gjjm

Adaptace jedné z dějových linií románu Stanice Bouřná aneb Den delší než století aneb A věku delší bývá den od Čingize Ajtmatova (jsou to tři různé verze téhož románu, jen upravené každá pro jinou cenzuru) a jeden z mála turkmensky mluvených filmů v historii, prý slibný, leč nerozvinutý začátek filmové historie turkických národů. (Nemohu si odpustit jednu polokonspirační teorii, podle níž jsou Moravané v podstatě turkickým národem, anžto první moravský kníže Mojmír byl vlastně do východní Evropy zabloudivší potomek nějaké perské či turkmenské královské dynastie; proto se Moravané ve středověké řečtině občas nazývají Margi, stejně jako nějaký turkický kmen - ano, samozřejmě je to blbost, ale musíte uznat, že to má jistý půvab.) Čas je neurčitý, období, kdy kočovní velbloudáři úpěli pod krutostí barbarských nájezdníků (může to být právě tak třinácté jako dvacáté století - v těchhle končinách se svět nemění), prostor jsou nepřehledné, široširé stepi střední Asie (v knize v oblasti Sary-Ozek, ve filmu někde na tureckých hranicích); příběhem je mýtus o mankurtech, otrocích, jimž byla krutou procedurou zničena paměť, o ztrátě identity (osobní, kulturní, národní, náboženské - dosaďte si, co je Vám libo) a jejích hrůzných důsledcích. Nejde o obvyklý kulisovokostýmový historický film, ale o zfilmovaný mýtus, kde je reálná složka zredukována na bezvýznamné minimum, kde záleží nikoli na příběhu, nikoli na historických reáliích, ale na prolínání metafysiky s ethikou, kde se skutečné drama odehrává v rozporu v základních filosofických otázkách, v problémech paměti, identity, svého umístění ve světě lidském, přírodním, nadpřírodním, toho, zda a jak je možné člověka z této posice vyrvat a jak strašlivé důsledky to může mít, zda pak zůstane člověkem a zda pak zůstane aspoň něčím, jak moc záleží na naší identitě, jak moc se musíme hlídat, abychom nezapomněli... Protože paměť, naše i cizí, to je kontinuita, paměť je nesmrtelnost, ztráta paměti je vražda vlastní matky (takto metaforicky, v mýtu doopravdy), zničení vlastních kořenů (čímž se myslí také, ale nikoli pouze, odnárodňovací procesy v SSSR, odnáboženšťovací postupy v ČSSR - náboženská kultura je právě tak důležitou součástí lidské identity, jako kultura národní, ač si to my, obyvatelé ČR, z náboženského hlediska učebnicoví mankurti, těžko přiznáváme ... ale také globalisace, veškeré mustrování lidských individualit a tak dále). Můžeme se nechat ovlivňovat, to ano. Můžeme s ovlivněními pracovat, zlepšovat svou paměť, totiž svou vlastní kulturu, svou vlastní identitu, ať už národní, náboženskou, ethnickou či osobní, o cizí inspirace... Ale nesmíme ji ztratit. Jsme - dovolíte-li mi pokračovat ve výkladu tohoto mythu - jacísi strážci pokladnice. Můžeme z ní brát, musíme do ní dávat - ale za žádnou cenu ji nesmíme ztratit. I to je - podle tohoto mythu - smysl lidského života; sloužit Něčemu Vyššímu, což jsou v tomto případě naše vlastní kořeny, prameny naší identity. A když ji ztratíme, můžeme se sice dopustit strašlivých zločinů na svých vlastních kořenech a pramenech, ale přece jen máme naději, protože i když si nepamatujeme svoje vlastní jméno, původ a rodiče, když už neznáme písně své země, abych se trochu podržel působivé turkické imaginace a nepřeváděl ji zas tak násilně do stylu evropské essayistiky, není nám zavřena cesta tam, kde jsou pravé kořeny lidství, nezávislé na identitě - k přírodě, k Zápřírodí, k Slunci a Měsíci, s nimiž jediným mankurti mohou mluvit, k Božství (?)... To je zhruba význam (aspoň jak já jej vnímám a pro sebe interpretuji) Ajtmatovovy knihy, a jsem nesmírně rád, že to aspoň někteří filmaři nezkreslili nebo neztrapnili, jak to tak bývá. Že se aspoň někomu podařilo zfilmovat mythus jako mythus a ne jako efektové drama. (A taky jediný případ, kdy jsem měl tu čest slyšet, že se obvykle poněkud katalepticky působící ruští lektoři, možná strženi působivostí filmu, doopravdy snaží hrát, dokonce nezávisle na Turkmenech a docela slušně...) A citát na závěr? Někde jsem četl, že důkazem mythovosti mythu je to, že z nejbanálnější frase udělá magické zaklínadlo. Svatá pravda... Kak těbja zavut? Man-kurt! Man-kurt! (P. S. Nikomu to neříkejte, ale dá se to najít na Youtube.)

Geniální, jedinečné, dechberoucí dílo, autorský film a ultimativní sebevyjádření Ruggera Deodata, který mezi regisseury dvacátého století došel v jistém směru nejdál. Evropští "novináři" přijíždí do Amazonie ve snaze natočit dokument o kanibalských kmenech. Jenže se nechovají právě tak, jak by se na jemné a civilisované gentlemen and gentlewoman slušelo... Mezi spoustou krve, vražd a znásilnění klade film závažné otázky a snaží se na ně odpovědět: Má jedna kultura právo morálně a aestheticky hodnotit druhou? Mohou se vůbec dvě kultury navzájem pochopit? Má nějakou cenu a je morálně správné je násilně (doslova násilně) spojovat? A je vůbec morální o někom něco vypovídat, někoho pro něco soudit? Neplatí spíše biblické (tj. vycházející ještě z původního, nezdegenerovaného, předlogického a mythického stádia lidského myšlení - a právě na kontrastu mezi původním, předevropským myšlením, a prapodivně vyabstrahovaným novoeuroamerickým, je film postaven): nesuďte, abyste sami nebyli souzeni? To je jedna myšlenková rovina filmu. Druhá je jí podobná a rovněž by se dala vyjádřit biblickým citátem: co je to pravda? A co je to pravda ve filmu? Co je to realismus, hyperrealismus a pseudorealismus? Podle čeho můžeme pravdivost filmu posuzovat? A kdo vlastně má právoposuzovat? A kdo má vlastně právo pravdu sdělovat- je to tak jednoduché, samozřejmé a tak všespasitelné, jak nám připadá? Není to všechno spíš děsivě vratké a relativní? Film o mnoha podobách kanibalství, především o kanibalství informačním, krutá, zoufalá a krvavá kritika naší evropské arogance, která se nám může děsivě vymstít, nové světlo do odvěkých problémů evropské civilisace... Skvělá kamera, důvtipný scénář, geniální a neskutečně ostře ironická Ortolaniho hudba, slušní herci, především výborná Francesca Ciardi(ová), v jejíž postavě se základní morální konflikt filmu prolíná nejrozporuplněji (scéna, kdy protestuje proti znásilnění domorodé ženy, je díky ní naprosto fascinující) a která jej také herecky zvládla nejlépe. Vynikající krvavé scény snad ani chválit nemusím (ostatně, jaký by mělo smysl je chválit, mají-li za cíl vyvolat odpor; chvála by musela být pro regisseura spíše urážkou, a to já nechci, an si ho nesmírně vážím), po této stránce se film stal zcela oprávněně legendou. A volta mi chiedo chi sono i veri cannibali? P. S. Viděno dvakrát v české trapně sestříhané verzi a dvakrát v originální italské.

Oproti spíše konvenčně suburbově laděné jedničce se ve dvojce rozehrává koncert psychosy a bizarrních pekelných visí. Oproti spíše psychologickému Barkerovi, který si ve filmech i knihách libuje v převracení konvencí, bizarních souvislostech a netušených úhlech pohledu je Randel poněkud méně komplikovaný, výrazně morbidnější a také jaksi filmovější - Barker zfilmovává svou visi, kterou už presentoval v knihe, Randel prostě točí film; horror proto působí o trošku přirozeněji (v tom smyslu, že to není vyždímaná kniha, ale prostý film - Randel si také výrazně více a výrazně lépe hraje s kamerou a grafikou). Barker bere "dějové" scény za základ atmosféry, z které může vytvořit svou zajímavou hrůzu, Randel jako nepříjemnou nezbytnost, která mu brání v tom, aby svou nechutnou fantasii rozvinul bez omezení - nutno říci, že Randelovo pojetí je mi trochu bližší. Asi jsem magor, ale cenobité se mi tu líbili o něco víc než v jedničce (a Cenobitka, kterou tu mimochodem hraje talentovaná horrorová povídkářka Barbie Wilde, je v tomto díle mnohem hezčí) a měli tu mnohem víc prostoru. Taktéž líbací scény nemají chybu :-)) Nevýhodou je hudba jak z Harryho Pottera, zírání do kamery, stavba, která navazuje na jedničku a samostatně příliš nefunguje a příšerné dialogy. Pathos některých scén je strašný, ale přeci jen jde o součást stylu snímku. Atmosféra horroru je sice hůře vybudovaná, ale podstatně zajímavější než v jedničce. Zajímalo by mne, jak by byl býval vypadal Laugierův remake.

Vůbec nic jsem od toho nečekal. A pak jsem najednou, bez přípravy, viděl pro mne rozhodně nejlepší film tohoto roku (vím, je teprv červen, ale tak geniální film stěží může něco překonat). Příběh o spisovateli, který píše životopis bývalého britského premiéra podezřelého z terorismu, má sice několik méně promyšlených scén (snad důsledek toho, že se regisseur kvůli svému absurdnímu odsouzení nemohl na přípravě snímku podílet tak, jak by bylo vhodní), ale to je zároveň asi jeho jediná vada. Úžasně výstižná hořká satira na politický i mediální establishment (nepochybně silně ovlivněná Polańského nedávnými zkušenostmi), smíšená s pochmurným politickým thrillerem, v němž Polański mistrně využívá atmosféry naší protiterroristické paranoi, smíšené s bezpečnostními opatřeními, která nic neřeší a nemohou řešit. Celý film je pojat jako obrovská, nepřetržitá a nepředvídatelná pointa a odhalování jednotlivých dílčích point včetně té závěrečné umožňuje udržet diváka v neustálém napětí. Co je na Polańském vůbec nejobdivuhodnější, kombinace komedie plné dokonale černohumorných hlášek a gagů vůbec nekazí atmosféru paranoidního a veskrze deprimujícího thrilleru (ostatně dost podobně to je v Rosemary má děťátko) a obě roviny vnímání filmu se nádherným způsobem prolínají. Připočtetu-li k tomu výbornou hudbu a zvážím-li nezáviděníhodnou, ale o to nesmyslnější situaci, v jaké to režisér natočil (když vás padesátiletá žena žaluje za znásilnění nezletilé, které jste mooožná spáchali před čtyřiceti lety - a i to je diskutabilní, už jste za to jednou byli potrestáni, a teď si soud v "civilisované" Americe, která nezná ani promlčení, usmyslí, že ve skutečnosti nebyli a měli byste být potrestáni pro jistotu ještě jednou, i když to vlastně už nechce ani oběť, jistě nemáte positivní názor na smysluplnost světa), patří to k nejobdivuhodnějším filmům, jaké jsem kdy viděl.

Podobenství o nástupu Hitlera k moci ve formě gangsterky, navíc ve verších :-) Asi nejlepší hra Bertolta Brechta, skvělý Luděk Munzar, geniální scéna herecké instruktáže, nádherný Brechtův / Kunderův cit pro jazyk (celá hra je v nádherně plynulém blankversu, skryté slovní hříčky se jmény typu Hindenburg - Dogsborough). P. S. K čemu že taková hra je, jak se tu pCCb ptá? K nacistické revoluci nemusí dojít jenom v Německu formou pivního puče ze strany hnědých košil, podobný zadržitelný vzestup může mít mnoho různých podob a může se objevit kdekoliv a ze strany kohokoliv. Právě podobná hra pomáhá člověku v tom, že si uvědomí další formy diktátorství, jiné zadržitelné vzestupy, skrytější a o to nebezpečnější, a tak se naučí vidět paralely kolem sebe a bránit jim aktivně tam. Dokument o nacismu sice člověku řekne fakta, ale neposkytne poučení z minulosti.

Rychlý, těkavý pohyb převážně zelených skvrn na pozadí zprvu černém, poté pleťové barvy a poté zase černém. Takhle nějak si představuji filmový dadaismus - kaleidoskop, který má přesto určitou náladu, téma, něco ve vás vyvolá, tvoří určité napětí a tvoří i krásu. Velice zajímavé a sympatické.

Působivý thriller, založený na vivisekci spoutaných lidí a jeho zdůvodnění. Úchylný, nažloutle zabarvený visuál, jakoby voskové tváře (popř. ňadra) postav, neobvyklé úhly pohledu, na které si divák asi nikdy nezvykne. Zvrácené nápady trochu připomínající ústřední motiv Saw, ale bolest i krev je zde mnohem emočně vypjatější, ale i grotesknější, i díky neuvěřitelně působivé hudbě. Na nic si to nehraje a přitom to vyjadřuje spoustu emocí, které by si americký ani evropský film asi vůbec nedovolil. Vrahovy nápady a jeho smysl pro timing jsou obdivuhodné, vše krom vražd má minimální úlohu a slouží jen k vytvoření postav, které jsou i přesto velice zajímavé a výrazový i obsahový minimalismus bezvražedné části je jen ku prospěchu věci. Rozhodně mnohem zajímavější než Saw a lépe natočené než Morče 2, které je tomu dost podobné typem zvrácenosti. Líbí se mi taky pojetí sexuality, která tady neslouží ani tak k uspokojení sexuálně normálních lidí, kteří se na film náhodou podívají, ale čistě jako forma mučícího prostředku. Závěr to s groteskností trochu přehání, ale jinak je to výborný film. P. S. K oficiálnímu textu distributora: odkdy je Kostka japonská?

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj.

Řidič: Peter Bongartz, únosce: Reinhold Behling, rozhlasový hlasatel: Jan Fromm. Úžasné. Pochmurně absurdní filmová mikropovídka o únosu auta, který se moc nepovedl... Skvělý film, výtvarně vynikající, zaujal mne nejen úžasným příběhem, ale i dobrou schopností zkratky a originální náladou. Kdyby takhle vypadaly všechny krátké filmy, byl bych spokojený. Jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době viděl, a to jsem na něj přišel úplnou náhodou... http://www.youtube.com/watch?v=OZvwaLsxgQU

V oblasti kinematografie nacházím jediné možné srovnání, totiž Andaluského psa - snad je to osobními sympatiemi, ale tohle mi přišlo mnohem šílenější a zajímavější. Esence německého poexpresionističtělého dadaismu v šesti minutách. Klobouky, hodiny, žebříky revolvery, tváře - to všechno je ale oproti Andaluskému psu neskutečně dynamické a do děje vtahující - není to poklidný myšlenkový proud Andaluského psa, je to expresionistický zděšený běh tváří prchajících před oddíly krutého vojska, lidí, snažících se vyběhnout po Jákobově žebříku. Z filmu je cítit tušení zrady, zrady a vzpoury nejbližších přátel. Dokud je ještě před dvanáctou, vypůjčuje si celou řadu motivů ze starších filmů (očividné narážky na celou řadu filmů bří Lumiérů), ale když je už dvanáct nula nula, nastává Ende. Anebo jen Wende? Expresionismus se prolne v dadaismus, pochod v nepopsatelný chaos. I vtip filmu je tragický, rytmus docela děsivý. Velice tomu chybí soundtrack Paula Hindemitha, ale i moderní soundtracky většinou ujdou.