stub

Ve druhém dílu ještě přibývá akce, obrazy evokují komiksový styl asi nejvíce ze všech epizod, dobře zvolená jsou prostředí (loď, poušť...). Akční scény jsou typicky brutálně poetické, stylizace je maximální, zábava rovněž. Ke slovu se zde také dostává Daigorův kočárek, jako pak ve všech následujících epizodách..:)

První část šestidílné série je luxusním vstupem do světa osamělého vlka. Fatalismus celé řady je zcela nekompromisně rozehrán už zde, Misumi dokáže vytvořit tu pravou atmosféru. Wakayama je jako vždy výborný a těžko si lze představit typově lepšího představitele pro roli Daigora, než je Akihiro Tomikawa. Ponurá stylizace, usekané končetiny a hektolitry umělé krve, všeho se divákovi dostává v množství hojnějším než hojném:) a v dalších dílech ještě přituhuje...

Opravdu zábavná akce, za zmínku rozhodně stojí vizuální provedení (nemám ani tak na mysli choreografii bojových scén). Pravda, že krev hustoty krupičné kaše a barvy nezralých rajčat může dnešní milovníky realističnosti zlehka prudit. Meiko Kaji je roztomilá a celý film je naprosto fatalistický, což mu (zvlášť v kombinaci s komiksovým stylem) kupodivu dost sluší

Skvělý příběh plný paradoxů vyplývajících z kolidování vysoké míry společenských povinností samuraje se silnou potřebou člověka žít svůj život. Stejně jako v Seppuku, Kobayashiho ústředním tématem je jeden z největších trnů v patě (či jinde:) lidstva - bezohledné zneužívání a překrucování společenských norem a ideálů (v tomto případě samurajského bušida) mocnými pro vlastní prospěch. Původně jsem dal čtyři, ale vzhledem k tomu, že vlastně nemám tušení, za co tu pátou strhnout, tak zvyšuji

Skvělá, vtipná, obsažná a nadčasová záležitost. Typické téma (zvůle mocných, ať už se nahoru vydrape kdokoli) s neotřelým zpracováním, které se nese spíše v lehčím duchu, s výrazným přituhnutím ke konci. Poměrně stravitelné i pro "nemilovníky" japonské produkce.

Velice působivý příběh Shakespearovského typu. Mifune předvádí dokonalý výkon, a to i na svůj vysoký standard. Na rozdíl od Kobayashiho, který těží spíš z dokonalé filmařské práce, jsou pro Okamota důležitější hlavně nápady a zvraty (a že o ně nemá nouzi). Za zmínku stojí účast Takashiho Shimury. Možná časem zdvihnu na *****

Působivá podívaná s naprosto excelujícím Nakadaiem. Temná strana bojovníka se vší parádou. Typicky hořký Okamotův rukopis se nezapře, rozuzlení je dost nečekané a přitom působí naprosto přirozeně. Roztomilou roli má i Mifune, ale zásadní je hlavně postava Rjúnosukeho. Pátou hvězdičku nedám, protože jsem hnidopich a uvítal bych o něco širší rozkreslení Ryunosukeho postavy. Ne, že by postrádala vývoj, ale už od začátku je to magor a film obsahuje jen část, kdy se stává ještě větším magorem - dobré by bylo více naťuknout, jak to s ním bylo předtím. Díky Nakadaiově přirozenosti tím však uvěřitelnost filmu nijak netrpí...

Těžko najít režiséra, který by měl v určitých ohledech svým stylem ke Kurosawovi tak blízko, jak právě Kei Kumai (byť, pokud vím, není jeho synem, jak uvádí uživatel solskjaer - ostatně je o pouhých 19 let mladší). Respekt k mistrově předloze a původnímu záměru je maximální, stejně jako soustředěnost, se kterou Kumai pracuje. Vizuální stránka je nádherná, úplně člověku před očima problikávají Kurosawovy obrázky z připraveného scénáře, zvlášť krásná je barevná kompozice; tempo je pomalé, ale dynamické a plynulé. Kei Kumai se chopil těžkého úkolu a ustál jej s maximální ctí. Po druhém kole zvyšuji na *****