spacylemon

Podruhé louhované T. Kdybych chtěl být zlý, tak to přeženu a řeknu, že se to pohybuje skoro v rovině: "A Viky a pamatuješ, jak jsi před 25 lety řek': 'Dřepkins!'?" :-P Jenže tady jde o film, jehož jednička mi změnila život. To pak stačí ke štěstí vidět zase staré známé. Že jsou eště naživu.

Jarda Konáš a jeho spasitelský syndrom se vrací! Tentokrát už nezachraňuje posluchače skupiny Turbo, ale ukazuje čtenářům Seznamu, co je to kurva ta fakt jako "kvalitní hudba"; a to prosím pěkně tím, že jim pustí nejprofláklejší songy všech dob. Z neznámého důvodu je okoření několika nezajímavými coververzemi a doplní překvapivými fakty vyčtenými z Wikipedie... Normálně, věděli jste, že Candle in the Wind byla píseň původně o Marilyn Monroe? Notyvole... Problém je v tom, že Konáš není hudební publicista, ačkoliv si to myslí a živí se tím. Tam, kde Honza Dědek dokázal ve své době do Lidovek napsat poutavě příběh o vzniku i takových pitomých Promovaných inženýrů(!), tam Konáš končí na tom, že Teen Spirit byla voňavka. :( ................. Pokračování: Jardo, sorry, máš recht. Jsi hudební publicista. Stejně jako byl Víťa Vávra zpěvák. Ten se tím taky úspěšně živil.................. Pokračování po 37 dílech od prvního hodnocení: Na Konášově fakebooku jsem byl obviněn, že ho prostě nemám rád. Ano, nemám rád jeho alibismus v Hudebních masakrech, nemám rád jeho nicneříkající recenze a nemám rád, že na kritiku reaguje úplně stejně mimózně jako všichni ti "Kotvaldové", když je jebe on (že je zkrátka druhá strana jejich mince). Jinak nejsem člověk svázaný předsudky; a když se jeho pořad zlepšuje, tak to dám taky najevo, volové! Chyby, co jsem prve vyčítal, skoro vymizely (nebudu si to brát osobně, hehe), už se víceméně vyhýbá úplným triviálnostem a off-topic výplním, cajk. A za vánoční díl s Pogues zvyšuju z 1* rovnou na 3*. P.S.: A když za rok natočí objevně a zábavně to debilní Last Christmas, tak mu dám klidně i tu čtvrtou...

Jak básníci přicházejí o soudnost

Zjištění č. 1: Jan Cina je herec. A ne jen transvestita z novácké přehlídky obskurit. Zjištění č. 2: Leoš Noha je HEREC! Jo, dostal jsem záchvat smíchu, když se prvně zjevil a já čekal, že do té temnoty a deprese zahlaholí "dobjej" nebo zanotuje: "já jsem buzerant a přicházím k vám z české země", ale zvládl to s noblesou. Hraje minimalisticky, ale přesně.......... Akorát mám furt neodbytný pocit, že každou epizodu čekáme na cliffhanger, který je navíc zavádějící, ale jinak se - přes všechno to budování atmosféry - děj posouvá jen minimálně...

... I'm in my happy place, I'm in my happy place, I'm in my... jé, ono to (pořád) funguje! (jako všestranné analgetikum)

... až se za 50 let budou děcka ptát: "jak asi žila omladina na začátku století?" - snad budou mít šanci pustit si Semestr. jj, takhle my si tady online žijem... (v takovejhle sračkách)... a každý závěr epizody je jak rána kladivem...

V podstatě fajn a zábavný blockbuster, jaký v pohodě můžu; akorát ty bojový scény jsou prostě bohapustá nuda. Což je vlastně celá závěrečná čtvrtina a to už se zachránit fakt nedá.

Jarchovský má úžasnou schopnost napsat výborné drama s šíleně vykonstruovaným závěrem. Stejný případ jako následující Líbánky. Stejný - sice mrazivý - ale klopotný vysvětlující monolog, stejná výsledná pachuť z jinak výborného fillmu... Btw. nemám ve zvyku řešit moc herce, ale pět let po premiéře je potvrzené, co se už tady víc než rýsovalo, totiž že Anna Linhartová je víc než jen naděje a Hynek Čermák zase pan herec (s mnohem větším rozsahem, než jen "zamračený drsňák" daný jeho fyziognomií). Zato Vetchý hraje celý život jenom dvě polohy - připitomělého dojatého nebo věčně naštvaného Jirku Luňáka drtícího slova přes zuby jako kamení. P.S.: nenávidím Vladivojnu ve všech jejich inkarnacích. Tu její přepálenou excentričnost a rádobyumění; brrr, slimáci všude po zádech.

Nejsilnější válečný film, který mě poprvé tak rozmrdal, že jsem si na další shlédnutí netrouf osm let... nespravedlnost, bezmoc a nejautentičtěji zachycená poprava ever...

Kim Ki-duk tentokrát kolem mě našlapoval jen zlehka, nebyla to žádná rána golfovým míčkem do hlavy... A asi až s odstupem si uvědomuju, že ve mně otiskl emoci sice tichou a nenápadnou, ale silnější, než se prvně zdálo.