DonPedro

Nesnesitelně se pitvořící Tim Roth rámuje čtyři povídky, z nichž dvě jsou neslané nemastné (Andersová, Rockwell), jedna stylová s pointou (Tarantino) a jedna nepopsatelná. Obávám se, že s takovým finále, jaké se podařilo Rodriguezovi, se člověk setká jen jednou za život. Neskutečně zahrané, zrežírované a hlavně sestříhané tři minuty, které mě poprvé v životě vystavily akutnímu nebezpečí, že se smíchy pomočím v kině.

Mizerní filmaři natočili film o mizerných dokumentaristech, kteří točí film o mizerném soukromém detektivovi...Bez úhony skousnou pouze skalní fanoušci Miguela Ferrera.

Stává se to zřídka, ale s železnou pravidelností. Příčiny jsou různé, postup vždy stejný. Kolem dvacáté minuty se objeví první vlna nenávisti k autorovi, jeho produktu a filmařině obecně, která postupně narůstá až do závěrečných titulků. Takovou emocionální bombu může odpálit jen osobitý film talentovaného autora, takže Hopkins se usazuje ve vybrané společnosti Egoyana, Wertműllerové, Ferrary, … kteří už podobný zářez na mé pažbě mají. Spokojené ohlasy ostatních naprosto respektuji i když nechápu – a kdyby někoho zajímalo, za co je ta jedna hvězda, tak za invenci – ta snímku rozhodně nechybí.

Amenábar jako spoluscénárista zručně mlží i za cenu nějaké té logické skuliny, jako režisér ale odvádí výbornou práci. Scéna, kdy Angela "ochutnává" videokazetu na televizi se staženým jasem musí zarezonovat v každém, kdo občas lehce nervózně cpe do videa něco, o čem si není jistý, že to opravdu chce vidět (a tím nemyslím žádný snuff, úplně stačí citovaný Cannibal Holocaust).

Strážci čistoty Chandlerova odkazu budou mít asi problémy s poněkud přezrálým Mitchumem a přesazením příběhu do Anglie, což je inovace, která atmosféře rozhodně neprospěla. Hlavním problémem filmu je ale totálně odbytá režie - například "stylotvorná" scéna, ve které jsou z herců vidět jen siluety za sklem by se skvěle vyjímala v parodii na daný žánr. Výborní herci odvádějí výkony hluboko pod svoje možnosti, zato ti špatní se překonávají - kreace Candy Clark je vyloženě odporná.

Poskládat dobrou polovinu filmu ze scén, které postupně i na přeskáčku vykrádají Vetřelce a navrch ještě Predátora – tomu říkám umění. A když říkám vykrádají, tak nemyslím nějakou parafrázi, ale pěkně natvrdo přetočený útržek storyboardu. "Inspirované" scény vypadají o sto procent lépe než ubohý zbytek – za ty je první hvězda. A ta druhá je v podstatě za drzost.

Přiměřeně nabušená, nadstandardně vtipná, trikově hrozná bondovka, která je tak nacpaná odkazy, že jsem chvílemi váhal, jestli ten nepovedený bluescreen není náhodou taky citace. Přiznávám bez mučení, že mi jednotlivé kousky s Brosnanem poněkud splývají, ale tenhle je alespoň dobře zarámovaný – surfařskou scénu na začátku a dárek pro Moneypenny v závěru beru všemi deseti.

Hlava má jasno – Dovolená s Andělem je hrozný film, který si vychutná jen ten, kdo je schopen na chvíli zapomenout, že existuje něco jako historie a vezme jej jako čirou utopii. Teprve potom má svět, ve kterém odborová rada zná odpověď na každou otázku, Josef Kemr zatlouká hřebíky jako by to dělal celý život a rekreanti pravidelně mizí v oblacích cigaretového dýmu svoje kouzlo.

Harrison měl k dispozici čtyři a půl hodiny, ale chyběla mu Lynchova odvaha (nebo drzost) dostat do filmu víc původní mytologie, předlohu odvyprávěl co nejpřehledněji a to, co se přímo netýká děje, vypustil. Jenže Herbertova klasika - alespoň v mých očích - přežije všechno a výsledek je tak koukatelný, že bych klidně snesl i nášup.

Pitof měl zřejmě ambice natočit film, po kterém budou diváci hledat oční bulvy pod sedadlem. Sledovat některé dynamické sekvence je stejně příjemné (a zdravé) jako pozorovat svařovací oblouk a než se hlavě podaří v tom zmatku odhadnout, co to vlastně vidí, film je dávno o pár půlvteřinových záběrů dál.