gjjm

Zapomeňte na Zapomenuté světlo nebo Kurvahošigutntág, tohle je životní a nejtragičtější role Bolka Polívky a možná nejfilosofičtější film, jaký byl u nás po revoluci natočen a jeden z mála českých filmů, které jsou opravdu na světové úrovni. Vynikající je také Jaroslav Dušek v roli vlezlého kolaboranta.

Sport jako náhražka války. Nemám rád náhražky a pan Švankmajer nejspíš taky moc ne... Místo fotbalu sleduje fanoušek s kryglem piva a talířem cukroví v v ruce v televizi mrzačení animovaných hlav. Ty se mu za to ale pomstí a ukážou mu, že se do mužné hry může zapojit více, než by chtěl... Graficky úžasné, likvidace plastelínové hlavy mě nenudila ani po cca dvacátém opakování (vláček rulez, ale i vykrajovátka se hodí). Možná jen škoda, že ta hlava byla plastelínová tak očividně, Švankmajer určitě umí i gore efekty, jen to před námi tají :) Ovšem mezihra s koťátky a perfektní pointa dodává vysoce nadprůměrnému filmu rozměr geniálního. Jako vždy skvělý Švankmajer, v soušasnosti asi jediný, na koho může být česká kinematografie hrdá. Video: http://video.google.com/videoplay?doc3947409811982396300&ei=d7INSrnSBZyG2wLhvuWPCQ&hl=en

Muž s kinoaparátem opravdu není film pro lidi, kteří dávají přednost oddělenému a pasivnímu pozorování fikčního světa (pozor, neplést fiktivní svět a fikční svět, jsou to dva velmi odlišné pojmy), který film vytváří, prostě ne pro diváky filmu, ale pro ty, kteří se chtějí stát součástí každého filmu, který sledují, kteří chtějí žít ve vědomě nereálném, fikčním světě filmu, pro ty, kteří se nechávají filmem pohltit a vtáhnout - respektive pro ty, kteří přesně tohle od filmu požadují. Je překvapující, jak málo lidí druhého typu je mezi běžnými "filmovými fanoušky". Muž s kinoaparátem je mnohdy bizarní (svatba / rozvod / pohřeb / porod je geniální scéna, stejně tak ten proslulý split screen na vzpěrače) filmová koláž, či někdy spíše obrovský hodinu trvající kaleidoskop zdánlivě nesouvislých záběrů na většinu aspektů lidského života, futuristická filmová báseň, filmový ekvivalent toho, co v literatuře vytvořil James Joyce, obrovské, bizarní, experimentální zjišťování vztahu mezi filmem a skutečností. Film bez příběhu, protože bez příběhu je i svět, který se film snaží zachytit. Koláž obdivuhodných filmových experimentů o tom, jak muž s kinoaparátem vidí raně sovětskou Oděsu, její obyvatele, instituce, domovy. S téměř voyeurskou posedlostí ale i s neosobním filosofickým zájmem o všední život a s neuvěřitelně ambiciózní snahou vytvořit všeobjímající, encyklopedické dílo nakukuje do oken, parků, pláží, hřišť, telefonních ústředen, továren na cigarety, střelnic, klubů, kadeřnictví, dolů, nemocnic, úřadů, divadel, hospod, kin, psacích strojů, šalin, předvádírny pouličního kouzelníka, lázní, lodí, přepážek úřadů, občas i do postelí (ne v tomto pořadí), střídá extrémně detailní a panoramatické záběry, občas bizarně kombinuje, stejně jako skutečný svět, a stejně jako skutečný svět většinou ukazuje něco, co od něho neočekáváme. Hraje si se svým "kinoaparátem" všemi způsoby, jaké ho napadnou. Snaží se film očistit od všeho divadelního a dát mu nové vyjadřovací prostředky a řeč (a je tu zavedeno mnoho dosud používaných prostředků filmové řeči - dvojexpozice, takové to snímání emotivních scén z divných úhlů, které je tak příšerné v Battlefield Earth, využití fast i slow motion, zapojení animace v hraném filmu, jako v jednom z prvních filmů je tu také využita pohyblivá kamera), a tuto podivnou obrazovou řeč se snaží diváka naučit. Vertovova obsese očima coby symbolem pozorování, kterou s Vertovem sdílel jeho současník Fritz Lang, má i tento význam. Vertov vlastně ani není režisér - nehledá totiž diváky, ale učedníky - archetypální Světoměsto a "dějový" rámec městského ruchu (mimochodem velmi volně inspirované starším německým filmem Berlin, symfonie velkoměsta z roku 1927) jsou skutečně pouze rámcem a tématem v joyceovské artistní studii toho, co všechno se skrývá v takzvané všednosti. Je dobře, že to bylo natočeno už tehdy, protože dnes by to asi bylo moc kontroverzní. P. S. Zvláštní je, že film (snad krom jedné ne komunistické, jen protifašistické scény a jedné spíše historicky než propagandisticky laděné zmínky o Leninovi) neobsahuje nic, co by bylo možno označit za propagandu. P. P. S. Viděno s opravdu velmi dobrým a duchu filmu přesně odpovídajícím jazzovým soundratckem - http://tinyurl.com/l4459x

Vůbec nic jsem od toho nečekal. A pak jsem najednou, bez přípravy, viděl pro mne rozhodně nejlepší film tohoto roku (vím, je teprv červen, ale tak geniální film stěží může něco překonat). Příběh o spisovateli, který píše životopis bývalého britského premiéra podezřelého z terorismu, má sice několik méně promyšlených scén (snad důsledek toho, že se regisseur kvůli svému absurdnímu odsouzení nemohl na přípravě snímku podílet tak, jak by bylo vhodní), ale to je zároveň asi jeho jediná vada. Úžasně výstižná hořká satira na politický i mediální establishment (nepochybně silně ovlivněná Polańského nedávnými zkušenostmi), smíšená s pochmurným politickým thrillerem, v němž Polański mistrně využívá atmosféry naší protiterroristické paranoi, smíšené s bezpečnostními opatřeními, která nic neřeší a nemohou řešit. Celý film je pojat jako obrovská, nepřetržitá a nepředvídatelná pointa a odhalování jednotlivých dílčích point včetně té závěrečné umožňuje udržet diváka v neustálém napětí. Co je na Polańském vůbec nejobdivuhodnější, kombinace komedie plné dokonale černohumorných hlášek a gagů vůbec nekazí atmosféru paranoidního a veskrze deprimujícího thrilleru (ostatně dost podobně to je v Rosemary má děťátko) a obě roviny vnímání filmu se nádherným způsobem prolínají. Připočtetu-li k tomu výbornou hudbu a zvážím-li nezáviděníhodnou, ale o to nesmyslnější situaci, v jaké to režisér natočil (když vás padesátiletá žena žaluje za znásilnění nezletilé, které jste mooožná spáchali před čtyřiceti lety - a i to je diskutabilní, už jste za to jednou byli potrestáni, a teď si soud v "civilisované" Americe, která nezná ani promlčení, usmyslí, že ve skutečnosti nebyli a měli byste být potrestáni pro jistotu ještě jednou, i když to vlastně už nechce ani oběť, jistě nemáte positivní názor na smysluplnost světa), patří to k nejobdivuhodnějším filmům, jaké jsem kdy viděl.

Feťácké tragédie mne vážně neberou, je mi líto.

Dva obyčejní (Poloczek a Lábus), obležené město a potok plný grundlí, který jen čeká na vylovení. Rybička ráda plave, jak říkají Francouzi... Technicky asi nejlepší a rozhodně nejsmutnější příběh z Nadměrných maličkostí.

Asi vůbec nejlepší díl. Jak vidno, to, že někdo napsal jednu z nejhorších sraček české kinematografie neznamená, že tentýž člověk nemůže napsat i kvalitní scénář.

Dejdar jako majitel bulvárního časopisu se soudí s pornohercem, ztělesněným J. A. Náhlovským, o urážku na cti. V mnoha směrech trefnější satira, než by si část českých hvězd byla ochotna připustit.

To myslíte vážně? Úplná, navíc odporná blbost. Přitáhnou do studia nějakou ženskou a chvilku ji přesvědčují o tom, že je krásná (přičemž není ani nahá, ani krásná) a že správné oblečení určitě zakryje zbytnělé adipocyty (nezakryje). Rádoby kontroverzní titul má asi nalákat pár nadrženců - pokud patříte mezi kandidáty na ně, opravdu není o co stát. Je to v podstatě totéž, co starší Vypadáš skvěle, jen o něco odpornější a rádoby víc šokující. Ach jo...to jsem si myslel, že po Rodinných poutech už televize (tím nemyslím Primu, ale televizi jako takovou) nemůže klesnout hlouběji... Varování: i deset minut z tohoto pořadu může způsobit noční můry, nespavost a záchvaty exhibicionismu...

Přesně po tomhle jsem vždycky toužil :-) Z dosud viděných kanibalských horrorů (nechci být neskromný, ale to znamená všechny krom toho merdoso Natura contro, které nemůžu sehnat) je toto ten nejujetější :-) Co se konečně dalo čekat, když spojí své síly věhlasný magor Joe D'Amato, softpornová hvězda Emanuelle a kanibalárnová žánrová schémata? Pravda, d'Amato natočil spíše porno v kanibalských kulisách než klasickou kanibalárnu. První třetina filmu se odehrává ve New Yorku, respektive v Emanuellině posteli, a dějově se točí kolem příprav na expedici novinářky Emanuelle na (s)expedici za kanibaly a budování vřelých vztahů mezi členy výpravy. Asi jediné, co je na této části dobré, je krom černobílého snuffu - někde jsem slyšel, že skutečného, ale to asi těžko - úvodní sekvence v blázinci. Pak se přesuneme do Amazonie (mimochodem, celé se to natáčelo v Itálii, v Laziu... tak ať zde tolik přemnožení kubrickovci pořád nemachrují s tím, že v Olověné vestě dotyčný namaskoval Anglii za Vietnam - D'Amato to uměl taky, dokonce věrohodně namaskoval Lazio za Brazílii, což je nepochybně náročnější). Po přesu nu do džungle se ještě pořád nic moc neděje, jen trochu pohlavně stýká (systém každý s každým) a pak pobíhá džunglí a pluje po řece někam do pryč, pak tam teprve (asi deset minut před koncem) přijdou kanibalové a trochu si povraždí a poznásilňují. Ovšem romantická scéna, kde dvě šaty nemající dámy v paprscích slunce a držíce se za haxny vstupují do vody (nejspíš plné piraňí), opravdu nemá v kanibalárně co dělat. Nutno říct, že na Lauru Gemser se zcela nepochybně dá dívat, ale holt pokud čekáte kanibalský horror a dostanete porno, je to mírné zklamání. Na druhou stranu musím taky říct, že pokud nebyla má očekávání splněna, je to výlučně moje chyba - měl jsem čekat spíš porno než vražednou kanibalárnu, a byl bych uspokojen. Po čistě technické stránce je film rovněž zajímavý. Naprosto odporné herecké výkony (i na úroveň porna) , nikomu nevadí, že v jednom záběru jsou jedni komparsisté a v následujícím úplně jiní - totéž platí o dekoracích a technické kvalitě vůbec, Ed Wood byl proti d'Amatovi Tarantino. Debilní scénář (d'Amato neuměl ty erotické scény ani nějak inteligentně zakomponovat do filmu), jinak to docela ujde. Kupdivu docela slušná kamera a gore efekty, i když těch není tolik, kolik bych chtěl (rozřezaná ňadra 2x, odřezání hlavy a posléze pyje v úžasném černobílém provedení, jedení mossssssssssssssssssků, rozříznutí těla strunou), čekal jsem něco podstatně horšího, ale taky něco podstatně morbidnějšího. Celkový verdikt... no, něco mezi odpadem za totální příšernost a čtyřmi hvězdičkami za příjemnou ujetost, dávám dvě a připojuji nejšílenější dialog, jaký se v kanibalárně kdy vyskytl - nálseduje okamžitě poté, co Emanuelle vysloví svůj záměr putovat za kanibaly. Představte si u toho nadržený ksicht Laury Gemser a posléze sex na pilíři mostu :-) - Maybe I am crazy. But now I want to make love. - Right now? - Right now!