vypravěč

„Ale ruce jsou již složitý organismus, jsou deltou, v níž se stéká z dálek přišlý život, aby se vlil do velkého toku činu. Ruce mají své dějiny, mají opravdu svoji vlastní kulturu, svoji zvláštní krásu; přiznáváme jim také právo na vlastní vývoj, vlastní přání, pocity, nálady a záliby.“ (Rainer Maria Rilke)

V dalším ze svých zásadních společenskokritických dokumentů z šedesátých let odhaluje Štefan Kamenický, jak masově ztrácejí Slováci usazení v českém pohraničí svou národní identitu. Vedle toho, že odkrývá lživé strategie při náborech do „zaslíbené země“, se režisér soustředí na oblast jazykové kultury a sleduje, jak postupně přesídlení ztrácejí schopnost komunikovat v rodné řeči, aniž by si přitom spolehlivě osvojili český jazyk. Desetitisíce vykořeněných migrantů tak přicházejí i o prožitek domova a ocitají se v jakémsi trvalém neklidu, prohlubujícím nedůvěru v soužití obou národů. Vedle rozhovorů s dotčenými navozují tento alarmující stav nepřikrašlující záběry na neobyvatelné domy po vysídlených Němcích, pustou krajinu a nekonečnou práci, k níž jediné jsou vylákaní Slováci předurčeni.

"Vždycky se mi chtělo spíš rozepsat ,já' do více hlasů, i v básních, pokud jsem je psal, se mi chtělo protiřečit si, skákat si do řeči, napadat jistotu pochybností, něhu rozčarováním, odporovat si při domluvě, poslat se hrdinsky napřed a přivolat se smíchem zpátky, zahnat se do úzkých a zase z toho uniknout nějakým šťastně nalezeným slovem, vidět jednu chvíli všecko až uhrančivě jasně a zjistit najednou, že tu jasnost působí jenom hluboká tma." (Josef Topol)

Od prvních minut nabývám dojmu, že tento mikrokosmos, lidský, příliš lidský, zastupuje celé universum, a zanedlouho mě v tom utvrdí i jedna z replik, které gnómicky protkávají všechny ty pochroumané osudy v jakousi pomyslnou jednotu, jež by mohla snadno imitovat mír, kdyby atmosféra nehoustla očekáváním války, ba její bezprostřední zkušeností. Podezírání, nenávist, prospěchářství, labilita, nezralost… kdo všechno se pustil do kola s těmi hlavami pomazanými a koho z nich ve svých nitrech hostily? Ale také cosi podobného lásce se její potřebou sebedarování a porozumění. Takové pravé city ovšem nejsou vždy patrné. V nekonečném intrikaření jsou zastírány nebo předstírány a ve své dvojznačnosti se zapojují do jednoho velkého divadelního představení, v němž všechno milosrdenství bere za své…

Až zaráží, jak tento krátkometrážní dokumentární film Martina Slivky souzní s kontemplativní poetikou snímků o tkalcovství či těžbě kamene, které přibližně ve stejné době točil japonský režisér Tošio Macumoto. Jako se jeho jemná dílka noří do hlubin zdánlivě neživých zjevů nebo exponují barvitost mechanicky se odvíjejících procesů, i Slivkův dokument o práci a vodě pohlíží na všední fenomény nově – vnímavým, obrozeným zrakem a usouvztažňuje přírodní dění s lidskou činností v osobitých choreografických etudách, které sceluje skvělá hudba Ilji Zeljenky v okamžitý osvit jakéhosi nepostižitelného baletu.

Ivan Húšťava si ve svém dokumentárním filmu z prostředí kuchyně brněnského Intercontinentalu vystačí beze slov, aby vystihl náladu místa, poodkryl duše kuchařů a ficek a uchoval kolorit tohoto svérázného světa. (Dů)vtipně volené scény, nejednou připomínající kreslené anekdoty ze satirického časopisu, ozvučují vedle ruchů zlomky rozhovorů a povzdechů a promyšleně volená reprodukovaná populární hudba, jakási stálá kulisa vnitřních monologů moderního člověka. O snech nad neumytým nádobím a nadskakujícími poklicemi pak svědčí kompozice fotografií a reprodukcí, jako by i tyto ideály byly podobně uniformní a obecně sdílené, resp. od druhého odkoukané, jako kuchařské stejnokroje.

Výrazově neobyčejně mnohotvárný Hanákův krátkometrážní úvod do středoevropské kolonizace nevybíravě exponuje nejrozmanitější domácí stereotypy a v kontextu komunikace s cizinci vytýká zvláště takové, které brání konzervativnímu, usedlému, zavíčkovanému životnímu způsobu otevřít se nejen cizím kulturním vzorům, ale i druhému jako takovému. Slovensko, řešící jak se nejlépe a nejméně namáhavě prodat, zde příznačně vyvstává jako jakési primitivní zřízení, cosi mezi přírodním národem a západovýchodní civilizací: od prvního k druhému je orientuje pokročilá sebestřednost a konzumerismus – a od druhého k prvnímu latentní ospalost.

Nejen díky skvělému obsazení, ale i pro jedinečnou atmosféru, současně napínavou i uvolněnou (zvláště účinkem skvělé Liškovy hudby), nesporně nejzdařilejší adaptace prózy Václava Erbena. Jakkoliv se zločin neztrácí ani na okamžik z perspektivy vyprávění, vše, co se na něm podílí nebo jej zkoumá, se soustavně distancuje a karikuje. Jakkoliv by se mohlo zdát, že vyšetřovatel v bezchybném podání Jiřího Valy od jeho ohniska častěji odhlíží a nedoceňuje jeho vážnost, když se například neotřele dvoří studentce Uměleckoprůmyslové školy Kamile, již ztvárnila (jako svou životní roli) Gabriela Vránová, vzdaluje se mu jen naoko. A sebezáchovně, protože dotek pravdivého a životodárného stvoření jej spontánně vyvádí z víru přetvářek, v němž aby upřímnosti pohledal, a spolu s jeho obdivuhodnou sebeironií mu pomáhá udržet se na správné straně a nepropadnout malomyslnosti.

Společenskokritický krátký film zachycující život na východoslovenském venkově, poznamenaném migrací (cestami mužů za podstatně lépe placenou prací do Čech), zvažuje, čím je toto periferní místo pro ty, kteří zde zůstávají, pro chudé upracované ženy, nevzdělané děti pracující na poli nebo v lese, duševně i tělesně postižené či opilce mluvící svým vlastním, jiným nesrozumitelným jazykem… Je jim ještě domovem? Těžko říct. Všichni se k němu spontánně přimykají, protože jen tady obstojí, jen tady dává jejich utrpení a nesvoboda smysl, ale poodstoupí-li jen o krok stranou a zahlédnou-li se, je jim hořko. Závěrečná otázka, zda může zdejší vztahy znovunavázat a prohloubit a ze živoření vykřesat život nový dřevozpracující závod, působí tváří v tvář po dekády zapomínanému světu, dutě.

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším.