sedm.1

Otcové a dcery se odehrávají ve dvou časových liniích, což by bylo v pořádku, ovšem nesměla by být kvalita těch dvou příběhů tak výrazně odlišná, jako se tomu stalo právě zde. Zatímco totiž příběh, kde vystupuje Russel Crowe se svojí ještě malou dcerou, je opravdu silný, emočně působiví a dramaticky fungující, tak story kolem „dospělé dcery“ a jejího amanta je jeho přesným opakem, tedy mdlá, upovídaná, odtažitá podívaná, bez jakéhokoliv emočního dopadu. A díky tomu je to s celým tímto filmem jako na houpačce, kdy jakmile je na scéně výborný a opět velice výrazný Crowe s maličkou, ovšem velmi působivě hrající Kylie Rogers, tak je se na co koukat, film je v těchto momentech dojemný, záživný a přesvědčivý, jakmile se ale přepne do současnosti, tedy na vzpomínající, nevyrovnanou dospělou Katie, v podobě odpudivé a nesympatické Amandi Seyfried, veškerá působivost je nahrazena jen otravnou sebelítostí podivné, nesnesitelné pipiny, která najde štěstí až u podobně nesympatického a otravného Aarona Paula, kteří tu spolu tvoří fakt páreček k pohledání, no hrůza. Je zkrátka škoda, že ona linie kolem dospělé Katie není prostě buď úplně jiná, nebo alespoň jinak obsazená, neboť ten kvalitativní kontrast těch dvou příběhů je natolik rušivý, že stahuje celý výsledný dojem bohužel až do průměrného zážitku, což si Otcové a dcery rozhodně nezaslouží, neboť námět mi přišel skutečně silný. Prostě to vidím jako vážně promarněnou šanci na opravdu emočně působivý, dojemný snímeček.

Když tak koukám na filmografii R. R. Waugha, jen těžko asi tento chlapík popře svou fascinaci vězeňským prostředím, respektive, osudy jeho návštěvníků. Což mě osobně ovšem rozhodně nevadí, neboť právě toto prostředí patří určitě filmařsky k jedněm z nejzajímavějších, nejpůsobivějších a nejvýraznějších. Problém ale je, že právě tento tvůrce z toho zatím nedokázal až tolik vytěžit. Především tedy co se atmosféry týče, ta mi, konktrétně třeba v Shot Caller, přišla taková obyčejná, neefektní, bez koulí. Zápletka je ale jinak docela zábavná, má spád, a i když jsem si chvílemi sice říkal, že to příliš nikam nevede, tak závěrečný zvrat pak dal naštěstí celému předchozímu dění poměrně dost jiný, výraznější rozměr a ve výsledku z toho tak vznikla i docela působivá záležitost, i když musím jedním dechem dodat, že i jen těžko uvěřitelná a reálná. Zklamán jsem byl ovšem docela z veškerých postav, kdy mi Nikolaj Coster-Waldau přišel krutě nesympatický, hodně nepřesvědčivý a vážně se v podstatě vůbec ani trochu hodící do takovéto role, a ani nikdo další nebyl jakoliv výrazný, což je u takovéhoto typu filmu fakt zarážející. Akce tu pak příliš není, spíš se hraje na dramatično a emotično, což neodsuzuji, ovšem musí to fungovat, což se tu také nepovedlo. Já jsem z této podívané zkrátka poměrně zklamán, není tady toho příliš zajímavého, působivého, fungujícího, ale na druhou stranu, snímků tohoto typu není nikdy dost a ani tento není na jedno použití určitě až tak škodlivý.

Několik mozaikově odvyprávěných příběhů, na téma imigrace, které se navzájem postupně proplétají, i když tentokrát opravdu jen okrajově, což mám rád, nicméně problém v tomto případě je, že trpí všechny jedním společným, ovšem právě pro tento typ filmu poměrně zásadním, rysem, a to že působí velmi chladně, neemočně, nenaléhavě. Téma nelegálního přistěhovalectví je přitom ale tak silné, že příliš nechápu, že to na mě ve výsledku až tolik nezafungovalo, možná to ale bylo tím, že ony jednotlivé příběhy prostě neměli takovou kvalitu, či efekt, aby mohli opravdu zapůsobit a vyvolat v divákovi potřebně pocity. On celý ten pohled na ústřední téma imigrace mi tu ale přišel vážně jen povrchní, bojící se jít hlouběji do daného problému, navíc polovina postav, představující imigranty, pocházelo ze středních vrstev, které jednoduše nenabízejí až tak působivé osudy, a těm je tu bohužel ještě pak i navíc věnován největší prostor, takže opět, prostě tu chyběli silnější a výraznější postavy a příběhy, které by mohli skutečně oslovit. Krom toho mi tu ovšem scházela i jakákoliv atmosféra, což je další z trestuhodných absencí, napětí též minimální a samozřejmě musím vyčíst i nulovou gradaci, a to považuji v takto mozaikově poskládaných filmech za vážně bezpodmínečnou nutnost, která zde ale jednoduše chyběla, prostě si to tak nějak plynule doklopýtalo do svého, v podstatě opravdu nezáživného konce, bez jakéhokoliv emočního dopadu. Herecky jde ale jinak o poměrně dost výrazný snímek, kdy mě nejvíce oslovil Ray Liotta, Jim Sturgess a samozřejmě opravdu překvapivě hodně nestydatá Alice Eve :-). Celkově musí tedy konstatovat, že nudou jsem se u Imigrantů sice nezbláznil, ale o přesvědčivý, zajímavý, strhující, či jiným způsobem fungující snímek nejde také ani náhodou.

První Noční můře samozřejmě už nikdo nikdy nevezme, že vdechla život jedné z největších ikon hororového filmu, nicméně co se samotné filmové kvality týče, já byl z Cravenovi jedničky poměrně zklamán, v čemž mě navíc ujistilo hned právě toto druhé pokračování, které považuji za mnohem lepší, a to prakticky ve všech ohledech. Především tedy dvojka působí daleko více hororověji, ať už co se krvavosti týče, kdy je opravdu znát, že Freddy dostal daleko více prostoru pro své hrátky s teeny, tak výrazné atmosféry, či skutečně fungujícího napětí, vše je prostě efektnější a zábavnější, než tomu bylo prvním díle. Obsazení mi zde přišlo též o několik levelů sympatičtější, v tom jednička selhala ale fakt totálně, ale i uvěřitelnější a co do výkonů, tak určitě snesitelnější, i když ani tentokrát to na udělení nějakých cen rozhodně nebylo. Naštěstí zde odpadl i ten otravný rušivý hudební, dáli se to vůbec tak nazvat, doprovod, v podobě toho otřesného vrzání, které mě tak v jedničce iritovalo a zápletka pak tedy sice není zrovna nějaké top vítězství, ale rozhodně jsem se u ní nenudil, má spád, pár slušných a originálních nápadů, takže pohoda. Freddyho pomsta je zkrátka vážně výraznější, zábavnější a celkově kvalitnější, než její předchůdce, a i když s tím asi málokdo bude souhlasit, já to tak vidím a stojím si za tím.

Absolutně dokonalý druhý díl je sice zdaleka nepřekonán, ovšem i toto třetí pokračování perfektní série SPL je natolik výjimečné a nadstandartní, že bez sebemenšího zaváhání dávám znovu plný počet * a rovnou přidávám dodatek, že ani u Paradox nemám jakýkoliv důvod kritizovat byť jen vteřinku z celého filmu. Opět zde mohu jen pět ódy nad fantastickou prací asiatů s příběhem, herci, atmosférou, emocemi, napětím a samozřejmě akcí, to prostě nemá obdoby, aby se tvůrcům tohle všechno podařilo tak efektně a přesvědčivě sladit v jeden dokonalý celek, který právě filmy z této série představují. Co se třeba zápletky týče, jde sice o velmi podobné téma jako v Času odplaty, ovšem zpracována je opět tak strhujícím a dech beroucím způsobem, že člověk si napětím a navozeným spádem okouše nehty i u palců na nohou. Navíc její vývoj je naprosto nepředvídatelný, nápaditý a hlavně se v něm dějí takové šokující zvraty, na které si třeba konkrétně hollywoodští scénáristé nedovolí ani pomyslet, natož aby je použili. Pecka! Atmosféra je též fascinující, syrová, podmanivá, nekompromisní, o emocích ani nemluvě, obrovsky silné, přesvědčivé, až z toho mrazí. Co se herců týče, pravdou je, že zrovna já ty asijské ksichtíky moc nemusím, připadají mi všechny stejné, podivné, snad až nechtěně komické, ale opět, tato série je v tomto ohledu zcela jinde, a stejně jako ve dvojce, i tady je casting dokonalý a ještě jednou dokonalý. Louis Koo, Yue Wu, Tony Jaa, ale prostě i všichni ostatní bez výjimky tu předvádějí neuvěřitelně působivé a silné výkony, pro které nemám prostě slov, úžasný. A samozřejmě ta akce! Té tu sice není tentokrát až tolik, ale i tak je jednoduše famózní a nepřekonatelná a speciálně pro ni platí, že oproti zbytku světa je o několik levelů úplně jinde, to je jeden obrovský dokonalý balet, to člověk jen otevře dokořán hubu a kochá se nad tím dech beroucím představením, co se na obrazovce odehrává, fascinující, přehledné, choreograficky nedostižné, neskutečně nekompromisní, nápadité, kulervoucí, pecka! Já jsem zkrátka i z tohoto pokračování totálně na větvi, pro mě se jedná opět o neskutečný filmový zážitek, který jsem si náramně užil a já mohu jen každému vřele doporučit, stojí to vážně za to.

V první polovině neuvěřitelně nezáživná podívaná, kterou nerozhýbalo ani vězeňské prostředí, a to je už co říct, postupně se ale film poměrně slušně rozběhl a i když se to nakonec v žádném případě stejně nevymanilo z mantinelů naprosto průměrné akční krimi, tak k prostřelení hlavy kvůli neúnosné nudě nemusí dojít. Zápletka mi každopádně přišla celá taková dost obyčejná, nenápaditá, nepřekvapivá, vše se odehrávalo tak nějak předvídatelně, bez nějakých výraznějších, či snad až nečekávaných zvratů, nikterak přesvědčivé nebyly vesměs ani postavy, od nichž se dali očekávat též jen činy, které jim byly přisouzeny už od začátku, snad tedy jen vyjma té Ewana McGregora, který navíc i jako herec dokázal jediný zaujmout a oslovit, což ovšem nebylo zrovna v tomto snímku pro něj nějak obtížné, neboť především ústřední dvojice Thwaites, Vikander byla doslova otřesná. Akce pak dostala jen pomálu prostoru, což ovšem příliš nevadilo, protože i pro ní platí jen slova o tuctovosti a nezáživnost. Celkově se tak zkrátka jedná o sice možná poctivou, ovšem nikterak ojedinělou podívanou, která nezabije, ale divák si při ní ani zrovna dvakrát neužije nějaké té výraznější zábavy.

Drama. Prostě drama, no. Prostinké, nezáživné rodinné drama. Nevýrazné v zápletce, nevýrazné hereckými výkony, nevýrazné atmosférou, nevýrazné pointou. At any Price je strašně moc poklidně odvyprávěný příběh, se sem tam nějakou tou dramatičtější scénou, či výstupem, ovšem jejich přesvědčivost je mizerná, po celo dobu nedojde k nějakému poutavějšímu, či snad až nečekanému zvratu, veškeré postavy tu vesměs, krom nezájmu, nevyvolávají žádný zvláštní dojem, prostředí zemědělství tu též zrovna není studnicí zábavnosti, emočně je to pak naprosto mrtvé, a to zde emoce měli podle mě sehrát jednu z nejpodstatnějších rolí, tempo snímku vlažné až běda, ať prostě přemýšlím, jak přemýšlím, nic pozitivnějšího jsem v této podívané za celou dobu snad ani nezaznamenal, já jsem tento snímek chtěl vidět tedy hlavně jen kvůli Zac Efronovi, to se mi splnilo a tak můžu jít zas o film dál, z této podívané jsem si ale neodnesl vážně nic. I když nepopírám, že by mě to tedy mohlo za jistých okolností oslovit, či dokonce posadit na zadek, být třeba pěstitelem kukuřice na rodinné farmě kdesi v prdelákově v júesej, užil bych si to určitě zcela jinak, to ovšem nejsem, takže sorry, pro mě prostě dost šedivá nuda o ničem.

Hodně se všude básní ve spojitosti s tímto snímkem o jeho úchylnosti, netradičnosti, Cronenbergovi comebacku s zvrhlostmi, zároveň mělo jít dotyčně i o velmi pichlavou satiru, s nevšedním scénářem, prošpikovaným černočerným humorem, no prostě se o této podívané šířili takové fámy, že jsem si ho jednoduše nemohl v žádném případě nechat ujít, takové bijáky já totiž rád. No, já tedy nevím, ale nic z výše vyjmenovaných přívlastků jsem v tomto více než poklidném, poměrně nezáživném a především obyčejném dramatu nenašel. Označit film za kdovíjak kontroverzní jen kvůli tomu, že v podstatě ani jedna z postav tam není úplně normální, tak to mi přijde vážně trochu přehnané, zvlášť když ani zápletka skutečně nenabízí nic výjimečného, pobuřujícího, nevšedního, opakuji, já v tom viděl opravdu jen normální rodinné drama, bez nějakých zásadních, výrazných výstřelků. Navíc obsazením film též nijak nevyčnívá, to spíš naopak, prakticky nikdo z herců své postavě nedokázal propůjčit tu trefnou karikaturnost (snad až tedy na Evana Birda), takže i v tomto ohledu mi to připadalo dost mdlé. Zkrátka, mě tento nevýrazný film příliš nezaujal a neoslovil, nic originálního, nevšedního, zábavně zkaženého jsem v něm nezaznamenal, takže tohle fakt nestojí za pozornost.

Nicolas Winding Refn není rozhodně ani trochu tuctový tvůrce, což dokazoval již veškerou svou dosavadní filmografií, ovšem tímto snímkem se vyjmul už úplně. Jen bůh odpouští je totiž naprosto něco jiného, nestandartního, podivného, zvláštního, běžnému publiku jen těžce stravitelného, než na co jsou všichni zvyklí. Jde v podstatě o jednostránkový scénář, roztažený díky Refnově pojetí do hodiny a půl vizuálních hrátek, mlčících, důmajících hrdinů, nekompromisně krvavě brutálních výjevů a s jistým nádechem mysteriózna, kdy jsem si nejednou nebyl úplně jist, co vlastně danou scénou chtěl Refn divákům sdělit, každopádně můj výsledný dojem z celé té uhrančivé podívané je stejně divoký, jako film samotný. Příliš mě to nebavilo, poměrně dost nudilo, a přesto jsem při závěrečných titulcích čuměl s otevřenou hubou dokořán, a přemýšlel jsem nad tím, že si to dám snad ještě jednou. V tomto případě jde zkrátka skutečně o film, který se jen strašně těžko popisuje, naprosto dominantní místo zde totiž zaujímá téměř až bizardní pojetí a absolutně nekonvenční vizuál, zatímco třeba taková zápletka se krčí v podstatě až na tom nejposlednějším místě. Zásadní roli zde ovšem mají i jednotlivé postavy, které mě hodně posadili na prdel, kdy já sice nejsem zrovna dvakrát obdivovatelem mlčících, do blba čumějících frajerů, kterým se honí hlavou kdo víc co, ale duo Gosling / Pansringarm si to tu rozdávali v tomto ohledu na výbornou a jen přispěli k celkové ujetosti celého filmu. Já jsem z toho zkrátka naprosto mimo, podmanivost tohoto snímku je každopádně fascinující natolik, že za pozornost určitě stojí.

Spousta uživatelů se zde shoduje v názoru, že jde o dosud jeden z nejlepších počinů Uweho Bolla, proti čemuž se asi nedá ani příliš protestovat, hned ale zároveň musím i dodat, že slabota je to pořád velká. Krapet mi přišlo, že co se vizuální a atmosférické stránky týče, tak to snad není ani Bollova práce, neboť na jeho zoufalý osobitý styl to bylo celé až příliš profesionálně a zajímavě zpracované, využití působivosti nehostinného prostředí se zde podařilo též prakticky na maximum, hodně mě oslovilo i navození všudepřítomné bezmoci a zoufalství amerických vojáků, kteří věděli, že mají jen minimální šanci na přežití, zkrátka v jistých ohledech to skutečně působilo jako poměrně výrazné béčko, se kterým neměl snad Boll ani nic společného. Zásadní problém tohoto snímku nicméně spočívá v prakticky nulové zápletce, kdy devadesáti minutové bezmyšlenkovité lezení vojáků v tunelech sem a tam mi nedávalo příliš velký smysl, prakticky tam do nich po celou dobu jen skákali jeden za druhým, aby se v nich navzájem pak hledali a nechali se na různé způsoby likvidovat od šikmookých bambusáků, no prostě o ničem. Navíc ony likvidace nebyli ani příliš efektní a krvavé, hodně se toho schovávalo do tmy, takže naopak v tomto ohledu jsem čekal, že Uwe přitlačí na pilu daleko víc, neboť víme, že přitvrdit umí. Jinak se i zde projevila jedna z největších Bollových slabin, kdy se různé postavy najednou někde objeví, pak zas zmizí, aby se objevili zas jinde, je v tom akorát bordel a ve výsledku kdo nakonec přežije a kdo chcípne je úplně jedno. Obsazení je pak na krapet vyšší úrovni, než je u Uweho zvykem, akce a efekty nepůsobí také až tak trapně, takže zkrátka ano, zázrak to není, ale na rozdíl od ostatních Bollových „pecek“ je toto alespoň krapet výraznější podívaná, která se dá bez větší újmy přežít.