým a unaveným divákům ovšem nedoporučuju. „Jestli chcete, nechám ho odvést rovnou dolů do krematoria, stejně furt mele, že je mu zima. Na neurochirurgii je plno. Je šmytec! Čas došel…ještě podpis, ať je to v pořádku.“

„Je to soukromé a bylo to na specializovaném webu Golden Gate. Na stránce pouze pro dospělé!“ - „Tohle není soukromé, paní Cilibiu! Ovlivňuje to životy našich dětí, jejich duševní a emocionální zdraví!“ Čekal jsem nekompromisní, kousavou satiru a…dostal ji, velmi svéráznou a osobitou, místy možná až příliš. Film má 3 velmi odlišné části. První, „dokumentární“ (interakce „účinkujících“ s kamerou) plná dlouhých záběrů bukurešťských ulic a jakoby mimochodem i dění ohledně hlavní hrdinky, byla tu a tam dost trefná (díky za ta auta!). Druhá, tvůrcova docela „sebeukájející“ pasáž, nezávislá na 1. a 3., byla artovým tepáním do (nejen) rumunských reálií (což bych uvítal spíš v jiném filmu, ne zde). A třetí byla nejúdernější, a ač maximálně stylizovaná, bavila mě nejvíc. Hromadné ponižování učitelky, která se ovšem nevzdává tak snadno, bylo satirou v pravém slova smyslu. A nechyběla ani česká vložka či 3 různé konce (z nichž ten nejabsurdnější jsem ocenil až s časovým odstupem). Hodnotitelský ořech za slabší 4*, rozhodně to nebude pro každého.

„Táta mý prý thajskou nevěstu. Je to kočka?“ - „Je z Filipín.“ Nechat si poslat domů do Evropy Filipínku, která neumí dánsky, když vy pro změnu neovládáte angličtinu, se může ukázat jako docela podstatný problém. A to, že vám už tak skromnou konverzaci zvládá překládat jen poněkud nezvedený, prostopášný syn, může způsobit další nepříjemné potíže…Upřímně, před zhlédnutím snímku jsem měl trochu obavy, zda nepůjde o nějakou recyklovanou verzi o 3 roky staršího (též dánského) filmu Mazel (s obměnou Thajska za Filipíny). Ale to se naštěstí nekonalo, oba filmy si pouze „vypůjčily“ hrdinku z exotické země, jinak byly dost jiné. I tou atmosférou. Rosita je tu a tam dokonce i úsměvná, ale v popředí stojí zakázaný vztah, kterému divák dokáže porozumět. Spokojenost, za mě slušné 4*. „Svěříš svou budoucnost do rukou mladíka? Za pár týdnů ho omrzíš. Staří tě neopustí. Jsou ti vděční. Děkují, když jim uvaříš. Románek s klukem a lístek zpátky do Manily? Za matkou, co má prázdné kapsy? Uvažuj hlavou. Ne srdcem. Hlavou, Rosito, hlavou!“