Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (4 056)

plakát

The Reckoning (2020) 

Tohle že natočil Neil Marshall? Ten Neil Marshall, co stojí za peckama jako The Descent, Doomsday, Centurion, či Hellboy? Jestli ano, tak v tom případě mi nezbývá konstatovat nic jiného, než že už i filmový svět je nejspíš definitivně v prdeli! Vždyť tahle podívaná od prvního až do posledního záběru jen evokuje vzpomínky na šlamastiky jako In the Name of the King, nebo Bloodrayne, což jsou díla Uwe Bolla a pokud mám jako srovnávat Marshalla s Bollem, tak to už mi fakt jako hlava nebere. No, ale prostě to tak asi je, takže se stalo, že The Reckoning je naprosto nesoudný a ultralaciný brak, odehrávající se v kulisách jak z toho nejlevnějšího TV seriálu, čemuž odpovídá i celkový vizuál, co se jinak týče zápletky, tak to je totálně prostoduchá báchorka, s debilním vývojem, imbecilními dialogy, neskutečně marnými postavami a vrcholem všeho jsou pak herecké výkony přítomných polen, které jsou srovnatelné opět snad tak maximálně s aktéry z Bollových filmů. Navíc vzhledem k Marshallově řeznickým choutkám z jeho předchozích filmů tu absentuje i tento prvek, tedy nějaké pořádné nekompromisní gore jatka, když tedy nepočítám tu jednu přejetou hlavu, což bylo sice dost zábavné, ale zároveň i sakra ojedinělé. Ne, tuhle zrůdnost prostě Marshallovi skutečně nehodlám odpustit, to je pod veškerou úroveň, a od Odpadu to v podstatě zachraňuje jen pohledná herečka v ústřední roli, což je vážně na pováženou!

plakát

Anihilace (2018) 

Z Anihilace mám velice podobný dojem jako z Garlandova následujícího filmu Men, kdy jsem byl též prakticky až do závěrečné půlhodinky s průběhem filmu opravdu spokojený, pak ovšem došlo na závěrečnou pointu, a ta mé do té doby pozitivní nadšení jako mávnutím proutku spláchla do hajzlu a výsledné pocity z onoho filmu tak nakonec nabraly strmou křivku směrem dolu a stejné to tak mám nyní i s Anihilací. V žádném případě tu tedy nechci zpochybňovat dvě věci, a to že Garland má jednak poutavé, nevšední a zajímavé nápady, a jednak po technické stránce lze jeho filmům též jen těžko cokoliv vytýkat, především tedy jejich vizuální podobu umí zpracovat skutečně výrazným, až dech beroucím způsobem. Své filmy pak umí obohatit i působivou atmosférou a zápletku zahalit do lákavého tajemství, držícího diváka po celou dobu v napětí a v nevědomosti, jelikož co jeho příběhy rozhodně nejsou, tak to předvídatelné. Jenže pak právě nastává ten zásadní problém, a to závěrečné rozuzlení, které představuje stejně jako třeba právě v Men jen jeden velký, těžko pochopitelný bizár, zmatenost a podivnost v jednom, s rádoby filozofickým přesahem až na půdu a hovno z toho. Přitom je to ovšem škoda, jelikož jak jsem již zmiňoval, tak až na to finále ve všech ostatních ohledech funguje Anihilace spolehlivě a zábavně, asi by to prostě chtělo jen ne za každou cenu být jiný, ale spíš použít nějaký normálnější, přesvědčivější a hlavně divácky vstřícnější zvrat, co by dával všem smysl, jenže to už by pak zas ale nebyl Garland, takže je to vlastně celé tak trochu začarovaný kruh, ze kterého jako poražený ovšem bohužel vychází právě divák. Anihilace je zkrátka výborně natočená, vizuálně podmanivá a dějově poutavá podívaná, které ovšem dokonale podráží nohy fakt divná a jen těžko vstřebatelná pointa.

plakát

Becky je zpět (2023) 

Změna tvůrců prakticky na všech pozicích tomuto pokračování pomohla naprosto zásadním způsobem, a tak po mdlé jedničce přichází o několik levelů zábavnější podívaná, kterou musím téměř ve všech ohledech skutečně pochválit, a v podstatě má jediná výtka směřuje k tomu jedinému, co se přeneslo z předchozího dílu i sem, a to představitelku ústřední role Lulu Wilson, která i když již starší, tak stále působí ukrutně nesympaticky a prostě mi zde ten její ksicht fakt znovu vadil a kazil dojem ze zbytku filmu, který je ovšem, jak jsem již zmiňoval, naprosto jiná pecka,  než jeho předchůdce. Každopádně tím nejzásadnějším rozdílem tu jsou záporné postavy, které působí na úplně jiné úrovni, než ta parta retardů kolem Kevina Jamese v prvním díle. Tady jsou totiž chlapci zajímavý týpci, kteří nejsou k smíchu a hlavně jsou i mnohem lépe obsazeni kvalitnějšími a přesvědčivějšími herci. Dále to má celé úplně jiný spád, tady to fakt fičí jako na kolotoči, samotných mordů je pak zhruba stejně jako v jedničce, ale i ty mi tu přišly mnohem nápaditější, zábavnější, efektnější a brutálnější, postavy jsou pak i daleko vulgárnější, sem tam se povede i lehčí vtípek, a tvůrci se vyhnuli jakýmkoliv emočním infantilnostem, kterými první díl doslova překypoval. Becky je zpět je zkrátka nenáročná, přímočará jízda, co má táááákovýhle koule a co dokáže vážně slušně pobavit.

plakát

Edge of Winter (2016) 

Edge of Winter je strašně moc tuctový, předvídatelný a nezajímavý thriller, který od úplného průšvihu zachraňuje alespoň poměrně výrazné prostředí odlehlých zasněžených lesů, což sebou pak přináší i fungující atmosféru, ovšem to je vážně naprosto vše, co mě na tom zaujalo. Zápletka vážně nepřekvapí absolutně ničím, nehledě na to, že celý její námět se musel vejít tak maximálně na A5, a to ještě přeháním. Navíc celá první polovina filmu je hodně nezáživná a dost natahovaná, naštěstí v té druhé, když tatíkovi hrábne, se pak ale už dít něco začne, ovšem že by to byla kdovíjaká zábava, tak to rozhodně tvrdit nehodlám, jen to prostě už alespoň trochu odsejpá k očekávanému konci, který ovšem musím rozhodně označit za odporně nudný a hlavně odfláknutý. Filmu jinak moc nepomohou ani jednotlivé postavy a ani jejich herečtí představitelé, Holland je upozaděný a nevýrazný, Kinnaman jako psychotatík sice funguje, ale rozhodně žádným způsobem z jemu podobných postav nevybočuje, a tak vlastně nejlépe z toho vychází nejmladší postava filmu v podání Percy Hynes Whita, který tu působí nejsympatičtěji, nejrozumněji a nejpřesvědčivěji. Napětí a emoce se tu jinak tvůrcům také nepodařilo navodit, a mě tak nezbývá nic jiného, než Edge of Winter ohodnotit jako lehce pod hranicí průměrnosti existující podívanou, která sice samotnému žánru ostudu vyloženě nedělá, zároveň ale nenabízí ani jediný důvodu, proč jí neignorovat.

plakát

Becky (2020) 

Becky jsem dal šanci v podstatě jen kvůli obsazení Kevina Jamese do záporné role, ba co víc, do role psychopatického zabijáka, no a pravdou je, že mě ani trochu nepřesvědčil, a to mohl koukat jako bubák jak chtěl, já mu to ale prostě stejně nevěřil. Podobné je to pak ale i s představitelkou ústřední role, tedy Becky v podání Lulu Wilson, která je ovšem pro změnu zas neuvěřitelně nesympatická a ani ona mě svou přeměnou z otravné teenky na nekompromisní likvidátorku padouchů nezaujala a nebavila, nehledě na to, že chvílemi jsem měl pocit, že sleduji drsnější verzi Home Alone, jelikož ti čtyři uprchlí vězni se tu chovají fakt stejně retardovaně jako Harry a Marv ze zmiňované vánoční komedie, což k navození thrillerových pocitů také příliš nepomáhá. Zápletka se pak sice rozjede docela svižně, nicméně toho ve výsledku moc nenabízí, je to předvídatelné, chvílemi trapné, často i tuctové a hlavně to celé působí dost nezábavným dojmem. Atmosféru to pak nemá žádnou, napětí nefunguje, snaha o emoce se tu též úplně míjí s účinkem, a tak vlastně jediné, co mě napadá zmínit jako mírné pozitivum, jsou poměrně dost efektní a krvavé likvidace tří uprchlíků a nečekané odpravení toho čtvrtého. Za mě tak zkrátka není Becky film, který bych mohl z nějakého zásadnějšího důvodu doporučit, ba co víc, na mě to působilo spíš až jako taková rodinná, thrillerová, nefunkční taškařice, a to není zrovna charakteristika, která by mohla někoho přilákat.

plakát

Rebel Moon: Druhá část – Jizvonoška (2024) 

První díl Rebel Moon jsem byl ještě ochoten chránit před hladovými nálety erudovaných filmových supů, pardon, samozřejmě cinefilů, masturbujících u filmových lahůdek, pocházejících z Rumunska, případně z Estonska, či Moldavska, a vysílaných na ČT2 v pozdních nočních hodinách. U druhého dílu ovšem tuto mou ochotu zazdil již samotný Zack Snyder a minimálně kvůli prvním šedesáti minutám mu i přeju, aby si na něm všichni ti rozumbradové pořádně smlsli, jelikož jsem při nich trpěl i já sám, a to už je jako co říct. Skutečně nevím, proč to Snyder raději neprostříhal na třeba jednodílnou tříhodinovou řežbu, která by měla strhující spád, protože toto výsledné roztažení do dvou dvouhodinových dílů je neúnosné a zbytečné, čehož důkazem je právě ona první hodinka, kde se nejeden divák musí posrat nudou, jen hromada patetických keců, nepřinášející vůbec nic, prostě nechápu. Ještě větší kontrast je to pak navíc oproti druhé polovině Jizvonošky, kde se naopak ke slovu dostane v podstatě až do konce jen nepřetržitá akce, která to nakonec celé dost zásadním způsobem zachraňuje a výsledný dojem z druhé části tak díky ní není zas až tak špatný, ale ta hořká pachuť z úvodu prostě zůstává a věřím, že ne každý se do toho filmu ještě dostane. Každopádně já tu první polovinu tedy hodlám zcela ignorovat a věnovat se obšírněji tak budu jen oné akční druhé půlce, která minimálně co se týče akce je opravdu efektní, plná soubojů, přestřelek a výbuchů, nevadily mi v ní ani ty hojně kritizované zpomalovačky, zkrátka kdyby takto vypadal celý film, tak bych byl nadmíru spokojen. Zápletka pak toho zábavného také bohužel příliš nepřináší, je to taková nepřekvapivá tuctovka, co nemá co nabídnout, to samé platí pro veškeré postavy, které též nelze označit jinak než za nezajímavé a nenápadité, a to i díky zatraceně nesympatickému castingu, snad tedy jen s výjimkou Boutelli a hlavně Skreina, který tu jediný dokázal zanechat vážně výrazný dojem. A jelikož tentokrát Snyder ztroskotal i na svém nejsilnějším poli, a to v osobitém stylovém zpracování, tak musím nakonec i já ohodnotit Part Two maximálně tak akorát jako průměrnou podívanou, která vzhledem k jménu pana režiséra vyloženě zklamala a jsem zvědavý, jestli na tom něco změní slibované prodloužené verze, protože tohle mi radost prostě fakt neudělalo.

plakát

Země kůlů (2010) 

Celý ten film by se dal nejtrefněji označit asi jako takový hybrid postapokalyptické road movie říznuté upíří tématikou, no a ve výsledku musím konstatovat, že až na pár drobnějších výtek by se dalo hovořit o Stake Land jako o poměrně ucházející podívané. Mezi zásadní výtky bych každopádně rád zařadil celkově dost vlažnější tempo, přinášející nemálo nezáživnějších pasáží a pak i samotnou zápletku, která jako celek příliš nefunguje a jedná se spíš jen o sled epizodních setkání a následných střetů s upíry při cestě ústředních postav z jihu na sever, čímž tomu chybí jakýkoliv příběhový vývoj a ve výsledku to pak postrádá vlastně i jakoukoliv pointu, či v podstatě i smysl. Naštěstí těch pozitiv nabízí Stake Land ale mnohem víc a rozhodně jako první musím zmínit celkové velmi výrazné stylové zpracování, které tedy sice může vyvolávat i jistý pocit lacinosti, což nepopírám, ovšem mě to i přesto v tomto ohledu zatraceně oslovilo a bavilo, je to prostě takové poctivé syrovější béčko, které se naprosto s nikým a ničím nesere, má to díky tomu jinak i fakt působivou atmosféru, a za vážně působivé musím označit i jednotlivé postavy, které mají filmu co nabídnout. No a co se týče jednoho z nejdůležitějších kritérií, a to akce, jejíž podstata tu spočívá v nejrůznějších likvidacích upírů, ale i v útocích právě jich na lidi, tak po této stránce se jedná též o poctivou jízdu, krvavých efektů je dost a jsou i na slušné úrovni, stejně tak jako masky. Za mě se zkrátka jedná o výraznou, stylovou upířinu, co sice díru do světa po právu neudělala, svou nemalou fanouškovskou základnu na druhou stranu ale má, a to též právem.

plakát

Hunger Games: Balada o ptácích a hadech (2023) 

Prequel Hunger Games dává všem svým dříve vzniklým bratříčkům, tedy vyjma skvělé čtyřky, ve všech ohledech nekompromisní direkt a já jsem z Balady o ptácích a hadech skutečně nadšený. Nicméně plný počet * tomu dát nemohu, jelikož v jednom zásadním prvku ten film selhává, a to dokonce v jeho hlavní podstatě, kdy celý snímek je vlastně o zrodu postavy Coriolanuse Snowa, což je v těchto Hunger Games naprosto stěžejní, výrazná a zajímavá postava, jenže právě ten její ústřední přerod z postavy kladné na tu zápornou je zde podán ale velice nepřesvědčivým, respektive spíš až vyloženě slabým způsobem a popravdě jsem ani nepobral přesné důvody, kdy a proč k tomu vlastně došlo. Toť je ovšem z mé strany jediné negativum, zbytek je totiž parádní jízda, které nechybí naprosto nic. Hlavně mě tedy nadchla zápletka, která je nevídaně svižná, nápaditá, záživná, překvapující, nepředvídatelná, zajímavá, prostě úžasně funguje a baví. Skvělá je ale i atmosféra, funguje zde napětí, emoce, a akce pak sice není moc, respektive je jí fakt dost málo, nicméně pokud se přeci jen dostane ke slovu, tak nevypadá vůbec zle. Společně se zápletkou jsou jinak na onom pomyslném vrcholu ovšem ještě  jednotlivé postavy, které mě vesměs svou výrazností zatraceně hodně oslovily, a to samozřejmě i díky velmi sympatickému a neokoukanému castingu, na čele se super zajímavým Tomem Blythem, jenž se své ústřední postavy zhostil vskutku luxusně a vážně se jedná o dost zajímavého hereckého týpka, kterému by v budoucnosti ty nejednoznačné postavy mohli přinést slušný úspěch. Mě zkrátka Balada o ptácích a hadech upřímně hodně příjemně překvapila, je to opravdu zábavná a působivá podívaná, u které fakt doufám, že se nejedná o poslední díl.

plakát

Detektiv Marlowe (2022) 

Atmosféra, výprava, kostými, styl, vizuální podoba, to vše Marlowe nabízí ve skutečně vysoké a přesvědčivé kvalitě, srovnatelné klidně i s daleko nákladnějšími produkcemi. Jenže co je to platné, když celý případ je tak neuvěřitelně nudný, že sledovat ho od začátku až do konce je ryzím utrpením. Jednak to má strašně, ale fakt strašně pomalé tempo, jednak je celé to vyšetřování neskutečně nezáživný, nenápaditý a kostrbatý, dále tomu chybí úplně gradace a ani pointa není vůbec zábavná, či jakkoliv jinak zajímavá. Žádné pozitivum jinak nepřináší ani jednotlivé postavy, a to včetně samotného Marlowa, jehož detektiv nepřináší nic zvláštního, ani ojedinělého, a co se týče obsazení, tak ani to nic nezachránilo, a to přestože Neeson v ústřední roli není vůbec špatný, a řekl bych, že po delší době zas konečně zvolil vzhledem ke svému věku adekvátní postavu. Marlowe zkrátka sice představuje po technické stránce výraznou podívanou, ovšem co se týče zápletky, tak to je jeden obrovský průser, kvůli kterému je rozhodně lepší tuto podívanou úplně ignorovat.

plakát

Tři mušketýři: D'Artagnan (2023) 

Novou verzi Tří mušketýřů považuji za vážně velmi povedenou podívanou, ba co víc, možná i za tu doposud nejlepší, co vůbec v rámci filmového zpracování Dumasovo historického románu vznikla. Hlavní důvod, proč to tak cítím, je každopádně ten, že celé toto zpracování je rozhodně tím nejtemnějším a nejsyrovějším, což já rád, a navíc se to týká jak postav, tak především vizuální podoby filmu, atmosféry a stylu, vše je takové působivě špinavé, bezútěšné, s osudy jednotlivých postav si tu tvůrci tentokrát též neberou příliš servítky, no prostě je to celé opravdu poprvé ryze dospělá a vážně pojatá verze Mušketýřů, bez nějakých hloupých dětinských kudrlinek a zlehčování. Akce je pak sice méně, ale pokud k ní dojde, je dynamicky nasnímaná, živelná a chvílemi opět vzhledem k předchozím verzím i drsnější. U postav pak zůstalo prakticky vše při starém, ovšem díky velice výraznému obsazení i v tomto ohledu získávají Mušketýři z roku 2023 navrch oproti starším bratříčkům, Civil je prvotřídní sympaťák, Khoudri půvabná, všichni tři představitelé mušketýřů zajímavý týpci, Garrel výrazný no a Evička Green je holt Evička Green, k té není potřeba cokoliv podotýkat. Zápletka má pak sice očekávaný vývoj, bez nějakých zásadnějších obměn, což ovšem není v žádném případě výtka, v tomto případě je totiž podstatné, že má svižný spád a napětím, disponuje funkčními dramatickými a emočními scénami, zkrátka funguje jako správný historický velkofilm, kterému není co vyčítat.