Lima

Pro mě s přehledem nejlepší díl celé franšízy. Není to tak nesnesitelně kulometně ukecaný jako ´jednička´, ani tak vizuálně agresivní jako ´dvojka´, nebo dějově plytké, jako ve třetím díle, kde to hraničilo skoro až s nějakou mexickou telenovelou. Má to patřičný nadhled, nečekaně vtipně vypointovaný scény, má to fajn vizuální nápady a při akčních scénách kamera zajímavé krouží prostorem a volí netradiční úhly. A největší překvapení je ten, od kterého jsem to čekal nejméně. Martin Lawrence je sice pořád osina v zadku, ale světe, div se, on je tady i vtipnej. Počínaje nechtěnou „návštěvou v záhrobí“ ty jeho ztřeštěnosti a jakýsi komplex mesiášství dávají smysl a prostě mě jako herec, na rozdíl třeba od krále trapnosti Kevina Harta, ten týpek baví. Jediný, kdo to trochu kazí, je postava Smithova synátora, mladej prostě neumí hrát a ve všech scénách se tváří stejně netečně, jakoby ho to ani nebavilo.

´Mad Max´ je australský kulturní poklad, který měl zůstat jenom u tří, respektive čtyř dílů. První hodinu mi to přišel jako takový sled mini-příběhů, kde nechutně přehrávající Hemsworth sebou škube jako holub, když zrovna zobe zrní a svým (ne)herectvím z toho dělá vlastně takové na sebe navazující polo-komediální skeče, které fakt v sáze Mad Maxe vídat nechci. On tu byl nejslabším článkem filmu. Tím dalším tu byla přemíra zřetelného greenscreenu a přestylizovaných barviček. Tehdy před lety, u prvních dvou dílů jsem obdivoval tu punkovost, která z nich čišela. Punkovost, která souvisela s nízkým budgetem, kdy se všechno dělalo takříkajíc na koleně, kdy wastelandery hráli skuteční motorkáři, policajty skuteční policisté, rekvizity se vymýšleli v pauzách při natáčení a čišela z toho divokost a opravdovost, kterou Miller částečně oživil ve stejně divoké ´Fury Road´. Tohle má spíše blíže ke třetímu ´Dómu hromů´, který byl rovněž přestylizovaný a nevěrohodný v zobrazení postapo světa. Nevěřil jsem tomu. Šílenému Maxovi nesluší nabobtnalý rozpočet, protože pak se Miller neudrží a ve snaze tam narvat toho co nejvíc, je to s ním jako v té pohádce o pejskovi a kočičce, co vařili dort s tolika ingrediencemi, až se z toho poblinkali (scéna z lomu je příliš over the top). Postupem času zjišťujete, že vás osud Furiosy vlastně ani moc nezajímá, protože pro vás, na rozdíl od Mela Gibsona, není stěžejní určující postavou, neprožíváte to s ní a k tomu se celou dobu modlíte, ať tam je co nejméně Hemswortha. Vlastně jediné, co stojí za vyzdvihnutí, je desetiminutové dobývání cisterny, protože z něho je cítit ta punková opravdovost, kde si poctivě mákli kaskadéři společně s těmi, co vymýšleli choreografii. A to mi přijde málo, Georgi. Moc málo.

V 50.letech a v 1.polovině 60.let se v Hollywoodu natočilo zhruba 270 nízko a vysoko-rozpočtových scifíček a tenhle kousek je jeden z posledních zástupců té ´Zlaté éry vintage sci-fi´, kdy už začala poptávka po tomhle typu filmů postupně uvadat. Produkčně velice pěkně zajištěn, s hezkými triky a cinemascope formátem, který u sci-fi filmů nebyl standartem. Je to vlastně takový dědeček ´Marťana´ od Ridleyho Scotta, o 50 roků starší. I tady se ztroskotaný osamocený kosmonaut snaží přežít na nehostinném Marsu a vlastně celé první půle je takovým sólem pro něho, jeho opičího společníka a jednu k životu vybavenou jeskyni. Je to všechno samozřejmě úměrné vědeckým znalostem té doby, takže náš hrdina se po Marsu producíruje bez kyslíkové masky, dopřává si občerstvující koupel, tedy zkrátka věci, o kterých se Mattu Damonovi mohlo jenom zdát. Ke konci se to zvrtne do totální fantasmagorie, s domorodým „Pátkem“, ufouny, kteří z orbitu šlehají z létajícího talíře smrtonosné paprsky a s měnícími ekosystémy, kde nechybí ani čerstvý sníh. Celé to vypadá docela pěkně, ale nemohu se zbavit dojmu, že vzhledem k řídké náplni je ta velká stopáž poměrně neobhajitelná.

O více než dekádu předtím, než se Brynych ostudně vrhl do spárů normalizačního „uklízení“, točil dobrý filmy. Fakt. Tady, jakoby jeho inspiračním zdrojem byly ty nejlepší fláky italského neorealismu, i tady se řeší tehdejší závažný společenský problém. Ano, mít v 50.letech nemanželské dítě bylo pro tehdejší mladý holky velké trauma, doprovázené nepochopením okolí, dneska už na to samozřejmě sere pes. A nejenom, že tehdy debutující, netuctově krásná Renata Olárová to herecky podchytila znamenitě – dneska by se za podobné role rozdávaly České lvy – ale i svižná režie tomu strašně pomáhá, té autenticitě. Kamera je pořád rozpohybovaná, s několika skvělými vizuálními nápady a hlavní herečce je více než důstojným partnerem „Brad Pitt našich babiček“ Jiří Vala, který tu skvěle snoubí floutkovskou bezprostřednost s pochybnostmi. Navíc potěší, že slovo „soudruh“ tu zazní jen v jedné jediné scéně a nějaký budovatelský étos tu zcela chybí. Největší hvězda 50.let Jana Brejchová tu má jen malou roličku rozjívené blbky a Eduard Cupák je tu upozaděn úplně. Samotný závěr je netypický, ale o to zajímavější.

2.půle 50.let byla z hlediska českého filmu velmi zajímavá. S nástupem Chruščova a jeho odsouzením stalinistických praktik si naši filmaři zlehka sondovali, co si můžou ve svých filmech dovolit si kritizovat a co ještě nesmí a tohle pozorování lehounkého opatrného našlapávání je dnes zajímavé pozorovat. Čímž neříkám, že tenhle dnes již zapomenutý film Martina Friče byl jedním z nich. Je tady znát trošičku malá deziluze z budovatelského nadšení, ale hlavně se tu Frič pokusil v českém filmu o nový a ještě pořádně neprošlapaný katastrofický žánr. Ten VELMI rozpačitý úvod tomu ale nenasvědčoval. V podstatě téměř celou první půlhodinu neopustíme světnici jedné chalupy a citové výlevy jeho obyvatel. Je to statické, a i vzhledem k režijním schopnostem Friče pozoruhodně nezajímavé. Pak se to konečně překlopí na tu správnou stranu, celkem pěkná kamera a výprava dělá film konečně živoucí a životem pulzující a sem tam se mihne i hezký trikový záběr, který Fričovi ostudu nedělá. Naštěstí se tu moc „nesoudruhuje“, neteče na vás budovatelský patos, ani jiného druhu, vyjma závěrečné vypjaté fatální scény, kdy jde o život. Celý děj se odehrává během jedné jediné noci a pěkná kamera ten kontrast umělého světla a stínů dokáže prodat. Škoda té úvodní nudné třetiny, nehodné Fričovy zručnosti .

Dear Hollywood, we are sick of this! O důvod víc ušetřit za předplatné Disney +. Co začalo stupidní 9. episodou ´Vzestup Skywalkera´, pokračovalo přinejmenším rozpačitým seriálovým Obi-Wanem, vrcholí touhle hrůzou, s cringe odérem na maximálním levelu. Neříkám, že Kathleen Kennedy je hrobařkou Star wars značky, něco málo se jí povedlo, ale Leslye Headland (která dle jejích vlastních slov původní Star Wars vlastně ani nemá ráda) v pozici showrunnera je obrovský, obrovský omyl, což si po aktuálním 14% audience skóre na RottenTomatoes a obrovskou vlnou znechucení od všech, obyčejných fandů, přes lidi z branže, začínají v panic módu uvědomovat i samotní pohlaváři Disney studia. Třeba se už třesknou do palice a do budoucna budou zvát opravdu šikovné řemeslníky (Andor, Rogue One, Mandalorian), kteří nenechají tuhle franšízu chcípnout v přímém přenosu. S tímhle audiovizuálním sado-maso bičíkem končím 4.dílem.

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil.

Je to hodně trikový, hodně barevný, hodně hodně CGI přeplácaný a Lopezka tam na začátku pobíhá s velkým zadkem a přizná v jednom z dialogů, že má vrásky a zakrývá si šediny, protože „holt nikdo nemládnem“ a za to má u mě malý plus, protože její botoxový kolegyně z branže to asi vidí jinak. Dá se u toho v případě vašich drahých poloviček v pohodě žehlit,  já si u toho s gustem zapařil zaklínačský Gwent, takže film tak nějak na půl ucha a jedno oko. Ke konci z toho Jennifer dělá až jakési existenciální drama, kde se na kameru roní velké slzy a už tam chybí jenom velká pusinka na zdemolované sklíčko …. ale co, já tě mám Jennifer pořád rád, sice poslední čtvrtstoletí točíš samý sračky, ale jseš holka pracovitá a to dokážu ocenit :o)

Již ve své době vysmívaný film podle vysmívaného románu Maurice Sandoza, který je zajímavý snad jen tím, že v roce 1945 ho ilustroval samotný Salvador Dalí. Těžko o tomhle filmu psát, a přitom se nedopustit nějakého spoileru, dějového zvratu v závěru, který jediný je na celém filmu pamětihodný. Do té doby, respektive do „přestávky“ ve dvou třetinách stopáže (ano, i tak krátký film měl svoji ´Intermission´) se pohybujeme ve fádních kulisách hradu s pěti herci a z letargie vytrhnou pouze dva netopýrci na provázkách a jeden trikový pohled z okna na bludiště. S ním se tady vůbec pracuje trestuhodně málo, téměř za celý film vidíme pouze jeden vstupní koridor, ale je to pochopitelné, peněz nebylo moc (od samotné předprodukce k finálnímu uvedení do kin uběhly pouhé 2 měsíce). No a na konci se zjeví … mno, řekněme, že monstrum, ale takové, na které do smrti nezapomenete. Již ve své době, která byla na naivní filmy bohatá, vyvolávalo u diváků salvy smíchu. Mělo být možná děsivé, netuším záměr tvůrců, ale spíš ho chcete politovat, obejmout a pohladit. Víc neprozradím :o) Film byl natočen ve zjednodušeném 3D, které tehdy začínalo, takže v některých scénách se vám objekty a herci „vrhaj do ksichtu“ (úvodní tanečnice, netopýři, monstrum skákající z okna). Resumé? Dám nadhodnocené 3 hvězdy, takovéhle oldschool naivní béčka mi v dnešní době vlastně chybí. Ty vás neděsí a nezhnusí, ty hladí po divácké dušičce :o)

Z tohoto filmu si odnesete hlavně to, že Vittorio Storaro (viz Coppolova ´Apokalypsa´) byl velmistr kamery, VELMISTR! Aniž bych dopředu znal, kdože držel ten báječný přístroj s optikou, hned jsem si všiml těch úžasných obrazových kompozicí, kterých je tu mraky, společně s kongeniální atmosférickou hudbou a vlastně celý film stojí jen na těch dvou složkách. Protože děj, ač si po celé dvě třetiny drží zajímavé tajemno, není nejsilnějším prvkem, což si uvědomíte hlavně v závěru, kdy se vyjeví pointa se sci-fi odérem a vy si z toho chcete omlátit hlavu o zeď. Tohle vám nemůže zkazit náladu, protože do té doby krásně plujete na svůdném tajemnu a vychutnáváte si ty nádherné obrazy. A také si všimnete, že Florinda Bolkan má krásný úsměv, škoda jen toho androgynního účesu, u Fulciho jí to s hřívou slušelo o dost víc :o)