Dejvuvprofil

Statický observační snímek zobrazující veselý a slunný život rodiny Rudolfa Hösse, jednoho z architektů holocaustu, který se odehrává v přepychovém domě přímo za zdmi koncentračního tábora v Osvětimi. Paní domu Hedwig Höss (v podání famózní Sandry Hüller) se ve svém vysněném domově může radovat z každodenních maličkostí. Dům je krásný a prostorný, děti jsou konečně na čerstvém vzduchu mimo městské prostředí, voda v bazénu čistá, kedlubnám na zahradě se daří. Idylku narušuje pouze neustálý hukot pecí z koncentračního tábora nebo občasné výstřely a křik, ale na to si člověk rychle zvykne. Film je dějově velmi úsporný a záměrně podivně chladný, zcizující. Stejně jako ústřední rodinka nikdy nezahlédne hrůzy, které se dějí za vysokou zdí s ostnatým drátem, tak ani divák nemá možnost za tuto zeď nakouknout. Klíčová je zde znepokojivá zvuková stopa, která přináší diskrepanci mezi tím co vidíme na plátně a tím, co víme, že se zde skutečně odehrává. Uvedený rozpor mezi venkovskou idylou a zlem, které je nutné ignorovat pro umožnění pohodového života je velmi silný a nadčasový motiv. Atmosféru dodávají fragmenty každodenní rutiny šéfa vyhlazovacího tábora, který si jako správný workoholik občas tahá práci domů. Výsledkem jsou skoro až úsměvně cynické scény, jako je úvodní business meeting s dodavatelem výkonnějších pecí, protože současné spalovací kapacity nestačí. Přestože film nejde v psychologii jednotlivých postav příliš do hloubky, postava Rudolfa Hösse je napsána téměř dokumentaristicky. Jeho pragmatičnost a neustálé přemýšlení o tom, jak nastavit továrnu na smrt co nejefektivněji je vykreslena historicky věrně.  Celkově se jedná o náročný film, právě z důvodu emocionálního odcizení a minimálního děje. Podnětů k zamyšlení je zde ale hned několik. Téma holocaustu obecně nabízí jeden z nejkontrastnějších dějinných příkladů zla vytvořeného společností a  potenciálního zla v nás. Imanentní blízkost hrůzy zde přináší to, že z vědomé lhostejnosti se stává aktivní participace, protože schopnost ospravedlnit si svůj kýžený "Lebensraum" na úkor genocidy doslova za barákem vyžaduje velké ohnutí morálního kompasu. Jak by řekl klasik, "má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic."

Melodramatický časosběrný příběh o dvou lidech, kteří nedokážou žít bez sebe a zároveň nedokážou žít spolu, o jejich vztahu a všech jeho překážkách, které jim klade politický režim, státní hranice, ale i jejich vlastní činy. Film, kde toho oči a výrazy  namluví více než slova a ducha doby vykresluje zejména hudba. Hudba, kterou ústřední dvojice tvoří, hraje, zpívá a tančí, a která ztělesňuje místo, čas a společnost, ať už se jedná o teskné lidovky, propagandistické chorály, jazz nebo šanson. Nikdy nebyla lidová hudba takhle sexy. Nejedná se o útěk ze socialistické vlasti za lepším zítřkem, lepší zítřek se nekoná. Film toho hodně nakousne a nic z toho nedořekne, studená válka, studené emoce, nepochopitelné činy hlavních postav, jejich nesnesitelná lehkost bytí, nemožnost spočinout. Z formálního hlediska to je audiovizuální skvost, černobílá poetika, nečernobílé postavy. Ke konci to na mě bylo možná až příliš odtažité, jakoby zahleděné do sebe sama, ale tyjo… Proč se takové filmy netočí u nás…

Jerusalema je jihoafrický gangsterský opus se vším všudy. Film užívá celkem klasické a nepřekvapivé schéma Scorseseových mafiánských snímků (retrospektivní vyprávění, voiceover, průřez života hlavního "hrdiny" a budování kriminální kariéry), svěží nádech tomu ale dodává neotřepané prostředí Jihoafrické republiky. Je to skvěle napsané a zahrané, navíc oceňuji, že film nijak prvoplánově nemoralizuje - nevidíme zde žádné emoce ždímající záběry na chudé děti (které by se nabízely), není zde ani žádná přímá sebereflexe. Jediný prvek svědomí zde hraje stará věřící matka protagonisty. Citlivých společenských témat jako je rasismus nebo uspořádání společnosti po skončení apartheidu se režisér dotýká pouze velmi jemně a střízlivě, což je dobře. Film se tak může soustředit na ústřední příběh a neslouží jako podvozek pro prvoplánovou společenskou kritiku.  "Don´t pull that race card on me". Po řemeslné stránce v podstatě nemám co vytknout - kamera, střih, herecké výkony i hudba  šlape dobře. I výstavba děje funguje, možná jen škoda, že good guy policajt nemá více prostoru a naivní bílá přítelkyně byla na můj vkus až příliš naivní. Ve srovnání s jihoamerickým "protějškem" Město bohů sice Jerusalema tahá za slabší konec, přeci jenom je to "pouze" jednoduchá gangsterka, ale rozhodně by si zasloužila více pozornosti.  Pro mě se jednalo o nečekaně dobrou zábavu s jedinečnou možností nahlédnout do realistického prostředí jihoafrických street boys s jejich "africkým snem" o cestě ze slumu do vily. Jo a nájemní činžák v Johannesburgu si teda nakonec asi kupovat nebudu.