samkko

Každý ostřílenější režisér jednou v životě natočí ten jeden film, který už není schopen nikdy ničím jiným překonat. V Kubrickově případě se Stanley, z mého úhlu pohledu, nechal unést vlnou dokonalosti už v roce 1971 kdy stvořil jeden z nejunikátnějších filmů vůbec: Mechanický pomeranč. Říkám to proto, že i přestože je Osvícení nepopiratelně jedním ze základech kamenů klasického hororu, na mě film až tak velký dojem neudělal. Ovšem pokud nepočítám nadlidský herecký um Jacka Nicholsona, závan Kingovy tvorby no a v neposlední řadě mistrovskou režii. Bohužel pro mě, jsem viděl Special Edition, tudíž tu nejdelší 146minutovou verzi. A abych řekl pravdu, našly se tu i místa u kterých jsem se nudil, a čekal už nějakou tu zajímavější scénu. A ta taky časem přišla, a přinesla nám ji pomalu po celou dobu filmu gradovaná psychická proměna hlavní postavy, což taky pokládám za nejzajímavější a obecně tu nejděsivější věc na celém snímku.

Oliver Stone napsal a stvořil jeden z nejlepších hudebně/životopisných filmů. Nejenže danou americkou éru + atmosféru vystihnul, (dle mých představ), dost věrohodně, ale hlavně nám dokázal naservírovat úchvatný filmový portrét hippiesácké legendy Jima Morrisona. Všechny scény na podiu, a vše co se v nich odehrálo a v podstatě všechny ostatní scény jsou natočeno s tak velkou porcí uměleckého zpracování, že vám snímek místy připadá jako něco opravdu netradičního. Film mě extrémně překvapil svým špičkovým vizuálním zpracováním a definitivně potvrdil hvězdné nadání Roberta Richardsona. Tudíž pro případ že byste si chtěli rozšířit svůj filmový obzor, doporučuju.

Musím přiznat, že na mě film hned po dokoukáni dvakrát velký dojem neudělal. Pak jsem si však našel nějaký čas a pořádně se nad tímto počinem zamyslel. Darren Aronofsky je vrcholový umělec (jak už jsem se jednou zmínil). Jeho filmy rozhodně nejsou pro každého, nesednou každému a nebudou se líbit všem. Ale proč vlastně? To je trochu těžší otázka, ale dle mého amatérského názoru je to prostě tím, že točí filmy na takové úrovni, kterou klasický mainstreamový divák nedokáže rozumně strávit. Darren totiž do svých filmů vkládá víc než jen pouhopouhou zápletku. Dá vám možnost se do filmu vcítit, prožívat vše co prožívají postavy a cítit s nimi ty nejhlubší pocity a prožitky. No a The Whale není výjimkou. Film je ukázka mistrovského zpracování divadelní hry, mistrovského výkonu a návratu Brandona Frasera, a v neposlední řadě i ukázkou srdcervoucí lidské dobroty. Ve filmu máme možnost pozorovat život pár lidí, kdy je každý z nich úplně jiný a každý vidí svět trochu jinak. Charlie (B. Fraser) je postavou, kterou z hlavy a srdce nějakou dobu nevyženete. Jeho pohled na lidi kolem něj je totálně neuvěřitelný a nebál bych se říct, že vás dožene k malému zamyšlení. Bohužel Charlie (jak už je u Aronofskych filmů zvykem) nemá vůbec jednoduchý život a sledování toho, jak ho vše okolo tlačí dolů, ale on si je stále schopen udržovat svůj přístup, je něco nevídaného. Pokud se do filmu vžijete pořádně, možná vás také zastihl onen povznášející pocit, že netušíte co se v další minutě odehraje. Zrovna tahle nezřetelná věc, mi však z celého filmu udělala nevšední záležitost, protože tím pádem film působí tajemně, nečekaně a velmi, velmi nejistě (= dokonalý pocit ze sledování). Nakonec, je tu konec, u kterého taktéž nemáte největší tušení kdy udeří, ale jakmile udeří, zasáhne vás v té největší síle.

Za mě proč ne. Vtipná, chytlavá a svérázná podívaná se slušnou akcí by vám, kvůli svému do očí bijícímu obsazení neměla uniknout.  James McAvoy si zde střihl pěkně pestrobarevnou hlavní postavu, která je taktéž  jedním z mála prvků, které táhnou kvalitu filmu nahoru. K těm dalším můžeme připočítat třeba netradiční námět, vtipné zpracování nebo už zmíněné herecké obsazení. Příběh ze mi na svých "krátkých" 110 minut zdál lehce překombinovaný a ke konci se to začalo i trochu tahat. Jako film, na zakončení příjemného dne, je to však dostačující.

Myslím, že na  to abych úctyhodně zrecenzoval tento film, nemám patřičnou prověrku, tudíž mi taky nezbývá než vám sdělit mé nadšení prostřednictvím těchto vět: Mandy, film na který se musíte dívat s kilometrovým nadhledem a super soustředěnou myslí. Teprve potom dokážete ocenit onu jedinečnost, originalitu celkového zpracování no a v neposlední řadě taky působící herecký um Nica Cage. Film rozhodně není určen pro masivní, mainstreamové publikum, právě naopak směřuje k velmi úzké skupince diváku, kteří dokáží ocenit takovouto moderní kuriozitu.

Takhle, asi zůstanu nadále věrným fanouškem Johna Wicka. Příběh.. okey, proč ne. Místy dost zajímavý, na akční film funguje i jako lehké drama. Obsazení je velmi příjemné a scénář se drží na nadprůměrné úrovni akčních filmů. S čím jsem však problém měl, byla samotná akce, protože když se u snímků tohohle žánru nudíte převážně u akčních scén.. asi je něco v nepořádku.

Opravdu smekám. Natočit v padesátých letech film postavený jen na precizním scénáři chtělo dozajista koule ze železa. Dvanáct rozhněvaných můžu zavřených v jedné místnosti, kteří na sebe útočí jen svými ústy, může pro obyčejného mainstreamového diváka vyznít dost nudně. Avšak pro nás, milovníky poctivé kinematografie, by se mělo jednat o povinnou záležitost. A pokud je vaše mysl zahalená jakýmikoliv předsudky, vězte, nudit se nebudete. Dvanáct velmi slušných hereckých výkonů vám to prostě nedovolí. A o něco, jako myšlenka do života, popřípadě jen na zamyšlení, nouze také není.

Krásný to film. Přímo pohlazení pro duši. Carpe diem!

Zajímavé a neotřelé pojetí ne až tak zajímavého tématu. Trestání hlavních postav za jejich zločineckou nebo temnější minulost už jsme v pár filmech viděli, jenže The Menu nám tuhle neoficiální subžánrovku servíruje v neokoukaném a stejně tak zábavném pojetí. (Po nějaké té první půlhodince se začne situace pořádně hrotit a film nabírá patřičnou atmosféru, která je místy obohacena napínavými scénami. O kvalitě scénáře by se dalo diskutovat, ale dle mého uvážení se o nic výjimečného nejedná. To se mi projevilo zejména na většině postav, ke kterým jsem si nebyl schopen vybudovat potřebné emoce, díky kterým bych byl do příběhu vtažen víc. ps: Šéfkuchařovo umění je na celém filmu snad to nejlepší.

Teda, tohle je snad ten nejlepší film z rukou ženské režisérky, který jsem kdy viděl. Lost is Translation je nádherná studie úzkostné deprese a ničím nenuceného přátelství. Herecky velmi příjemná záležitost, ke které se nestyďme připojit i osobité vizuální zpracování a výborně sem padnoucí hudbu. Příběh je dost jednoduchý, avšak díky skvěle napsaným postavám, působí vážnějším a velmi melancholickým dojmem. V závěru se tedy jedná o velmi příjemnou záležitost, nemám problém doporučit.