berg.12

Do efektního retro kostýmu oblečené sterilně akademické drama (jinými slovy mě film tematicky doslova ubil). Ani dvojitá perspektiva (film natočený z pohledu padesátých let) tak na mě příliš nezabrala.

Vidět tuhle mile nekorektní, anarchisticky stylizovanou záležitost nedlouho po historickém velkofilmu "Gándhí", mělo své neskonalé kouzlo.

Celovečerní a oceněný debut tuniské režisérky, která začínala jako filmová kritička a scénář k tomuto filmu byl její diplomovou prací na pařížské FEMIS (fdb.cz). Lillia je vdova, která žije sama se svou dcerou a jejíž usedlý konzervativní život se změní po návštěvě nočního tanečního klubu, kde svou dceru hledá. Za podpory profesionální tanečnice pomalu propadá kouzlu břišního tance a stává se jednou z tanečnic v klubu. To zcela změní její sociální vztah s okolím, k sobě samé, stejně tak, jako ke její dceři, se kterou mají ovšem nevědomky ještě jedno společné - vztah k jednomu hudebníkovi z onoho podniku. // Film, u něhož je bohužel podmínkou pro sledování vědomí určité kulturní odlišnosti. Věci jako pozdní příchod dcery domů, koupě bot s podpatky nebo samotný fakt seberealizace skrze tanec v podniku, totiž v zemi původu působí úplně jinak. Jde o evidentní snahu ukázat emancipovanou tvář jedné arabské kultury a jako takový film určitě přínos má. Jestli u mě něčím naráží, pak je to ovšem velmi střízlivé filmové pojetí a vlažná režie, které mi brání v něm vidět něco víc.

Nevěřícně nad zdejšími hodnoceními kroutím hlavou, aneb co se stane, když určitý film pravděpodobně mine to správné období či věk. Né, že by to bylo špatné, pominu-li ten béčkově nedotažený scénář a vizuální pojetí, ale atributy jako děsivý, napínavý, depresivní, atmosférický, stejně tak jako moje noční můry, mám spojené s úplně jinými tituly.

Ze zajímavého nápadu se vyklube už poněkud bezzubá alegorie. Navíc v podprůměrné animaci.

Píše se rok 1707. Hora Fuji exploduje a během erupce se na povrch dostávají nejrůznější monstra a démoni a snaží se Zemi ovládnout. Sakuya je dcerou samurajského bojovníka s těmito démony. Když její otec v jednom zápase démonovi podlehne, stává se sama nositelkou jediné zbraně, která démony dokáže porazit - meče Vortex. Spolu s Kappou, malým démonem přijatým za jejího bratra, se vydává k úpatí hory, aby porazila vládkyni všech démonů - Pavoučí královnu. Mocný meč je však s osudem svého nositele nelítostně spjat a každým soubojem si od něho vyžádá kus jeho svíce života. // Fantasy záležitost vycházející z tradic japonských monster movies, které i v r. 2000 nespoléhají jen na CGI, ale využívají především tradiční trikovou práci (hádejte, co se s finálním monstrem v závěrečném souboji stane). Film mi silně evokoval zážitky z videoherních adventur a jeho atmosféra by na mě jako desetiletého kluka bezpochyby silně zapůsobila. Celý příběh mohl být určitě trochu lépe vystavěn, ale pokud se dostanete přes nezbytnou hranici žánrové tolerance, můžete se celkem dobře bavit.

Rozpadlé, bezcílné bloumání kolem ničeho. Dětské vzpomínky na tuhle údajnou klasiku zcela chybí, počítám tedy, že ani jako malého mě to vůbec neoslovilo. Za zmínku stojí snad jen na svůj žánr poměrně bohatá výprava a chytlavá hudba. Své favority dětských filmů mám trochu jinde.

A pak že Němci nemaj smysl pro humor.

Fantasia není nějakým souvislým filmem. Jde o originální a velmi pestrou filmovou koláž a pokus o spojení výtvarné techniky s vážnou hudbou. Film má svého průvodce, který jednotlivé animované bloky uvádí a svými komentáři celý film rámuje. Dalo by se říci, že úkolem hudebníků nebylo tentokrát vytvořit hudební podklad, ale úkolem výtvarníků bylo co nejlépe svými animacemi hudbu vystihnout, doprovodit a skloubit v jeden celek. The Philadelphia Orchestra provede skladatele od Bacha po Stravinského, animované nejrůznějším způsobem. Nejlépe podle mě vyznívají části s abstraktnějšími výtvarnými technikami. Části s dějem, od tance muchomůrek až po historii Země, už nemusejí korespondovat s představou posluchače, zvláště, pokud hrané skladby či operní scény znáte a máte představu velmi konkrétně odlišnou. A Beethovenova Pastorálka, doprovázená animovanými bakchanáliemi, je minimálně k pousmání. Za pozornost určitě stojí i intermezzo s Mickey Mausem. I když je pro mě Disney jedním z největších prznitelů klasické hudby ve filmové historii, tady se jí snaží být opravdovým partnerem.

Klipovitý střih, příliš mnoho slov a náladový klavír ruší tuhle jinak celkem milou a křehkou drobnůstku.