Maxtrix

Jestli první sezóna začala koncem první epizody, tak druhá sezóna začala tak okolo epizody čtvrté a to jen kvůli tomu, že neustále sleduje vedlejší příběhy, víc kecá a ultimátně i zpomaluje tempo. Přestože to je hlavním tématem kritiky, já musím bojovat i za tuhle formu, protože reflektuje přesně to, co Mark prožívá - nejistotu a těžké rozhodování. Na druhou stranu tak uplynula celá série a já jsem si vlastně uvědomil, jak málo se odehrálo. Tohle dávám za vinu falešným zvratům - když se odehraje něco, co má příběh extrémně změnit, ale přijde deus ex machina a hned jsme tam, kde jsme byli na začátku dílu (třeba SPOILER - když ta klonovací asiatka chcípne a pak se vrátí nebo když je Mark opuštěn v alternativní dimenzi a minutu na to ho zachraňujou Guardiani). Hrozně rád bych dal 2. sérii 4 hvězdy, protože to vlastně bylo fajn a díky tomuhle způsobu jsme zahlédli ty stejné postavy jinak, ale teď to má 88% což je fakt moc.

Univerzita pro příšerky dneska už svým pokrokovým designem nikoho nepřekvapí, a o to víc se projeví jednotvárnost postav a humor, který pro rodiče už moc nefunguje. Na druhou stranu se stále jedná o parádní pokračování prvního filmu a to nejen proto, že vidíme jak naše milované příšerky vyrůstaly. Prostředí jsou fantastická a celá zápletka Strašných her zabírá. Tiché momenty nakonec zastíní akcí hlučné finále, po kterém odejdete od obrazovky s dobrým pocitem. Mimo skvělého dabingu musím vyzdvihnout i energickou hudbu (Gospel od March Fourth Marching Band).

Tarantinovo nejoblíbenější film a přitom jen absurdní sci-fi, které si hraje na nějakou hlubší myšlenku, jako by reálně nešlo jen o ty krvavý jatka. Až na pár scén se skvělou kamerou a originálním nápadem mě na celém filmu nic nezaujalo, v dnešní době je to už trochu ohraný a násilí jsem už viděl horší a realističtější. Když už jsem se k realističnosti dostal, v tomhle filmu průměrná postava snese od jednoho škrábance po 3 zásobníky kulometu, zrovna záleží na tom, jestli musí splnit nějakej úkon (třeba se usmát). Postavy mi přišly ploché, jen se je občas Fukusaku pokusil dofouknout nějakou backstory (většinou tragickou), ale stejně to na mě nějak nezapůsobilo. Speciálně se musím vyhradit proti zvolení třídy jako sledovaného subjektu, protože je to asi tak první myšlenka, která vás napadne, když se řekne celek s komplexními vztahy. Zkrátka je to vybraný jen abychom se cítili ještě hůř, když se navzájem zabíjí, ale je to vlastně levný. Abych to shrnul, Battle Royale má něco do sebe, ale víceméně mě nechal chladným.

Pomalý a podhodnocovaný snímek vyprávějící o neznalosti - aneb když se nevyznáš tak se v tom nehrab. Většinu filmu strávíme s ztělesněním dobra Markem Rylancem, který parádně hraje utrpení. Mrzí mě ale, že nebyl dán větší prostor i tomu zlu, protože Pirát jen potají mučí barbary a Vlkodlak se přidá až ke konci.  Snímek bych neoznačil jako nudný, ale místy mohl být silnější. Zaslouží si aspoň 70%, a tak mu zvedám čtyřhvězdičkový palec.

Po dlouhých úvahách dám Gravitaci ty horší čtyři hvězdy (než dobré tři), které si vysloužila zejména skvělými efekty. Tenhle film je totiž opravdu nářez a věřím, že kdybych ho viděl v kině, hodnotím jinak. Na mém skromném počítači jsem ale mimo parádních záběrů viděl taky Bullockovou jak 90 minut plýtvá časem, kyslíkem a někdy i slovy (na zamlčenou doktorku toho sama dost nakecala). Její charakter mi v hlavní pozici vadí, protože je mi svou nervozitou nesympatická - jo, taky bych byl podělanej, ale mě si NASA nevybrala. Jako vedlejší nedostatek hraje nelogická dráha ruských trosek - člověk by čekal, že trefí všechny stanice najednou a ne jen když se v jejich blízkosti bude zrovna nacházet nestabilní doktorka, která ve vesmíru nabírá novou motivaci na život na zemi. Když ale opomenu tyhle štěrbiny, zvětšené mým malým plátnem, opravdu příjemná hodinka a půl.

Nečekaně výborný snímek opírající se o křehkost lidské povahy v kolektivu odříznutého od zbytku světa, která lze zobecnit na celé lidstvo. Scenérie je minimální, ale je to právě to, co podporuje naši fantasii a samotné analyzování prezentovaných problémů. I to je na Dogville geniální - každý odejde s názorem. Silný je také motiv viny a trestu - Erben zvedá palec nahoru. Zvrat, teda spíš obrat příběhu překvapí a těch 180 minut oběhne jak voda. Můj potlesk pro Kidmanovou a další herce se v aplausu sice ztratí, ale stejně tleskám.

Sorrentino mě nadchnul Mládím a zklamal Boží Rukou. Rok a půl jsem od něj nic neviděl a dnes konečně nastal čas na další snímek. Hned první scéna je mimo děj a jen diváky zmate (má prý naladit tón a poukazovat na Vedi Napoli e muore, ale je prostě navíc.)  Od druhé se scény se už chytám a postupně se všechno zlepšuje. Nejlepší část nastává po představení prostitutky (zasnění nad ztrátou panictví, chození po tajných místech). Pak je to zas trochu o ničem. Hudba parádní. Italština mrštná. Toni Servillo umí hrát a Sorrentino točit, ale občas si neuvědomí posloupnost nebo návaznost. Co dodat? Dokonalé i slabé chvilky, ale bylo jich dost, abych ubral hvězdu.

Zrovna tenhle film fakt další recenzi nepotřebuje, ale rád bych si napsal pár poznámek, které nepřehlédnu. Jedná se o snímek míchající příběhy o lásce různých lidí dohromady, což je něco extrémně neoriginálního, ale dělá to sakra dobře. Bohužel se tím vytváří silnější a slabší příběhy a tím rovněž méně a více zajímavé postavy, a když zrovna netrávím čas sledováním té mé, tak o ní uvažuji a snímek mě nezajímá. Vlastně tolik postav tam je jen kvůli tomu, aby měli čím zaplnit letiště. Celý film tak dohromady není o něčem hlubším (jako nějaký unikátní pohled na dlouhodobou problematiku), jen prostě láska je všude a má mnoho podob. Ale přes tohle všechno JE TO SKVĚLÝ - anglickej humor perlí, herci září, koncové scény zahřejí u srdce, a co chtít od něčeho podobnýho víc? Je důležitý mít takovýhle filmy, který bude milovat vaše milá a bude vás mít jen ráda protože se vám líbí její oblíbený film.

Já vážně miluju brouzdání žebříčkem nejlepších filmů. To se občas stane, že si náhodně vyberu film, který má jméno, které mi přijde otřesné, a zhlédnu absolutní pecku. To je přesně příklad Čisté duše - filmu na 3 přiměřeně stejně dlouhé části - 1. představení matematika Johna Nashe, 2. objevení a přesné definování jeho problému, 3. následky problému.  Zejména délka třetí části je kritizována za ztrátu tempa, ale já nesouhlasím. Vidíme čím si Nash, kterého v ten moment už podporujeme a záleží nám na něm, prochází a o to víc ho oceníme. Vyzdvihovat herectví, kameru ani hudbu snad nemusím, zkrátka je to jeden z těch vynikajících snímků Rona Howarda. Prvně zhlédněte, pak čtěte - BACHA NA SPOILERY.

Recenze jsou podle mě od toho, aby lidem, co danou věc neznají, řekly jestli jí stojí věnovat pozornost. Občas se ale stane, že nelze objektivně hodnotit, protože jsme každý jiný a ne vždy se bude všechno líbit všem. ONA lze pochopit jako něco o lásce, co je hrozně nudné a "úmorně předlouhé a zoufale ukecané". Navíc věci o lásce tady už byly stokrát. ONA lze však taky pochopit jako snímek zaměřující se na budoucnost lásky - lidé hledají nejkratší cesty k radosti a už teď radši než jít do baru někoho hodinu balit je jednodušší si zapnout péčko. Lze tak očekávat, že v budoucnosti bude vybudován monopol i na lásce, a to je pravděpodobně to, co dělá Her tak realistickým. Já jsem ale JI pochopil jako univerzální a nadčasovou výpověď o tom jediném, co pojí všechny generace dohromady. Nahlížení na lásku vám změní jen zážitky s ní a tenhle snímek staví na něčem, co nás jako lidstvo trápilo, trápí a bude trápit. Nejde o to kolik nám je, jakou máme rasu a nebo jestli jsme jen software, být zamilovaný je krásné, ale náročné, protože jsme každý jiný a protože se každý jinak vyvíjíme. Někdy se dvě bytosti v čase najdou - to je univerzální. Z mého pohledu Her vypráví skvělou lekci o tom, že milovat můžeme kohokoliv a milován lze být kýmkoliv. HER se vám bude líbit přesně tak, jak v ten moment lásku vnímáte.