Lima

Krátká výseč ze života skutečného jazzového pianisty Joe Albanyho, skvělého muzikanta, který se celý život potácel ve spáru heroinové závislosti. Je to hodně indie a pouze pro ty, kteří mají rádi pomalu plynoucí filmy, jakoby v rytmu zklidněné jazzové skladby, piánka, saxofonu a všeobjímajícího klídku. Na vyhrocené emoce se zde nehraje, jenom si budete užívat ty skvělé herce (boží John Hawkes je až nápadně podobný Albanymu, všechno jsem věřil i Elle Fanning), zvuky piána, atmosféru osamění a zatleskáte Kiedisovi a Fleovi (jenž tu má menší, ale zapamatováníhodnou roličku) z ´Red Hot Chilli Peppers´, kteří tenhle film zafinancovali a zprodukovali. Neměl jsem pocit, že by se mnou tvůrci hráli nefér hru a tak to má být. Pouze cameo Petera Dinklage je tu úplně zbytečné, rozsahem i významem v ději.

Sociopati typu verbala (mnohočetný živočišný druh mezi námi) samozřejmě tohle neocení, tohle je pouze pro citlivé lidi, kteří dokáží ocenit celuloidovou řeč zvanou film, která vás zavede do časů, kdy se ještě vyprávělo obrazy a nedělaly se umělecké kompromisy. Skromná výprava je tu naopak trumfem, tady se nehraje na mnohočetné davy a rozmáchlou produkci, ale na kompozice a at-mo-sfé-ru. V tomhle ohledu jsem si fantasticky užil zejména první polovinu, do momentu, kdy je Macbeth jmenován králem. Vizuální stránka filmu je tak jedinečná, že je vlastně úplně jedno, jestli předlohu napsal Shakespeare, nebo jiný divadelní titán. Jsem teď fakt upřímně zvědavý na ´Assassins Creed´, protože Kurzelův filmový jazyk je úplně neslučitelný s herní poetikou assassína, který běhá po střechách a skáče do kupek sena.

Yves Boisset byl taková bílá vrána, rebel francouzské kinematografie, buřič již od svých začátků. I zde, ve svém druhém velkém filmu, se otírá o praktiky francouzských vládních kruhů a zejména pak samotné policie, která neváhá zabít i nevinného člověka. Nedivím se, že bolševik tenhle film s chutí promítal v kinech, to víte, levicově zaměřený hlavní hrdina a jeho partnerka – socialistka – oba v ohrožení života ze strany západní vládní mašinerie, to se muselo komoušům dobře prodávat. Ale ta zápletka je na dvouhodinovou stopáž až moc triviální, místama předvídatelná, hudba Morriconeho překvapivě nevýrazná a ta herecká elita, sesbírána napříč kinematografiemi celé západní Evropy, to už nevytrhla. Ale jako vždy mě potěšil Trintignant a zaujal Volonté se svým – pro něho nezvyklým – tlumeným herectvím.

Fandil jsem velrybě.

Gian Maria Volonté byl herecký chameleón každým coulem. Rok před tímhle filmem ztvárnil s naprostou bravurou arcipadoucha, před kterým se všichni klepou a tady naopak ušlápnutého profesura literatury, který je nevědomky ve vleku lidí, jenž s ním při jeho pátrání hrají nekalou hru. Film to není špatný, ale na cenami ověnčeném scénáři nevidím nic mimořádného, emocionálně mě to dost minulo, vyjma konce, kdy se to všechno vyhrotí a na ten závěrečný mord nezapomenete. Jestli je film něčím zajímavý, jsou to reálie Sicílie konce 60.let, její architektura, krásná krajina a lidé i dusná atmosféra sicilského maloměsta, kde každý zná každého. A pak hudba Bakalova, ta se opravdu povedla.

Tak i poliziotteschi žánr má svoji spodinu :o) Ano, má to ďábelské tempo, pořád se tu něco děje, hodně akce, střílení, nevinných obětí (napočítal jsem na 20 zabití), ani nahota a automobilové honičky nechybí a……celé je to úplně pitomé. Nechápete motivaci těch mladíků, kteří se vydali na cestu zločinu, protože film vám to primitivním scénářem neumožní, jejich násilnický vůdce je castingový omyl, protože vypadá jako Mirek Dušín, který by mouše křídlo nezkřivil, jeho parťák se svojí holkou mají tucet možností, jak tu spirálu násilí ukončit a raději se nechávají sebou vláčit jako onuce atd. atd. Prostě celé to chování hlavních postav vám nedává žádný smysl, ale protože se na to dobře kouká (rozuměj – je tu hodně akce), tak to tak necháme, rejžo. A policajti? Ti tu jsou jako páté kolo u vozu, banda nesvéprávných pitomců. Jedinou smysluplnou scénu tu má Tomas Milian v roli komisaře, když vyčítá rodičům těch tří darebáčků, co za zmetky to splodili. Jedině Milianovi jsem tu roli věřil a to je dost málo.

Itálie 70.let zažívala značný nárust kriminality – mafie na Sicílii, únosy na Sardínii, organizovaný zločin ve velkých metropolích, zejména v Římě. Proto byl v té době tak oblíbený žánr polizioteschi, protože tuhle dobu promptně reflektoval, někdy značně nadsazeně a přibarveně, někdy se držel při zemi a pravdivěji popisoval realitu. A tenhle dobrý film patří do té druhé skupiny. Dotýká se bezzubých zákonů, s tím související svázaných rukou policie, úvah nad znovuobnovením trestu smrti, samozvaných soudců z řad lidu, který nemá daleko k lynčování atd. Nechybí tu ani časté exemplární popravy z rukou tzv. „anonymní policie“ a boj zásadového komisaře (výborný Salerno) proti tomuo zabíjení, vymáhání práva z rukou někoho jiného, než je sama policie. Nedivím se, že tenhle film komouši tak rádi pouštěli v kině, „nastavoval totiž zrcadlo prohnilé kapitalistické společnosti“, jak rádi tehdejší rudí ideologové říkali a televizní spíkři jako mantru opakovali před každým podobně zaměřeným filmem.

Poctivá rukodělná výprava, ještě bez digitálních serepetiček (pochopitelně), sem tam prokládána jednoduchou osmibitovou grafikou, ale jinak strašně zmateně vyprávěno. Chybí tomu dramatický oblouk, schopnější dramaturg a postavy se chovají občas jako idioti. Skutečnost, že tenhle film otevřel Emmerichovi dveře do Hollywoodu, dokazuje, že v očích hollywoodských bossů nezáleží na smyslupném scénáři a zručném vyprávění, ale hledají řemeslné nádeníky, kteří umí šikovně nakládat s rozpočty, nejlépe ušetřit bez obrazového kompromisu, kdy může platit, že „za málo peněz přinesu hodně muziky“. Emmerichovi nemohu upřít jedno – jeho filmy vždy vypadaly dražší, než ve skutečnosti stály.

Film zajímavý hlavně ze dvou důvodů – je to jeden ze základních inspiračních zdrojů Quentina Tarantina a pak proto, že se ani trochu nepodobá předchozím filmům Maria Bavy, je tu spíše cítit vliv jeho syna Lamberta. Proto se na atmosféru tady nehraje, spíše na stálý strach dvou unesených lidí ze smrti a blíže než k poliziotteschi žánru to má k čistokrevnému exploitation. A to hlavně díky prasárničkám dvoumetrového George Eastmana (scéna, kdy nutí před očima zloduchů ženu močit ve stoje je až fyzicky nepříjemná), explicitní násilí až na jednu jedinou scénu zde není, spíše psychický teror, pramenící z verbálního napadání a neustálého strachu dvou unesených, že se jich bandité později násilím zbaví. Stísněnou náladu navozuje i fakt, že zhruba sedmdesát procent stopáže kamera neopustí vnitřek auta, závěrečná nečekaná pointa je vynikající, ale jinak to větší otisk do divákovi duše neudělá. Předchozí Bavovy filmy se mi líbily více.

Žijeme v době, kdy je mainstreamová filmová produkce převážně v prdeli, Hollywood požírá sám sebe svými remakeami a předělávkami předělávek a digitálními verzemi nových klasik, kina nasazují převážně přepálené CGI omalovánky (čím více triků tam v rámci bitvy Marvelu a DC Comics nasereme, tím lépe a Transformeři si taky přisadí), svoje kouzlo už má pro mě jenom něco z hororové a indiscény a mě se tenhle přes poslední dekádu udávaný směr kinematografie ani trochu nezamlouvá. Asi už stárnu a nedržím pod palcem tep doby (a hlavně ani nechci), tak filmy podobného ražení, jako je tento, jsou pro mě balzámem na duši. Pozvolna, rozvážně vyprávěný příběh, s bezchybným vedením herců, a přitom je ke stěžejnímu tématu apokalypsy přistupováno neotřelým, osvěžujícím způsobem – nevidíme ho, ale skrze dialogy ho cítíme, i když okolí si žije dál svými běžnými rituály. Filmům Stanleyho Kramera jsem vždycky rozuměl a měl je rád. Prostě použiju mozartovskou parafrázi – „Stanley, tvoji jablonečáci ti rozumějí.“ :o)