berg.12

Pro ty, co vyrůstali na osmdesátkových herních konzolách a po obrazovce honili čtverečky co střílely puntíky na jiné čtverečky, dokument neocenitelné hodnoty. Bez ohledu na způsob podání je v tom navíc znát i kus filmařiny. Za co si ale James Rolfe u mě vysloužil uznání, jsou obsáhlé a systematické seriály, ve kterých seznamuje se staršími a polozapomenutými hollywoodskými horrory, sci-fi, béčkovými až obskurními filmy, ke kterým se člověk jen tak nedostane. Hodně štěstí s celovečerákem!

Osmdesátkový sentiment jako u čtvrtého Ramba se nekoná. Podobnost s návštěvou muzea se ukázala býti velmi dobrým a pro film nakonec celkem přínosným předpokladem.

Mám pocit, že Nolan není režisér ale konstruktér. Nic není pro něj důležitější než PLÁN, vše ostatní - herci, vazby, motivace a vlastně i celá zápletka jsou podřadné. Což má mimo jiné za následek, že film působí stále stejně, ať si ho vyložíte jakkoli (a že Nolanovy filmy s opakovaným zhlédnutím spíš ztrácí). V kombinaci s největším současným hudebním technokratem by se emocí nedořezal. Jenže, má mi něco takového vadit v případě, že od počátku jde právě a jen o onen konstrukt? I když je nejspíš Inception mnohem víc film pro vykladače Matrixu a zastydlé psychoanalytiky, nemám tentokrát problém, stejně jako v "Dokonalém triku", na Nolanovu hru přistoupit.

Hlavní problém, na který Kuky naráží (alespoň u mě), je vymezení a práce s fantazií. Pořád je to spíš hraní si na fantazii podsouvané dětem než skutečný fantazijní svět, který mnohem víc než morální apely potřebuje komplexnost a víru v sebe sama. Ale aspoň se na to hezky kouká a jedeme rychle-sněží je super nápad. Škoda, že v reálu se místo sněhu dostaví policejní obsílka.

Hlavním cílem celé posádky, cestující unikátní průzkumnou lodí v tisíce světelných let vzdálených galaxiích, je ... je vše opustit a dostat se zpět na Zemi ke svým lidským starostem a blízkým. Sci-fi linii tak táhne prakticky jediná egoistická postava (jedna z nejlepších v celé SG), až má někdy člověk pocit, že je tvůrcům ten žánr na překážku. Což je trochu smutný výsledek, minimálně v rámci očekávání spojených s visačkou SG.

Richard Dawkins je ateista. To je asi tak jediný dokumentaristický přínos tohohle filmu. O nějaké filmařině ani nemluvím. S Billem Maherem je aspoň občas sranda, tohle je vážně míněná zoufalost, vhodná tak akorát k nějakému názorovému plácání se po ramenou. PS: Co třeba někdy ukázat třeba také nějaké fanatické budhisty či hinduisty? Nebo se redukce náboženství na pár laiků a fanatiků, které posbírám kolem sebe, stává patologickým pravidlem podobných "dokumentaristů"?

Kdo má v rukou zodpovědnost, ti zlí a bezcitní Japonci nebo rodinka co si koupí lístek do aquaparku? Rybářské velkokoncerny nebo ten, kdo si právě otevřel plechovku s tuňákem? Nejhorší na tomhle skvělém dokumentu nejsou emoce které vzbuzuje, skutečnost kterou odkrývá, ale pokrytectví které po něm následuje. I tady si po přečtení některých komentářů připadám jak mezi vegetariány, co přece jedí jenom ty ryby.

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat.

Film, který je určitě zábavnější ve své hitchcockovské složce než v té šaškárně, co si říká téma.

"Nemluvíme o osobnostech jako jako Matka Tereza, Desmond Tutu nebo Dalajláma. Víme, že to jsou dobří lidé, kteří se snaží předat mírumilovné poselství. Na poli náboženství jsou ale menšinou." (Lerry Charles) Zábavná cesta do hlubin ateistovy duše (o žádný dokument samozřejmě nejde). Škoda těch posledních teatrálně apokalyptických pár minut, které tu srandu obrací proti sobě samé.