stub

Relativně odlehčený Imamura, neuvěřitelně svěží a byť částečně postrádá pozdější syrovou intenzitu, v určitých ohledech je mi tento snímek snad ze všech nejmilejší. Artranovo srovnání s Kuroi Kawa je velmi na místě, a to nejen kvůli tématu, nýbrž i pro své pojetí, "váhovou třídu" a absurdní humor. Vynikající je obsazení (kromě zmíněných třeba Tetsuro Tamba nebo Taiji Tonoyama), určité rezervy má naopak střih (se kterým u Nikkatsu Imamuru vůbec nepotěšili). Mmch nejsem si jist, zda v Japonsku v době uvedení lidem docházelo, že název Pigs & Battleships je metaforou pro Japonce a Američany..

Opět brilantní sonda do panoptika lidského života. Co mi trochu vadí, je opakující se hlavní motiv Imamurových děl (který je sice extrémně nosný, ale ne vždy je opakování matkou moudrosti) a v tomto případě také určitá krkolomnost některých zápletek. Taktéž zde dochází k tomu, že hlavní postava je podstatně propracovanější a životnější, než postavy vedlejší, což má ve finále poněkud jednostranný účinek a Imamurova schopnost ultrarealistické reflexe tak nedostává plný prostor se zde rozvinout. Proto "jen" ****.

Tohle je opravdu strašný film - nezúčastněná kamera nejenže dokonale zobrazuje absurdní pachtění se za, podle našich představ, alespoň trochu důstojným životem (kvůli čemuž paradoxně o všechnu důstojnost přicházíme*), zoufalou nedostatečnost morálních hodnot v kontrastu s fyzickými potřebami a touhou urvat si alespoň kousek čehokoli pro sebe, ale ke konci rovněž mrazivě odhalí nekonečnost onoho bizarního cyklu. * - Zde bych rád zdůraznil, že v tomto by se mnou Imamura zcela jistě nesouhlasil. I ten nejpokleslejší lidský survival zjevně vnímá jako de facto obdivuhodný. Tam, kde podobně "fyzický" Naruse jen pozoruje, Imamura staví na piedestal lidské vlastnosti, které vnímáme (zvláště v těchto zeměpisných šířkách) jako vysloveně negativní a nesmírně sofistikovaně je relativizuje, čímž dosahuje fenomenální realističnosti. Mmch Jitsuko Yoshimura mívala zkraje kariéry jeden komický zvyk - při dialozích měla sklony zavírat oči, pozorný divák to zde může registrovat.

Přes všechna témata a scény, u kterých se člověk rozpačitě vrtí na židli jde o naprosto geniální a neotřelé dílo, dalo by se s nadsázkou říci "ženský válečný film", z prostředí vojenských špitálů. Před očima se nám odehrává zcela otevřeně podávaný, perfektně propracovaný a stylizací nerozmělněný životní příběh mladé zdravotní sestry, jehož pozadí je tvořeno všemožnými válečnými hrůzami. Masumura se nebojí žádného tématu ani situace, snad právě proto, jak decentně je schopen podávat i ty nejšílenější skutečnosti. Moje až fanatická averze vůči i úplně drobným spoilerům mi zabraňuje naťuknout stěžejní otázky filmu - zde dvojnásob platí, že nejlépe si jej pustit, aniž člověk tuší, co ho čeká.

S oficiálním textem distributora lze +- souhlasit, ovšem že by film "..ukazoval sex jako jeden z prostředků kontroly uvnitř politických organizací..", jsem si skutečně nevšiml;). Jinak zde ale vše podstatné padlo a k tématu filmu se lze těžko vyjádřit - Wakamatsuovi "hrdinové" nejsou z kategorie "chci být jako on";)). Musím však, stejně jako dokktor, vyzdvihnout dokonalý jazzový soundtrack (byť free jazz nepatří mezi mé oblíbené subžánry).

Docela typický Wakamatsu. Několik gangsterů a štětek veze mladý pár (prohřešivší se členové) na jakési opuštěné místo, kde má proběhnout poprava - hlava gangu ovšem vydala zvláštní instrukci: ať se s "odsouzeným" mladíkem ten den jedná, jako by boss byl on. Jemu se díky tomu podaří utéci a začíná absurdní kolotoč cynicky reflektující realitu pravidel síly (je zde výrazně znát režisérova minulost u yakuzy). Prozrazovat víc z děje by byla vysloveně škoda, závěr však silně koresponduje s Wakamatsuovou zjevnou vírou v určitou sílu a vliv jednotlivce (byť obvykle s kořeny v zoufalství, nikoli v "hrdinství") a v určitém, poněkud pokřiveném slova smyslu, jej lze vnímat jako happy-end, kdy se onen relativní kužel moci nečekaně zacyklí. Snímek je také rafinovaně prosycen symbolikou, a to, což je dost netypické, především křesťanské mytologie. Příliš mi, především kvůli délce scén, nevyhovuje (jako ve většině produkce KW) všudypřítomná sexualita, opět zde však musím ocenit vynikající práci s izolovaným prostředím, což dává vzpomenout například na Go, Go 2nd Time Virgin, oproti němuž je sice tento kousek obsahově hlubší, avšak postrádá jeho těžko uchopitelné kouzlo.

Zvláštní snímek o chlapci, který (možná) zabil svou matku a s občasnými zastávkami se na kole řítí krajinou severního Japonska. Hlavní hrdina za celý film nepronese snad jediné slovo, verbální projev se tak vlastně omezuje na jeden dialog jeho přátel (který reprezentuje relativizovaný svět dnešní mládeže) a opravdu dlouhý monolog starce, pamětníka války představujícího starý svět (jenž onu relativitu poněkud zrelativizuje;)). Finální katarze je úžasně přímočará a půvabně úsměvná, cesta definitivně odhaluje svou paralelu k životu, až vše působí neuvěřitelně prostě a jasně. Příjemným doplňkem jsou nádherné krajiny, film je inspirován skutečnou událostí (jako ostatně, byť to někdy působí neuvěřitelně, skoro všechna režisérova díla).

Velmi pěkné pojednání o dominanci a submisivitě, nadřazenosti a podřízenosti. Podařilo se, což není pro žánr zdaleka samozřejmostí, zachovat prostor pro děj, příběh i atmosféru. Nic není líčeno nijak přemrštěně či neuvěřitelně, přičemž se skvěle podařilo vytěžit prostředí izolovaného místa pro navození té pravé nálady, což je navíc umocněno až symbiotickou hudbou. Srovnání s ostatními filmy série Perfect Education nemohu, bohužel, poskytnout, ale byť nejde o mou krevní skupinu, byl jsem příjemně překvapen.

Je to jednoduché - kdyby snímek končil v momentě, kdy David pod vodou, hovoříc k madoně, opakuje tatáž slova, byl bych ochoten jít na 4-5 hvězd. Ovšem s tím, co pak následuje - kýčovitý, rozplizlý, zbytečný a zoufale debilní americký happy-end - jsou i *** smířlivé. Pokud budu snímek někdy sledovat znovu, vypnu jej ihned po zmíněné scéně. Je to taková malá Spielbergova příručka na téma "Jak totálně zmrvit film, se kterým jsem si dal spoustu práce".

Hutný, náročný, experimentální Oshima o hranicích mezi představivostí a realitou. Může být i myšlenka prohřeškem? Na pozadí příběhu o studentech, kteří "truchlí" nad smrtí svého tragicky zesnulého učitele, můžeme rozlišit další vrstvy díla - např. paralelu o umírajícím Japonsku. Rozhodně nedoporučuji pro seznámení se s jap. kinematografií;). Vynikající je kamera, stejně jako množství písní - většinou cizích - zpívaných přímo postavami, které ilustrují smrtelnou křeč starého Japonska velmi působivě a intenzivně (byť nepochybuji, že narozdíl ode mě to Oshima vnímal spíše jako klad).