Isard

Psychiatr má podezření, že jeho milá má co dělat se sérií vražd. A odtud vede cesta až k hypnóze přes televizi a k podzemní základně padoucha s železnou maskou. Film začíná jako slabá detektivka, ale přes spoustu různě tvůrčích záběrů a scén se dobereme až k explozivnímu finále. Vcelku nic moc, ale hvězdička navíc za to podzemní doupě.

Robert Horton se vrací jako bývalý špion John Smith (a s ním i Jill St. John jako jeho přítelkyně). Tentokrát má splnit misi přímo v Sovětském svazu. A stejně jako v jeho předchozím dobrodružství, i tentokrát se stane součástí náramně komplexní zpravodajské hry. Příběh je tedy opět kvalitní plný různých zvratů, přesto mu ale nějak schází napětí či drama. Přesto je to pořád vážný špionský film, který stojí za shlédnutí.

John Smith dal vale světu tajných služeb a nyní je z něj soukromý detektiv. Jenže se nešťastně (a řekněme rovnou, že dost hloupě) nechá obvinit z vraždy a musí se vrátit. Máme tu špionážní film, který není hnaný akcí, ale dialogy, film s vážným příběhem, ve kterém je mnoho skryto, a který směřuje k zajímavé pointě.

Skvělý eurospy, který je nečekaným mixem bondovek a Mission: Impossible. Dostáváme totiž (super)agenta, který se umí nejen ohánět pěstmi či efektivně využívat četné špionské hračky, ale umí také používat rozličné masky. A jeho cílem je metodický a schopný padouch ve službách rudé Číny, která chystá cosi nekalého v chaosu politicky se rodící Afriky. To vše máme servírováno ve slušném příběhu, který je (na běžné eurospy poměry) docela krvavý, ale i vtipný, provede nás navíc řadou zajímavých míst (kde se skutečně natáčelo), a to vše za doprovodu výborného soundtracku. Věci samozřejmě prospívá i kvalitní obsazení. Hardcore fandům eurospy žánru možná neunikne i jisté „vybočení z pravidel“ žánru – ačkoli je Karin Dor kladná postava, zabíjí nožem.

Lehce ironicky pojatý britský eurospy. I přes slušný příběh je jasným těžištěm filmu humor, přesto tak úplně nesklouzává za nějakou pomyslnou hranu a docela šikovně balancuje mezi parodií, komedií a špionským filmem (své doby). Sám Boysie je docela směšná postava, ale totéž se už nedá říct o všech kolem něj. The Liquidator je film, který by se dal pitvat nejrůznějším způsobem (od dobové politické satiry po motiv „agenta-podvodníka“), ale řekl bych, že hlavním záměrem tvůrců bylo pobavit diváky.

Dokonale průměrný eurospy. Na počátku je profesor, který vymyslí mocný paprsek, ale jeho asistent jej zradí a unese, nicméně v patách má agenta Zeta 7. Příběh je trošku zamotaný, protože se v něm přetahuje hned několik stran a ve hře je i profesorův dvojník, navíc je nutné najít obraz s ukrytou formulí. Přesto všechno dává film celkem smysl, hodně tomu pomáhá slušné herecké obsazení i slušný rozpočet. S akčními scénami se vyloženě neplýtvá, ale jsou rozmanité a docela zábavné, zajímavé je, že všechny jsou v německé verzi až moc důkladně sestříhané (takže Němci např. přišli o scénu, ve které hrdina létá s jetpackem!). Navštívíme také spoustu míst, a i když polovinu z nich filmaři jen předstírají, zbylá polovina bohatě stačí. Dokonale průměrný eurospy, který sice nepřekvapí, ale po celou dobu baví.

Vedle devadesátiminutové verze lze nalézt i verzi dvouhodinovou. Pořadí příběhů je v obou verzích zřejmě jiné a místo čisté antologie nabízí delší verze více provázaný příběh. Ačkoli je úvod, noirové drama v nočním, deštěm smáčeném, Berlíně zajisté mistrovský kousek, zřejmě nejzábavnější je část prostřední, kde se Bourvil chopil role jinak tehdy vyhrazené jen hercům jako byl Sean Connery, nebo Ray Danton. Poslední italská část měla taky něco do sebe, ale kombinace vážnějšího tónu a parodických momentů byla trošku zvláštní.

OSS 117 podstoupil plastickou operaci („proto“ místo Stafforda tady máme Gavina) a místo superagentské práce na záchraně světa se hodlá věnovat odhalení organizace nájemných vrahů, která nese nápaditý název…Organizace. Příběh sice nepotěší, ale taky úplně neurazí (pár světlých momentů by se našlo) a tak je to asi v tomto filmu se vším.

Frederick Stafford se vrací jako OSS 117, ale tentokrát již s novým režisérem. Povinnost vede agenta tentokrát do Japonska, aby odhalil vyděračskou organizaci. Na příběhu se podílel Terence Young, což vysvětluje nejednu zarážející podobnost s pozdějším dobrodružstvím Jamese Bonda. V čem ovšem OSS 117 oproti 007 v Japonsku selhává je pořádný padouch. Příběh je totiž překvapivě uspokojivý a různě se klikatí, ale s jistou dávkou logiky vede k rozuzlení, které…postrádá velkolepost předchozího filmu. A to je veliká škoda! Tenhle film, s viditelně slušným rozpočtem, je pořád náramná podívaná, která z Japonska těží, co se dá (schází tedy sumo, ale dostaneme vcelku bizarní striptýzový klub), neschází podařené akční scény, ani správná špetka humoru.

Potřetí se OSS 117 v šedesátých letech vrátil se stejným režisérem, ale hlavní role se ujal Frederick Stafford a sérii to jen a jen prospělo. Příběh filmu se točí kolem záhadné série sebevražedných útoků a, ačkoli to rozhodně není pro eurospy film nutností, je soudržný a dobře ubíhá. Hlavní je ovšem akce a styl. Akce je prvotřídní – intenzivní, ale přehledné bitky, občas s nápadem, od chlápka s autogenem až po rvačku v padajícím letadle. Co se týká stylu, filmaři důkladně těží brazilské lokace, od různých tváří Ria de Janeria (které si fakt užijeme) až po amazonskou džungli, která navíc ukrývá náramnou základnu našich padouchů. Tentokrát neschází ani vtip a vše podtrhuje příjemný soundtrack. Brazilské dobrodružství agenta OSS 117 je jedním ze skvělých zástupců eurospy filmů a nesporně série s potenciálem konkurovat agentovi 007.