Yahey

Pomalé, pozorné tempo vykreslující průřez životem mexické rodiny, jejíž se pozvolna stáváme součástí, hlavně skrze služku indiánského původu, která je hlavním aktérem děje a která pokorně snáší všechna příkoří. Velká úcta vůči ženskému principu. A poněkud obžaloba toho mužského, který si jen hraje na vojáčky a staví letadýlka. Napětí postupně roste na dlouhé horizontální ploše a směřuje k závěrečné katarzi. "Život, jaký je" (podobně jako u Felliniho).

Věrohodná výpověď ze světa, odkud cesta ven v podstatě žádná není.

Krutý, věrohodný.

Působivé, skvěle zahrané drama, krásné ženy, víno, rodinná idylka - pak se něco zlomí. Všichni už to vědí - jen on ne. Hořké, s polootevřeným koncem, nutící k přemýšlení. Něco tomu ale chybí, je to neuspokojující - přesto musím říct spíš dobrý film.

Řecký režisér Yorgos Lanthimos přichází po intelektuálně náročných a dosti obskurních filmech (Humr, Zabiti posvátneho jelena) s něčím trochu stravitelnějším, kde obskurnost už přechází v hravost a koketérii. Favoritka nás zavede do záhybů barokních rouch Anglie 18.stoleti. Intriky a mocenské manipulace kolem dnou trpící královny, poslední Stuartovny, kterou tentokrát rozjíždějí především ženy: baronka Marlborough (Rachel Weisz) a z venkova přicházející služka (Emma Stone). Která z nich si obtočí královnu kolem prstu? Favoritka nám servíruje neobvyklou kompozici záběrů (kamera ladně pluje prostorem nebo se otvírá do rybího oka), vznášíme se v šerosvitu svíček, dlouhé záběry do nitra tváří, za nimiž burací či tančí barokní hudba (Vivaldi, Purcell, Bach & synové, Handel - jejich neoposlouchané, méně známé skladby). Záběry se zrychlují a zpomalují. Prokmitává barokní tíha, krutost, ale i frivolnost znuděnost, hledající povyražení v podivných zábavách jako je závod kachen nebo mrskání rajčaty. Je toto barokní Anglie nebo si z nás Lanthimos dělá šoufky? Říkáme si, když sledujeme taneční kreace blížící se nápaditostí tanečním scénám z filmu Kouř.

Excelentní!

Konečně pěkná česká pohádka

Dojemné, pěkné. Díky, Freddie.

Excelentní. Božský Sorentino nezklamal. Film o Berlusconim (Oni a Silvio) je na jednu stranu slast pro oko, na druhou stranu pohled do nitra muže, ale vlastně to nitra každého z nás, v tom smyslu, že mít všechno je vlastně ta největší nuda / prázdnota na světě. "Můžeš mít všechno." "A to jako stačí?" odpovídá mu dívka, která se jako jediná nedá opít touhou po pozlátku. Berlusconi disponuje mentalitou 15ti letého rošťáka, který sází na jediné: že se do něho 50,5% voličů zamiluje, protože si za ně dovolí žít jejich prostinké sny bez pocitu viny (čip svědomí už spláchnul do hajzlu). V závěrečné scéně s ním jeho zmoudřelá manželka / vyšší všudypřítomná ženskost zamete / zúčtuje. Sorentino celou dobu svírá režii pevně v rukou a jeho film / videoklip plný krásných křivek je možno vnímat jako Buddhovu pradžnáparamitá sútru: "Zde, Sariputro, je forma prázdnotou a prázdnota formou." ... Náš malý Babiš je Silviovi hodně podobný, s tím rozdilem, že i když Silvio pracuje, tak se baví, zatímco i když se Babiš baví, tak pracuje (pardon: "maká"). Takže na večírky (rozuměj: orgie) raději k Silviovi.

Objektivně 3, pro romantické ženy 4. Oceňuji Barryho filmovatou hudbu, ale jinak hrozně předvídatelné klišé v hezkých kostýmech, všichni napudrovaní jak na molu.