berg.12

Studentský, ručně kolorovaný film o jednom líbezném ranním probuzení. Co může být milejšího než s láskou narafičená důmyslná sestava mechanických "pastí". PS: Hodnotím originál, nikoli youtubko s asi patnáctivteřinovým zpožděním zvuku.

Pro filmy točené ve filmech mívám jednoduše slabost. Oproti nedostižnému "Ed Woodovi" sice taková jednohubka, ale moc hezky udělaná a hlavně zábavná. A o důvod víc držet se hudebního kopyta, kde člověk může spoléhat hlavně sám sebe.

Dokonalé ztvárnění podstaty kouzelnického triku, který nespočívá v pointě (tu obecenstvo očekává), ale ve způsobu, jakým je oklamáno.

"Sweeney Todd" je především špatný muzikál. Jestli za to může víc předloha nebo Tim Burton nevím, ale díky tomu, že mluvené slovo je v něm tak trochu vysvobozením a dramatická linka daná, přikláním se spíše k tomu prvnímu. Sondheimova takzvaná hudební originalita navíc nespočívá v ničem jiném než samoúčelném znásilňování melodie na půdorysu těch nejobyčejnějších muzikálových klišé. Minimum muzikálové stylizace a trápení nemuzikálních herců svádí k otázce, proč film nezůstal pouze jako hraný. Burtonovi, který tu jinak překračuje svůj hravý stín, by to možná sedlo lépe než tahle hrdelní křeč.

Tak tohle je hodně svébytný Hitchcock. Navzdory hodnocení bizarně zábavné. Hitchcockův výlet za železnou oponu nepostrádá napětí, skvělé scény (farma), ale jeho až absurdní pojetí východního Německa, rázovitých figurek (profesor Lindt, Polka), či jakéhosi socialistického tajného hnutí odporu, se bez notného nadhledu neobejde. Místy se až vkrádá myšlenka na typizovanost a'la Bond. Za zmínku určitě stojí, že během práce na na filmu byl propuštěn Hitchcockův dvorní skladatel Bernard Hermann, kterého nahradil John Addison (DVD nabízí jejich přímé srovnání v mnohých scénách). A ještě jedna drobná zajímavost, ve filmu velmi detailně uvidíte skutečnou Bělomorku! Pro ty co nevědí, jsou to oblíbené Vlkovy cigarety v "Jen, počkej!", které se zdánlivě zapalují jakoby od filtru. Nikde jinde jsem se s nimi v akci doposud nesetkal.

Pan Tau rozhodně nepatřil mezi mé oblíbené dětské hrdiny, ale kouzlení, vedlejší postavy i barvité příběhy tenhle handicap vynahrazovaly. Seriál (pokud se jím Pan Tau ještě vůbec dá nazvat) je trochu nevyrovnaný a díly bez zahraniční koprodukce mi příliš známé nejsou. Nejraději jsem měl ty s J. Werichem a malou Claudií a závěrečného Muže na křídle. I v koprodukčím Rakousku a Německu je Pan Tau populární a vychází na DVD, což svědčí o kouzlu, které si zachoval i po letech.

Výjimečný dokument, jehož účinek ovšem velmi závisí na motivaci k jeho zhlédnutí. Kdo někdy přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo žít v klášteře, bude v menší výhodě. Samotného mě trochu mrzelo, že na tak velké ploše nepracuje s většími celky jako příprava na konkrétní liturgický svátek (Velikonoce, Vánoce), uceleným obrazem denního officia nebo soběstačnosti či vztahu k okolí. To ovšem není hlavním cílem filmu, tím je zachytit zcela jiný tep času, hodnot, myšlenek a přenést tento svět na diváka. Zvolená forma je k tomu tou nejlepší možnou a leccos napoví i samotný vznik filmu. Po první žádosti o natočení dokumentu bylo Phillipu Göringovi řečeno, že ano, ale ať ještě chvíli počká, tak 15 let. Za 15 let se ozvali, zda-li má stále zájem a teprve za další 3 roky se mohl režisér stát na 6 měsíců členem kartuziánské komunity. Záleží hodně na vašem přístupu, jestli si z filmu něco odnesete. Já třeba poprvé viděl mnichy sáňkovat.

Potenciálně nijak záživný večerníček, kocour Damián byl ňouma už podle jména. Skutečnost byla však trochu jiná a byla to právě jména - bitevní kočka Pitypačka, kotě Žužlík, maminka Jepinka aj., která spolu s Pavlem Zedníčkem dávala večerníčku celkem říz a díky kterým jsem si na něj i po letech vzpomněl.

Za normálních okolností průměrný večerníček s ne příliš pohlednou animací. Baba Mračenice s kočkou Zlá palice, která na počátku promění jednoho prince v draka a celou dobu jemu i poslednímu draku Ajaxovi znepříjemňuje život, je však zákeřnost k pohledání. Hodně se tu čarovalo a to já vždycky rád.

Jak Hitchcocka uznávám jako režiséra se smyslem pro využití hudby ve filmu, tady je toho expresivního symfonizmu na komorní příběh až příliš. Jinak je to ovšem brilantní rodinná vztahovka a tak trochu jiný Hitchcock.